ECLI:CZ:NS:2001:29.CDO.2848.2000.1
sp. zn. 29 Cdo 2848/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně C., spol. s r. o., proti žalované M.Š, o zaplacení 82.319,40 Kč s přísl., o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. ledna 2000, č.j. 17 Co 63/99-53, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 2.9.1998, č.j. 8 C 25/97-33, ve výroku, kterým tento soud uložil žalované zaplatit žalobkyni žalovanou částku 82.319,40 Kč. Ve výroku, kterým soud prvního stupně uložil žalované zaplatit z uvedené částky 18 % úrok z prodlení od 23.7.1996 do zaplacení a ve výroku o nákladech řízení odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení pro nepřezkoumatelnost odůvodnění výroku o povinnosti zaplatit příslušenství pohledávky.
V projednávané věci se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení 82.319,40 Kč s odůvodněním, že s ní uzavřela smlouvu na dodávku zboží v množství, druhu a ceně podle dodacího listu a faktury. Vzhledem k pozdější platební neschopnosti žalované jí žalobkyně umožnila vrácení větší části dodaného zboží. Žalované pak připsala k dobru částku 197.420,40 za vrácenou část zboží a zároveň jí vyúčtovala částku 32.110,40 Kč, odpovídající nákladům vzniklým žalobkyni v souvislosti s vrácením zboží. Ke dni podání žaloby však žalovaná uhradila pouze 15.000,- Kč, zbytek dluhu ve výši 82.319,40 Kč uznala písemným uznáním závazku ze dne 25.9.1996.
Odvolací soud po doplnění dokazování dodacím listem a opakování důkazu písemným uznáním závazku a fakturami, vystavenými žalobkyní uzavřel, že mezi účastníky je nesporné, že žalobkyně dodala žalované zboží (výpočetní techniku), které bylo specifikováno v dodacím listě, které jí vyfakturovala v celkové ceně 262.629,40 Kč. Přitom vlastní dodávce předcházela nabídka výpočetní techniky, kterou žalovaná přijala, čímž došlo mezi účastnicemi k uzavření smlouvy podle §409 a násl. obch. zák.
Žalobkyně se v projednávané věci domáhá zaplacení ceny nevrácené části zboží 65.209,- Kč a úplaty za zapůjčení zboží (vrácenou výpočetní techniku) ve výši 32.110,40 Kč. Obchodní zákoník nevylučuje, aby si účastníci po uzavření kupní smlouvy vztah z této smlouvy dále upravili dispozitivními úkony, tj. aby dohodou změnili svá vzájemná práva a povinnosti.
Jestliže tedy v projednávané věci poté, co žalobkyně dodala zboží, došlo mezi účastnicemi k jednání v souvislosti s placením kupní ceny, a žalobkyně vystavila žalované jednak fakturu obsahující vyúčtování za zapůjčení vráceného zboží a současně fakturu obsahující ve skutečnosti dobropis k původně vystavené faktuře odpovídající ceně vráceného zboží, dospěl odvolací soud k závěru, že mezi účastnicemi nedošlo k zániku původního závazkového vztahu, ale k dohodě o jeho změně podle §516 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.\"). Tomu svědčí i znění listiny obsahující uznání závazku, která obsahuje i odkaz na původní fakturu, splatnou dne 22.2.1996.
K námitce žalované o relativní neplatnosti uznání závazku podle §40a obč. zák. s odvoláním na ustanovení §49a obč. zák. odvolací soud dovodil, že podle ustanovení §323 odst. 1 obch. zák., uzná-li někdo svůj určitý závazek, má se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání. Z dikce citovaného ustanovení vyplývá, že obchodní zákoník nestanoví výslovně náležitosti uznání, „co do důvodu a výše\", ale předpokládá uznání určitého závazku. K platnosti uznání závazku tedy bude vždy nezbytné, aby byl dostatečně identifikován. V uznání závazku podle obchodního zákoníku není zapotřebí vyjadřovat právní důvod závazku, stačí závazek dostatečně určit, např. i odkazem na určitou fakturu.
Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně se v odůvodnění rozsudku dostatečně vypořádal s otázkou platnosti právního úkonu žalované, kterým dne 25.9.1996 uznala písemně svůj závazek zaplatit částku 82.319,40 Kč. Hodnocení tohoto právního úkonu shledal dovolací soud správným. Právní úkon má veškeré náležitosti nezbytně nutné pro platné uznání závazku podle ustanovení §323 odst. 1 obch. zák. V obchodních vztazích se předpokládá zdatnost podnikatele a dobrá profesionální úroveň jeho znalostí. Obchodník nese plně podnikatelské riziko a nemůže se dovolávat nedostatečné prozíravosti nebo kompetentnosti při sjednávání závazkových vztahů, popřípadě jejich změn.
