ECLI:CZ:NS:2001:29.CDO.2856.99.1
sp. zn. 29 Cdo 2856/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobce S. , a.s., zast. advokátem proti žalovanému B. - S. , s. r. o., zast. advokátem o zaplacení částky 464.820,- Kč, k dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31.března 1999, č.j. 4 Cmo 75/97-59, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. března 1999, č.j. 4 Cmo 75/97-59 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 31.března 1999, č.j. 4 Cmo 75/97-59 změnil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, č.j. 48 Cm 241/96-32 ze dne 28. listopadu 1996 tak, že žalobu na zaplacení 464.820,- Kč zamítl; soud dále rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že žalobce se na žalovaném domáhal zaplacení žalované částky z titulu pohledávky za dodávku výrobků (dusičnanu stříbrného) vyúčtovanou daňovým dokladem č. 215683, splatným ke dni 20.11.1992. Žalovaný svou pohledávku uznal v souladu s ustanovením §323 obchodního zákoníku, v rámci odvolacího řízení ale namítal, že pohledávku uznal omylem a zpochybnil rovněž názor žalobce, podle kterého převzal závazek společnosti A., a.s., podle §531 obč. zák.
Podle Vrchního soudu žalobce nenavrhl ani nepředložil v průběhu soudního řízení jakýkoliv důkaz o převodu pohledávky mezi společností A. a.s. a žalovaným, pouze zaujal názor, že uznáním pohledávky došlo k faktickému přistoupení k závazku A. , a.s. Vrchní soud dospěl k závěru, že k převzetí dluhu ze strany žalovaného nedošlo, protože z právních úkonů sporných stran nelze takovou vůli vysledovat.
Za rozhodující důkaz vyvracející domněnku existence závazku žalovaného považoval odvolací soud dopis žalobce ze dne 10.2.1997 adresovaný svému právnímu zástupci, ve kterém je uvedeno, že žalovaný dlužil žalobci částku 107.765,10 Kč, tato pohledávka je již uspokojena, přičemž žádný jiný závazek žalovaný vůči žalobci již nemá.
Podle Vrchního soudu byl žalovaným uznán neexistující závazek; odvolací soud proto změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, jak bylo uvedeno výše.
Dovoláním ze dne 21. 6. 1999 napadl žalobce uvedený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu. Důvodnost dovolání žalobce výslovně opřel o ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř. , ve znění platném do 31. 12. 2000.
V dovolání žalobce zejména uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dle názoru žalobce došlo k převzetí závazku společnosti A. , a.s. ze strany žalovaného. Vyplývá to z korespondence se společností A., a.s., která po upomínce sdělila žalobci, že zboží bylo zasláno žalovanému i s příslušnou fakturou č. 215683 na částku 464.820,- Kč. Poté žalovaný uznal závazek ve smyslu §323 obch. zák.
Těmito písemnými úkony došlo podle dovolatele k dohodě třetí osoby (žalovaného) s dlužníkem (A., a.s.) o tom, že přejímá jeho dluh. Souhlas věřitele byl dán konkludentní formou. Neformálnost jednotlivých právních úkonů odůvodňuje dovolatel tím, že společnost A., a.s., a žalovaný jsou personálně propojeni.
Odvolací soud dále podle žalobce pochybil, pokud ve věci rozhodl jen na základě tvrzení jednatele žalovaného o omylu při uznání závazku. V řízení soud dále nepřipustil další navrhované důkazy z důvodu značného časového odstupu od realizace případného obchodního vztahu a snížené věrohodnosti takových důkazů.
Dovolatel proto navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání vyjádřil stručným přípisem ze dne 31.8.1999, ve kterém pouze konstatoval, že rozhodnutí považuje za správné a proto by dovolání mělo být zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve konstatoval, že podle přechodných a závěrečných ustanovení zák. č. 30/2000 Sb. (novely občanského právního řádu, která nabyla účinnosti dne 1. ledna 2000), se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. dle znění občanského soudního řádu platného do 31. 12. 2000. (dále je "o. s. ř."). Poté posoudil dovolání žalobce z hledisek ustanovení §240 odst. 1, §241 odst. 1, 2 o. s. ř. a zjistil, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
Nejvyšší soud dále zjistil, že dovolání je přípustné podle ust. §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
V dovolání uplatněným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci, a to že odvolací soud neshledal, že žalovaný přistoupil podle ust. §533 obč. zákoníku k závazku, jímž byla pohledávka žalobce ve výši 464.820,- Kč přičemž žalovaný tuto pohledávku uznal, popř. jednání mezi žalovaným a společností A., a. s., neposoudil ani tak, že mezi původním dlužníkem, tj. A., a. s., a žalovaným došlo k dohodě o převzetí dluhu ve výši 464.820,-Kč dle ust. §531 odst. 1 obč. zákoníku.
Dovolací soud ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení (a dovoláním nikterak zpochybněným) zjistil, že společnost A., a. s., L. objednávkou č. 09/01/92 ze dne 8. 9. 1992 objednala u žalobce dodání 180.000 g dusičnanu stříbrného. Podle dodacího listu ze dne 5. 11. 1992, č. 025538 byla dodávka převzata osobně a jako odběratel je uveden A., a. s., L..
