ECLI:CZ:NS:2001:29.CDO.294.2000.1
sp. zn. 29 Cdo 294/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce F. V. , zast. advokátem, proti žalovaným 1) J. K. , zast. advokátem, 2) Z. N., zast. advokátem, o zaplacení 132.196,70 Kč s přísl., k dovolání 2) žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 8. 1999, č. j. 24 Co 449/97-114, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. 2) žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení 4.150,- Kč k rukám jeho právního zástupce, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 4. 8. 1999, č. j. 24 Co 449/97-114 potvrdil rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 25. 6. 1997, č. j. 14 C 170/96-81, v němž bylo žalovaným uloženo zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 132.196,70 Kč se 16 % úrokem z prodlení od 4. 3. 1995 do zaplacení a náklady řízení; dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení a nevyhověl návrhu žalovaných na vyslovení přípustnosti dovolání.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že převzal skutková zjištění okresního soudu a zásadně se ztotožňuje i s jeho právními závěry.
Právní vztah mezi účastníky pokládal odvolací soud za vztah z bezdůvodného obohacení, neboť tzv. cenové ujednání v objednávce č. 14/94 odkazující na ceník z roku 1993 s navýšeným koeficientem 1,15 není ujednáním o ceně díla ani o způsobu jeho určení. Dále odvolací soud uvedl, že pokud žalovaní popírají, že by jejich pracovník a svědek V. od žalobce převzal celou částku 157.438,48 Kč, což ovšem sám na ručně jím psané faktuře potvrdil, pak je s podivem, že po delší době cca 4 měsíců vystavili žalobci dobropis na částku 132.196,70 Kč (ze dne 24. 7. 1995). Právem proto okresní soud dovodil, že žalobce částku, jejíhož zaplacení se návrhem domáhá, zaplatil žalovaným dvakrát. Následné počínání žalovaných obsažené v jejich dopise adresované žalobci z 22. 11. 1995 na uvedeném závěru nemůže nic změnit, neboť samo o sobě ani v kontextu s ostatními provedenými důkazy tvrzení žalovaných neprokazuje. Navíc dlužno dodat, že hodnocení provedených důkazů učiněné okresním soudem je v souladu s §132 o. s. ř., když krajský soud neshledal, že by mezi skutkovými závěry okresního soudu a obsahem spisu existoval jakýkoliv rozpor. Žalovaný Z. N. ostatně svůj opačný názor ničím konkrétně nedokumentoval, pouze v obecné rovině vytýkal okresnímu soudu, že soud potlačil důkazy a skutkové závěry svědčící ve prospěch žalovaných. Takové námitky jsou však pro svou nekonkrétnost bezvýznamné pro posouzení věci.
Obstát nemůže ani námitka žalovaného J. K. odkazující na obsah smlouvy o sdružení žalovaných, z něhož plyne, že každý ze žalovaných si hradí případně vzniklé škody sám. Krajskému soudu postačí uvést, že právní vztah mezi žalobcem na straně jedné a žalovanými na straně druhé není právním vztahem z odpovědnosti za škodu, ale za bezdůvodné obohacení. Za důvodnou nelze pokládat ani další námitku žalovaného J. K. , poukazoval-li, že byl zkrácen na svých procesních právech, protože jej soud k jednání, při kterém byl vyhlášen napadený rozsudek neobeslal. Krajský soud sice shledal, že okresní soud skutečně žalovaného J. K. k jednání nařízeném na 25. 6. 1997 nepředvolal, čímž se dopustil vady řízení, s níž však nelze spojovat žádné procesní důsledky, a to proto, že dne 25. 6. 1997 byl pouze vynesen rozsudek. Žalovaný J. K. by byl krácen na svých procesních právech jen za podmínek stanovených v §212 odst. 2 o. s. ř., totiž pouze tehdy, kdyby vady v řízení mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. O takový případ se však v daném případě nejednalo.
Krajský soud proto rozsudek okresního soudu, výjma výroku o částečném zamítnutí návrhu, potvrdil jako věcně správný (výrok I.).