Pokud se tedy žalovaná dovolávala ochrany podle §49a obč. zák., její tvrzení nemá oporu ve výsledcích dokazování. Uzná-li někdo svůj závazek, má toto uznání za následek vznik vyvratitelné právní domněnky, že určitý závazek v době uznání trval. Důkazní břemeno neexistence uznaného závazku přitom nese účastník, který závazek uznal. Žalovaná v průběhu řízení nenabídla žádné důkazy ke svému tvrzení, že jednala v omylu. Ani dokazování před soudy obou stupňů nepotvrdila pravdivost jejího tvrzení, naopak, vyhodnocením provedených listinných důkazů lze učinit spolehlivý závěr, že uznání závazku žalovanou se opírá o skutečný právní stav vyvolaný změnou původně uzavřené smlouvy, o čemž žalovaná v rozhodné době musela vědět.
Žádosti žalované, aby bylo připuštěno dovolání, odvolací soud nevyhověl, neboť podstatou jeho rozhodování bylo posouzení správnosti a úplnosti skutkových zjištění, nikoli řešení zásadní právní otázky, o které by bylo potřeba připustit dovolání.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná v otevřené lhůtě dovolání. Co do přípustnosti dovolání odkázala na ustanovení §238 odst. 1 písm. a), a §239 odst. 2 o. s. ř., co do důvodů na ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř.
V dovolání žalovaná uvedla, že jí žalobkyně dodala zboží - prostředky výpočetní techniky - podle objednávky v ceně 262.629,40 Kč a protože žalovaná cenu zboží nezaplatila, žalobkyně odebrala o své vůli a bez dohody s žalovanou část dodaného zboží (dle tvrzení žalobkyně v ceně 197.420,40 Kč) přičemž rozsah odebraného zboží nebyl prověřen; u žalované zůstalo to, co tam žalobkyně nechala. Následně snížila žalobkyně svoji pohledávku na 65.200,- Kč a zvýšila ji o částku nájemného či půjčovného ve výši 32.110,40 Kč, když dobu od dodání zboží do jeho odebrání považuje za zapůjčení zboží.
85
Soudy obou stupňů považují nesprávně uznání závazku za právní důvod závazku, proto se nezabývaly právním posouzením jednání žalobkyně, které předcházelo uznání závazku a právními důsledky tohoto jednání pro projednávanou věc. Podle žalované bylo sdělení žalobkyně o tom, že si vezme zpět část dodaného zboží, odstoupením od kupní smlouvy v důsledku nezaplacení ceny zboží, když o cenu odebraného zboží žalobkyně snížila svoji pohledávku. Přitom platná právní úprava nedává prodávajícímu právo odebrat zboží kupujícímu, pokud nezaplatí jeho cenu. Z toho důvodu neexistuje závazek žalované vůči žalobkyni ve výši 82.319,40 Kč, neboť zanikl odstoupením žalobkyně od kupní smlouvy. V důsledku tohoto odstoupení si účastníci byli povinni vrátit poskytnuté plnění. Žalobkyně přitom úmyslně uvedla žalovanou v omyl, proto je uznání závazku žalovanou neplatné podle §49a obč. zák. Přitom žalovaná nabídla soudu důkazy ke svému tvrzení, že jednala v omylu a tyto důkazy byly provedeny již v řízení před soudem prvního stupně.
Dovolatelka dovozuje, že již důkazy provedenými před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že závazek žalované vůči žalobkyni neexistoval, oba soudy však nesprávně považují uznání závazku za nový právní důvod závazku a proto se těmito důkazy nezabývaly.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že je považuje za zmatečné a nesrozumitelné. Odmítá konstrukci žalované o „jakémsi odstoupení od smlouvy a neexistenci závazku žalované.\" Žalovaná uplatněný závazek uznala a důkazní břemeno, které na ni v důsledku toho přešlo, neunesla. Účelem dovolání je podle žalobkyně pouze oddálení definitivního ukončení věci.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ze kterého dovozuje žalovaná přípustnost dovolání, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. V projednávané věci však žádný z výroků rozsudku odvolacího soudu není výrokem, kterým se mění rozsudek soudu prvního stupně, neboť prvním z výroků, odvolací soud potvrdil výrok o povinnosti zaplatit žalovanou částku, druhým výrokem zrušil výrok o příslušenství žalované pohledávky a o nákladech řízení. Podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tedy nejsou naplněny.
