ECLI:CZ:NS:2001:29.CDO.2830.2000.1
sp. zn. 29 Cdo 2830/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně E. P. , proti žalované M. G., o zaplacení částky 15.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 10 C 100/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. září 2000, čj. 19 Co 2224/2000-56, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích svým rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 20. 6. 2000, čj. 10 C 100/99-38, kterým okresní soud zamítl návrh, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 15.000,- Kč s úrokem 15 % ročně, jdoucím od 28.6.1998 do zaplacení.
Žalobkyně (zastoupena advokátem) podala proti rozsudku odvolacího soudu včas dovolání s tím, že jsou dány dovolací důvody dle ustanovení §241 odst. 3 písm. b), c) a d) o.s.ř. Konkrétně dovolatelka namítá, že odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly, že neprovedl důkaz výpovědí svědka, kterého se mu nepodařilo zajistit a také, že nerozhodl o návrhu žalobkyně na připuštění dovolání. Vzhledem k tomu, navrhuje dovolatelka, aby byly rozsudky obou soudů zrušeny a věc vrácena Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
V souladu s ustanovením části dvanácté hlavy I.bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb. postupoval Nejvyšší soud v dovolacím řízení podle občanského soudního řádu ve znění platném před novelou provedenou výše uvedeným zákonem.
Dle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. V případě dovolání směřujícího proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu lze obecně přípustnost dovolání opřít o ustanovení §237, 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nebo o ustanovení §239 o. s. ř.
O případ podřaditelný ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, neboť potvrzený rozsudek okresního soudu je prvním rozsudkem okresního soudu ve věci.
Podle §239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. V tomto případě však odvolací soud přípustnost dovolání nevyslovil. Přípustnost dovolání tak nelze opřít o ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř.
Podle §239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. V tomto případě však dovolatelka návrh, který je podmínkou pro uplatnění přípustnosti dle §239 odst. 2 o. s. ř., nepodala. Ve svém dovolání na čl. 64 sice uvádí, že v průběhu dovolacího řízení požadovala pro případ potvrzení rozsudku připuštění dovolání, z protokolu o jednání před odvolacím soudem je však zřejmé, že pouze konstatovala: "V každém případě podám proti rozsudku dovolání jako ve všech případech." Takovéto konstatování není návrhem ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. Z protokolu dále vyplývá, že žádný z účastníků odvolacího řízení nežádal reprodukci magnetofonového záznamu, který byl při jednání pořizován. Protokol byl při jednání diktován a žádný z účastníků nenamítal jeho nesprávnost. Z uvedeného vyplývá, že dovolatelka nesplnila podmínky stanovené v §239 odst. 2 o. s. ř. Ostatně, dovolatelka v dovolání ani neuvádí, v čem spatřuje zásadní význam napadeného rozsudku po stránce právní a za významný z hlediska obecného dopadu do poměrů sporů jiných (obdobných) tento rozsudek nepokládá ani Nejvyšší soud.
Zbývá tedy posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení §237 o. s. ř. Vady řízení ve smyslu tohoto ustanovení, k nímž je povinen dovolací soud přihlížet z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.) a jejichž existence činí zmatečným (s výjimkami zakotvenými v §237 odst. 2 o. s. ř.) každé rozhodnutí odvolacího soudu, dovoláním namítány nejsou a z obsahu spisu rovněž nevyplývají.
Nejvyšší soud proto, aniž by nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4, 224 odst.1 a §146 odst. 2 věty první o. s. ř. (per analogiam), neboť žalobkyně, která z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalované v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. března 2001
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á, v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Naděžda Solařová