Odvolací soud dále uvedl, že návrhu žalovaných na vyslovení přípustnosti dovolání nebylo možné vyhovět, neboť na daný případ nelze aplikovat ust. §10 odst. 2 zákoníku práce, protože upravuje pracovněprávní vztahy a aplikace tohoto ustanovení není pro posouzení dané věci vůbec právně závazná. Na daný případ nedopadá ani ust. §15 obch. zákoníku, neboť "neobsahuje překročení jednatelského oprávnění zástupcem podnikatele". Navíc návrhem na vyslovení přípustnosti dovolání nebyla uplatněna žádná otázka zásadního právního významu, ale pouze otázka skutková, tedy zda a s jakými dopady překročil svědek V. své oprávnění při jednání se žalobcem. Překročení jednatelského oprávnění lze posuzovat podle ust. §20 odst. 2, věty druhé občanského zákoníku, neboť tato úprava v obchodním zákoníku chybí. Je nepochybné, že za odpůrce při jednání probíhajícím v hotelu Č. dne 3. 3. 1995 jednal svědek V. , který v té době byl pracovníkem žalovaných. Ve smyslu označené věty uvedeného zákonného ustanovení platí, že překročí-li pracovník své oprávnění, vznikají práva a povinnosti podnikateli - fyzické osobě, jen pokud se právní úkon týká předmětu činnosti podnikatele - fyzické osoby a jen tehdy, jde-li o překročení, o kterém druhý účastník nemohl vědět. Z pohledu uvedeného ustanovení je pak otázkou skutkovou, zda jednání svědka Vacka mohlo odpůrce zavazovat. Podle přesvědčení krajského soudu skutková zjištění okresního soudu dovolují závěr, že převzetí částky nad 157.000,- Kč svědkem Vackem odpůrce zavazovalo, když skutkově se důvod převzetí peněz svědkem od navrhovatele odvíjel od činnosti žalovaných (oprava střešní krytiny a finanční transakce s tím spojené) a jak vyznělo z výsledků dokazování před okresním soudem, žalobce sám vyzval žalovaného Z. N. k jednání v hotelu Č., na které se dostavil svědek V., který s žalobcem jednal. Z toho plyne, že svědek V. musel být k tomuto jednání vyslán některým z žalovaných. Z obsahu spisu ani v nejmenším neplyne, že by se o datu a místu jednání dověděl jinak. Protože svědek V. byl pracovníkem žalovaných, žalobce bez dalšího nemohl předpokládat ani vědět, že by svědek V. překročil oprávnění udělené žalovanými. K tomu, aby soud mohl učinit jiný závěr, žalovaní žádný důkaz soudu nenabídli. Proto krajský soud návrhu žalovaných na vyslovení přípustné dovolání nevyhověl.
Dovoláním ze dne 29. 9. 1999 doplněným podáním ze 14. 10. 1999, napadl 2) žalovaný výše uvedený rozsudek odvolacího soud s tím, že dovolání podává podle §239 odst. 2 o. s. ř., ve znění platném do 31. 12. 2000, neboť se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci [§241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.].
V odůvodnění dovolání 2) žalovaný v podrobnostech uvedl, že především nesouhlasí s použitím ani s výkladem ust. §20 obč. zákoníku, týkající se právnických osob, na základě něhož odvolací soud rozhodoval. Dovolatel se domnívá, že toto ustanovení nemůže být analogicky aplikováno na podnikání fyzických osob, které je upraveno obchodním zákoníkem. I v případě "použití ust. §20 obč. zákoníku nemůže být jednání pro žalované závazné, neboť by muselo jít o jednání, které je vzhledem k pracovnímu zařazení pana V. obvyklé, právní úkon by se musel týkat předmětu činnosti žalovaných a žalobce by o překročení oprávnění ze strany pana V. nemohl vědět". Přijetí částky 157.000,- Kč zaměstnancem (panem V.), jehož pracovní náplní, dle stavebního deníku, bylo zastoupení 2) žalovaného na stavbě, je jednáním, které jako obvyklé označit nelze. Pan V. neměl navíc zmocnění k přebírání vyšších částek než 50.000,- Kč. Sporné je i to, zda převzetí částky 157.000,- Kč mohlo být považováno za úkon týkající se předmětu činnosti sdružení.
Dále podle dovolatele nemohl být splněn ani další předpoklad, a to, že žalobce nemohl vědět o překročení oprávnění, když částku 157.000,- Kč předával panu V. nikoli v provozovně žalovaných, jak má na mysli ust. §16 obch. zákoníku, ale při setkání v restauraci, kde očekával 2) žalovaného. Takové jednání tedy nemohlo 2) žalovaného nikterak zavazovat.
Podstatné je dále to, že pan V. nebyl zmocněn k převzatí částky 157.000,- Kč, jak to vyžaduje ust. §9 odst. 2 zákoníku práce a sám si toho byl vědom. Pokud pan V. překročil svá oprávnění a předmětnou částku převzal, není pochyb o tom, že částku žalovaným nikdy nepředal, což uvedl i ve své výpovědi, což potvrzují pan V. a 2) žalovaný. Z toho vyplývá, že 2) žalovaný nemůže odpovídat za jednání uvedené v žalobě, neboť tvrzenou finanční částku nepřevzal a i ten, kdo mu ji měl předat potvrdil, že ji 2) žalovanému skutečně nepředal.