Dovolatelka dále co do přípustnosti dovolání odkazuje na ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. Přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení se může týkat pouze potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve kladným závěrem dovolacího soudu se stává dovolání přípustným.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam se jedná, jestliže je v rozhodnutí řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v projednávané věci. Přitom musí jít o otázku, která dosud není řešena v rozhodovací praxi vyšších soudů (anebo v ní není řešena jednotně) a která není řešena ani v rozhodnutí nižšího soudu publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ani ve stanovisku Nejvyššího soudu, popřípadě o případ, kdy napadené rozhodnutí řeší určitou právní otázku v rozporu s publikovanou judikaturou. Za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.
Dovolatelka požádala o připuštění dovolání o otázce „jaký právní význam má odebrání zboží prodávajícím kupujícímu bez souhlasu kupujícího v době uzavření kupní smlouvy bez výhrady vlastnictví v době po převzetí zboží kupujícím z důvodu nezaplacení kupní ceny kupujícím a zda má prodávající právo účtovat půjčovné za zboží, které odebral kupujícímu a které bylo po jeho dodání podle kupní smlouvy, do dne odebrání prodávajícím, u kupujícího.\"
Právní otázkou, ohledně které požadovala dovolatelka připuštění dovolání, se však odvolací soud ve svém rozhodnutí nezabýval a nezaložil na ní potvrzující výrok rozsudku. Odvolací soud z provedených důkazů dovodil, že z následného jednání účastníků po uzavření smlouvy, zejména z uznání dluhu žalovanou vyplývá, že účastníci sporu změnili svůj původní závazek z kupní smlouvy dohodou. Odvolací soud výslovně v odůvodnění svého rozsudku uvádí, že „žalobkyně nejprve dodala žalované zboží v rozsahu podle dodacího listu z 22.1.1996 a teprve poté v souvislosti s placením kupní ceny došlo k jednání mezi účastnicemi a žalobkyně dne 12.7.1996 vystavila žalované jednak fakturu obsahující vyúčtování za zapůjčení vráceného zboží a současně fakturu obsahující ve skutečnosti dobropis k původně vystavené faktuře odpovídající ceně vráceného zboží.\" Proto „dospěl odvolací soud k závěru, že mezi účastnicemi nedošlo k zániku původního závazkového vztahu, ale k dohodě o jeho změně podle §516 občanského zákoníku (obsahující kupní smlouvu a inominátní kontrakt o zapůjčení zboží za úplatu). Tomu svědčí i samotné znění uznání závazku z 25.9.1996, které odkazuje i na původní fakturu , splatnou dne 22.2.1996.\" Odvolací soud tedy nezaložil svůj rozsudek na řešení právní otázky, jejíhož přezkoumání se dovolatelka domáhala v návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání a dovolatelka sama již v dovolání posouzení této právní otázky nepožaduje.
Dovolatelka pak v dovolání neuvádí, kterou z otázek, jejichž řešení dovoláním zpochybňuje, pokládá za po právní stránce zásadního významu. V dovolání však ohledně právního posouzení věci především namítá, že soudy obou stupňů považují nesprávně uznání závazku za právní důvod závazku, proto se nezabývaly právním posouzením jednání žalobkyně, které předcházelo uznání závazku a právními důsledky tohoto jednání pro projednávanou věc. Má-li být otázkou, pro kterou dovolatelka opírá přípustnost dovolání o ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. tato otázka, pak Nejvyšší soud uvádí, že ve vztahu k potvrzujícímu výroku odvolacího rozsudku ani pro její řešení dovolání přípustným neshledal. Oproti mínění dovolatelky je totiž přesvědčen (srov. též citaci závěrů odvolacího soudu výše), že názor, že uznání závazku je samostatným právním důvodem závazku, v napadeném rozsudku vysloven nebyl a na tomto právním posouzení věci tedy rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř. přípustné není.
Protože dovolací soud neshledal ani žádný z důvodů, u kterých je povinen zkoumat přípustnost dovolání z úřední povinnosti uzavřel, že dovolání není přípustné a proto mu nezbylo než je podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v rámci nového rozhodnutí o výroku, který odvolací soud zrušil.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 29. května 2001
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á , v. r.
předsedkyně senátu
86