ECLI:CZ:NS:2001:29.CDO.3029.2000.1
sp. zn. 29 Cdo 3029/2000-181
USNESENÍ
Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl v právní věci žalobce K., s. r. o. proti žalovaným: 1) D., spol. s r. o. v likvidaci, a 2) F.n.m.Č.r., o 129,662.298,16 Kč s přísl., vedené u býv. Krajského obchodního soudu v Brně, nyní Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 2 Cm 566/93, o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. června 2000 čj. 4 Cmo 140/98 – 146, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci rozhodl výše označeným rozsudkem k odvolání druhého žalovaného proti rozsudku Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 18. 9. 1997, čj. 2 Cm 566/93 – 88, tak, že rozsudek Krajského obchodního soudu v Brně se v napadené části, to je v odstavci IV. výroku ve vztahu k druhému žalovanému, potvrzuje, s tím, že druhý žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 1.112,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a dále s tím, že dovolání proti tomuto rozsudku se nepřipouští.
Krajský obchodní soud v Brně výše uvedeným rozsudkem jako soud prvního stupně rozhodl ve věci ve výroku IV. tak, že žalovaný 1) jako dlužník a žalovaný 2) jako ručitel jsou povinni zaplatit žalobci 118,912.215,08 Kč a 21,553.099,23 Kč a na náhradu nákladů řízení 500.000,- Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku, přičemž plněním jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost druhého žalovaného.
Pouze proti tomuto výroku rozsudku soudu prvního stupně podal žalovaný 2) odvolání a jen v tomto rozsahu přezkoumal odvolací soud napadený rozsudek podle ust. §206 a §212 odst. 1 a 2 o. s. ř. (dále též jen „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.
Odvolací soud vycházel především ze zjištění, že první žalovaný převzal na základě kupní smlouvy ze dne 25. 5. 1990 podle privatizačního projektu od druhého žalovaného část s. p. Z. B. a spolu s tím i poměrnou část příslušných závazků ze tří úvěrových smluv, přičemž celková dlužná částka vůči žalobci činí 129,662.298,- Kč.
Odvolací soud dovodil, že jádrem sporu mezi žalobcem a žalovaným 2) je, zda a v jakém rozsahu druhý žalovaný ručí za závazek prvního žalovaného, když první žalovaný závazky z úvěrových smluv nesplnil. Je proto nutno posoudit, zda lze na daný případ aplikovat ustanovení §15 odst. 3 zák. č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (tzv. zákon o velké privatizaci), ve znění novely zák. č. 544/1992 Sb. a zda tudíž druhý žalovaný ručí za předmětné závazky celým svým majetkem bez zřetele na výši hodnoty získané privatizací tohoto majetku, anebo je toto ručení svým rozsahem či časově omezeno.
Při řešení této otázky odkázal odvolací soud na existující judikaturu a princip ochrany nabytých práv a princip zákazu retroaktivity (zpětné účinnosti) zákonných a jiných právních předpisů. V konkrétním případě ručení F.n.m. vzniklo před účinností novel zákona č. 92/1991 Sb., provedených zákony č. 544/1992 Sb. a č. 210/1993 Sb., takže F. ručil za dané závazky věcně a časově neomezeně. Uvedené novely se existence již vzniklých ručitelských závazků F. nedotkly.
Z uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek v rozsahu, ve kterém byl předmětem odvolání ve vztahu k druhému žalovanému, jako věcně správný potvrdil (ust. §219 o. s. ř.). Současně rozhodl, že proti tomuto výroku druhým žalovaným požadované dovolání nepřipouští, neboť otázka, zda lze aplikovat novelu – zákon č. 544/1992 Sb. na právní vztah ručení, vzniklý před účinností novely, byla podle názoru odvolacího soudu dosavadní judikaturou vyřešena.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný 2) dovolání s odkazem na ust. §239 odst. 2 a na dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.
Dovolatel namítá, že odvolací soud dovodil, že ručitelský závazek F. n.m. vznikl dne 31. 7. 1992. Uvedeného dne byla sice uzavřena smlouva mezi oběma žalovanými, její účinnost však nastala až dne 1. 8. 1992. Jednodenní rozdíl mezi platností a účinností smlouvy však z hlediska předmětné problematiky nemá právní relevanci. Oba soudy automaticky ztotožnily okamžik vzniku ručitelského závazku s okamžikem nabytí účinnosti nebo platnosti smlouvy a dospěly k závěru, že vztah mezi žalobcem a žalovaným 2) je třeba podřídit právní úpravě platné v tomto okamžiku. V tom spatřuje dovolatel nesprávnost právního posouzení věci.