Vzhledem k uvedenému 2) žalovaný navrhuje, aby dovolací soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil k dalšímu řízení.
V podání ze dne 6. 1. 2000 se k dovolání 2) žalovaného vyjádřil žalobce. Ve vyjádření zejména uvedl, že se plně ztotožňuje s výsledky provedeného dokazování a závěry z toho učiněnými. Považuje za prokázané, že pan V. jednal při jednání v hotelu Č. dne 3. 3. 1995 za žalované. Pan V. se k uvedenému jednání dostavil na základě telefonického rozhovoru se žalovaným, proto musel být na toto jednání vyslán některým ze žalovaných, jinak by neznal ani místo, ani čas a předmět jednání. Dále žalobce uvedl, že ve stavebním deníku bylo pro pana V. zaznamenáno zmocnění bez jakéhokoli omezení pro jednání s panem V., proto je bez významu, že pan V. neměl zmocnění k přebírání vyšších částek než 50.000,- Kč a s tímto omezením nebyl žalobce seznámen.
Tak též se žalobce shoduje se závěrem odvolacího soudu, že posouzení otázky zmocnění, resp. překročení jednatelského oprávnění zástupcem podnikatele není otázkou zásadního právního významu, ale otázkou skutkovou.
Nejvyšší soud posoudil dovolání 2) žalovaného a konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
Dovolání bylo podáno 2) žalovaným podle ust. §239 odst. 2 o. s. ř., ve znění platném do 31. 12. 2000, které je s ohledem na část dvanáctou, hlavu I., bod 17 zák. č. 30/2000 Sb. nutné na danou věc aplikovat (dále jen "o. s. ř.").
Podle §239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Obvykle Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, je-li v něm řešena právní otázka dosud neřešená soudy vyšších stupňů, popř. řešená soudy nejednotně, v rozporu s judikaturou vyšších soudů a pod.
V daném případě 2) žalovaný v protokole o jednání před odvolacím soudem dne 4. 8. 1999 pro případ potvrzení rozsudku soudu prvního stupně navrhl, aby proti rozsudku odvolacího soudu bylo připuštěno dovolání a za otázku zásadního právního významu označil otázku, zda a do jaké míry "zavazuje jednání pana V. oba žalované ve smyslu §10 odst. 2 zákoníku práce".
V dovolání, jak bylo podrobně uvedeno výše, 2) žalovaný napadl nesprávné použití ust. §20 obč. zákoníku v daném případě, neboť bylo aplikováno na podnikání fyzických osob a dále to, že pan V. nebyl podle ust. §9 odst. 2 zákoníku práce zmocněn k převzetí částky 157.000,- Kč.
Z ust. §239 odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že dovolání může být přípustné jen k těm právním otázkám které jsou v něm skutečně řešeny. Dále se může rozsah, v němž bude rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumáváno, vztahovat ke všem v něm řešeným právním otázkám nebo pouze jen k některým. Vymezení rozsahu právních otázek, u nichž bude dovolacím soudem zkoumáno, zda jde o otázky, které mají po právní stránce zásadní význam, je v tomto případě věcí dovolatele. Nejpozději může dovolatel rozsah právních otázek určit v návrhu učiněném před vyhlášením (vydáním) usnesení, jímž se rozhoduje ve věci. Z toho pak plyne, že v dovolání nelze již tento rozsah právních otázek měnit, či rozšiřovat a dovolání je nutné podat ohledně otázky uvedené ve včasném návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání.
V posuzovaném případě je z výše uvedeného zřejmé, že 2) žalovaný v návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání za otázku zásadního právního významu označil to, zda "zavazuje jednání pouze pana V. oba žalované ve smyslu §10 odst. 2 zákoníku práce", v dovolání poté 2) žalovaný nesouhlasil s aplikací §20 obč. zákoníku a §16 obch. zákoníku, popř. §9 odst. 2 zákoníku práce.
Dovolání tedy nebylo 2) žalovaným podáno k té právní otázce, kterou v návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání označil za otázku zásadního právního významu. Vzhledem k tomu se dovolací soud touto otázkou nemohl zabývat z hlediska jejího zásadního právního významu a totéž platí i o otázkách uvedených v dovolání, neboť ty byly vymezeny po uplynutí stanovené doby pro jejich určení, popř. dovolací soud nemohl posuzovat ani to, zda tyto otázky byly v rozhodnutí odvolacího soudu vůbec řešeny.
Dovolací soud s ohledem na uvedené dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť nebyly splněny předpoklady stanovené v §239 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto podle §239 odst. 2 a §243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. s ohledem na úspěch v dovolacím řízení tak, že 2) žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu těchto nákladů 4.150,- Kč (§7, §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 22. února 2001
JUDr. Ing. Jan H u š e k, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Naděžda Solařová