Fakturou č. 215683 ze dne 20.11.1992 vyúčtoval žalobce společnosti A., a. s. , L. částkou 464.820,- Kč za dodání 180.000 g dusičnanu stříbrného (Ag NO3).
V dopise ze dne 13. 7. 1994, který byl adresován právnímu zástupci žalobce, žalovaný mj. sděloval, že "podle evidence Ag NO3 jsme zjistili, že jsme tento materiál obdrželi a vaši pohledávku uznáváme". V dopise je uvedena faktura č. 215683 ze dne 6. 11. 1992, jejíž kopii žalovaný obdržel od žalobce, a dále to, že pohledávka nebyla uhrazena pro nedostatek finančních prostředků.
V odvolání ze dne 19. 12. 1996 žalovaný mj. nesouhlasil s tím, že uznal pohledávku ve výši 464.820,- Kč, neboť došlo k nedorozumění s jinou pohledávkou a k převzetí předmětného závazku od firmy A., a. s. žalovaným nedošlo.
Dále odvolací soud za rozhodující důkaz vyvracející existenci předmětné pohledávky žalobce vůči žalovanému pokládal dopis žalobce ze dne 10.2. 1997, adresovaný jeho právnímu zástupci JUDr. C. , v němž bylo mj. uvedeno, že žalovaný dlužil žalobci částku 107.765,10 Kč za neuhrazení faktury č. 50101746 ze dne 20. 3. 1995 a tato částka byla uhrazena a "jiný dluh této firmy nebyl zjištěn".
Podle §323 odst. 1 obch. zákoníku uzná-li někdo písemně svůj určitý závazek, má se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání. Pokud dlužník uzná určitý závazek, zakládá se tím vyvratitelná právní domněnka o existenci uznaného závazku. Dlužníkovi je však ponechána možnost, aby i po uznání závazku prokazoval že jím uznaný závazek neexistoval, popř. že se nejednalo o jeho závazek vůči oprávněnému. Prokázání neexistence uznaného závazku je pak věcí toho, kdo určitý závazek uznal, v daném případě žalovaného.
V posuzované věci bylo proto na žalovaném, aby tvrdil neexistenci uznaného závazku a označil důkazy prokazující toto tvrzení.
V řízení žalovaný, a to zejména v odvolání a při jednání odvolacího soudu dne 31.3. 1999 uváděl, že předmětnou pohledávku uznal omylem, neboť jde o dluh A., a. s., závazek firmy A. , a. s. na sebe nepřevzal a navíc podpis na listině, v níž je uznání, není podpisem jejího jednatele Ing. K..
Odvolací soud, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku, konstatoval, že žalobce neuvedl a nepředložil v odvolacím řízení důkaz o převodu pohledávky mezi společností A., a. s., L. a žalovaným. Z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 31. 3. 1999 dále vyplývá, že žalobce navrhl, aby byl proveden důkaz "stanoviskem odpovědných osob společnosti A., a. s., aby se vyjádřili zda předmětné zboží objednali a objednávku postoupili odpůrci" a dále žalobce navrhl výslech zaměstnance žalobce "k otázce plnění dodávky". Odvolací soud navržené důkazy neprovedl s "ohledem na značný časový odstup od realizace případného obchodního vztahu a tím snížené hodnověrnosti těchto důkazů".
Dovolací soud na základě uvedeného dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Odvolací soud především neposoudil, zda přípis žalovaného ze dne 13. 7. 1994 lze pokládat za uznání závazku k zaplacení částky 464.820,- Kč, a to s ohledem na námitky žalovaného. Dále, pokud pokládal přípis z 13. 7. 1994 za uznání uvedeného závazku, bylo na žalovaném, aby prokazoval, že uznaný závazek neexistuje, resp. nebyl závazkem žalovaného. Proto nebylo na místě vytýkat žalobci, že nepředložil důkaz o převzetí předmětné pohledávky žalovaným, popř. o jeho přistoupení k závazku A., a. s., L. , který je předmětem sporu.
Za této situace je zřejmé, že řízení u odvolacího soudu bylo postiženo vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a taktéž rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, neboť skutková zjištění odvolacího soudu nevycházející v rozhodující míře z provedeného dokazování.
Dovolacímu soudu proto nezbylo než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. V novém řízení bude třeba se zabývat tím, zda žalovaný přípisem ze 13. 7. 1994 předmětnou pohledávku uznal a pokud tomu tak bylo bude nutné vycházet z toho, že je na žalovaném, aby prokazoval neexistenci jím uznané pohledávky a k tomu navrhoval potřebné důkazy a teprve na základě takto provedeného dokazování a z toho vyplývajících skutkových zjištění, bude možné věc právně posoudit.
Nejvyšší sud proto podle §238 odst. 1 písm. a), §241 odst.3 písm. b) a c), §242 odst. 3 a §243b odst. 1 o. s. ř. rozhodl tak, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
O nákladech dovolacího řízení bude podle §243d odst. 1, posl. věta o. s. ř. rozhodnutí v nové rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 21. února 2001
JUDr.Ing. Jan H u š e k, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Naděžda Solařová