Podle názoru dovolatele právní úprava ručení v zákoně č. 92/1991 Sb. má speciální povahu. Ručení není založeno právním úkonem ručitele, ale zákonem, okamžik vzniku ručitelského závazku nelze automaticky ztotožnit s okamžikem uzavření nebo účinnosti privatizační smlouvy. Nepochybně nemohlo být úmyslem zákonodárce vytvořit takovou právní situaci, aby nabyvatelé privatizovaného majetku pohodlně získali aktiva, kdežto tíhu závazků, kterým nedostáli, aby nesl F.n.m.
Dovolatel má za to, že jeho závazek vůči žalobci mohl vzniknout nejdříve doručením první výzvy věřitele k plnění ručitele za dlužníka, tedy v době účinnosti zákona č. 544/1992 Sb. a i žaloba byla podána v době účinnosti této novely. Režimu uvedené novely je proto třeba podřídit i právní vztah mezi žalobce a žalovaným 2). Je zcela absurdním požadavkem, aby ručitel ze zákona, který v privatizaci získal 500.000,- Kč (při záporné účetní hodnotě privatizovaného majetku – 31,693.809,89 Kč) zaplatil žalobci 140,965.314,31 Kč. Takový požadavek žalobce je i v rozporu s dobrými mravy. V tomto směru zákon č. 544/92 Sb. pouze výslovně upravil práva věřitelů a F.n.m. jako ručitele, vzniklá na základě zákona č. 92/1991 Sb., aby byla vzájemně vyvážená.
Z uvedených důvodů navrhuje žalovaný 2), aby dovolací soud zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dále navrhuje, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnout podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001.
Dovolání splňuje formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem (ust. §240 odst. 1, §241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), dovolací soud se však na prvním místě musel zabývat přípustností podaného dovolání, kterou dovolatel opírá o ust. §239 odst. 2 o. s. ř.
Podle cit. ustanovení nevyhoví-li odvolací soud návrh účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V posuzovaném případě odvolací soud nepřipustil dovolání v otázce, zda lze na daný právní vztah ručení aplikovat novelu zákona č. 92/1991 Sb., provedenou zákonem č. 544/1992 Sb., a to s odůvodněním, že tento právní vztah vznikl před účinností uvedené novely.
Dovolatel zpochybňuje okamžik vzniku ručitelského závazku a prezentuje právní názor, že tento závazek vznikl nikoli v okamžiku uzavření smlouvy o převodu privatizovaného majetku, nýbrž vznikl jako ručení ze zákona teprve doručením první výzvy věřitele k plnění ručitele za dlužníka, tedy až v době účinnosti novelizovaného ustanovení §15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., kteroužto novelu provedl zákon č. 544/1992 Sb. s účinností od 8. 12. 1992 v tom smyslu, že omezil zákonné ručení žalovaného 2) co do výše (do výše získané hodnoty privatizovaného majetku), i co do doby (po dobu jednoho roku od okamžiku přechodu závazku na nabyvatele privatizovaného majetku).
Otázkami zákazu tzv. nepravé retroaktivity (zpětné účinnosti), principu ochrany nabytých práv, jakož i splatnosti pohledávek vůči F.n.m., se Nejvyšší soud podrobně zabýval a tyto vyřešil ve svém zásadním rozhodnutí ze dne 16. října 1996, čj. I Odon 20/96/Fa, (publikovaným v časopise Právní rozhledy, ročník 1997, č. 2, st.r. 82). Na těchto právních závěrech nemá dovolací soud důvod ničeho měnit ani v předmětném případě.
Nejde-li tudíž v tomto řízení o otázku zásadního právního významu, není dovolání ve smyslu ust. §239 odst. o. s. ř. přípustné a dovolací soud musel dovolání jako nepřípustné odmítnout (ust. §218 odst. 1 písm. c) ve vazbě na ust. §243b odst. 4 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §146 odst. 2 věta první (per analogiam) v návaznosti na ust. §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř., když dovolatel procesně zavinil, že dovolání muselo být odmítnuto, přičemž dalším účastníkům v řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 17. října 2001
JUDr. František F a l d y n a , CSc., v. r.
předseda senátu