ECLI:CZ:NS:2001:29.CDO.659.2000.1
sp. zn. 29 Cdo 659/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl v právní věci žalobce: S.N., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným: 1) Česká republika – Š. poliklinika P., zast. advokátkou, a 2) Česká republika - Ministerstvo financí České republiky, o určení předkupního práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 30 C 236/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze, ze dne 7. prosince 1998, č.j. 53 Co 559/98 - 70 takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 29. října 1997, č.j. 30 C 236/95 – 49 pod výrokem I. zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že žalobce a žalovaný 1) jsou podílovými spoluvlastníky nemovitosti, katastrální území N. a stavební parcely , kat.území N. v P. , se všemi zákonnými právy a povinnostmi podílových spoluvlastníků, včetně zákonného práva předkupního a to i v případě převodu spoluvlastnického podílu podle zák. č. 92/1991 Sb., v platném znění. Výrokem pod II. soud zastavil řízení vůči žalovanému 2). Ve výrocích III. a IV. rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. prosince 1998, č.j. 53 Co 559/98 – 70 ve výroku II. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že vůči žalovanému 2) žalobu zamítl. Zamítavý výrok soudu prvního stupně (výrok I.), odvolací soud potvrdil. Výrok III. o nákladech řízení před soudem prvního stupně změnil co do výše a zavázal žalobce k zaplacení částky 3 225,-Kč žalovanému 1). Další výrokové části rozsudku soudu prvního stupně ohledně nákladů řízení soud potvrdil a v řízení před odvolacím soudem zavázal žalobce k náhradě nákladů ve výši 1 075,- Kč. Žalobce a žalovaného 2) zprostil vzájemných práv na náhradu nákladů.
Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně dovodil, že žaloba na určení, zda žalobce a první žalovaný jsou podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí, včetně zákonného předkupního práva v případě převodu spoluvlastnického podílu podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, v platném znění (dále jen „zákona o velké privatizaci„) není důvodná. Oba soudy dospěly k závěru, že je nesporné, a to zejména podle výpisu z katastru nemovitostí, že žalobce a první žalovaný jsou spoluvlastníky předmětných nemovitostí. V otázce určení, zda žalobce má předkupní právo na podíl prvního žalovaného v případě prodeje tohoto podílu podle zákona o velké privatizaci, odvolací soud dovodil, že v případě přechodu majetku ze zákona, či na základě rozhodnutí státního orgánu, předkupní právo k tomuto majetku uplatnit nelze. Zákon o velké privatizaci je zákonem speciálním k zákonu č. 40/1964 Sb., v platném znění občanskému zákoníku, (dále jen „obč.z„), není proto možná aplikace ustanovení §140 obč.z, týkající se převodu spoluvlastnického podílu. Žalobu vůči žalovanému 2) zamítl, neboť to, že žalovaný 2) není v žádném právním vztahu k žalobci, neznamená nedostatek podmínek řízení podle ust. §103 o. s. ř., ale musí vést k zamítnutí žaloby vůči tomuto účastníku.
Proti celému rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť na daný případ soudem aplikované právní normy, ať již občanský zákoník a jeho ust. §§132 a 140, nebo zákon č. 92/1991 Sb. v platném znění, jsou vykládány v rozporu s platným právním a ústavním řádem a rozhodnutí tak spočívá na nesouladu s těmito ustanoveními. Podle dovolatele napadené rozhodnutí není řádně odůvodněno podle §157 odst. 2 o. s. ř. a trpí proto zmatečností. V průběhu řízení před prvoinstančním soudem byla věc odňata zákonnému soudci žalobce, aniž by byla tato skutečnost jakkoli, natož řádně odůvodněna. Postupem soudu a vydáním rozhodnutí bylo žalobci znemožněno realizovat ta hmotná práva, která mu občanský zákoník přiznává. Zmatečnost je také patrná z vyhýbavosti soudu zabývat se právním výkladem pojmu předkupního práva v případě, kdy stát převádí spoluvlastnický podíl na nemovitém majetku. Dovolatel nesouhlasí s názorem soudu, týkajícím se otázky přechodu majetku ze zákona, nebo že se v daném případě jedná o přechod z rozhodnutí správního orgánu, když spoluvlastnický podíl je předmětem privatizace podle zákona č. 92/1991 Sb. o velké privatizaci. Podle tohoto zákona nepřechází vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu rozhodnutím správního orgánu ani ze zákona, ale až uzavřením řádné kupní smlouvy na základě rozhodnutí vlády České republiky o privatizaci. Jedná se o převod majetku, kdy ke změně vlastníka dochází uzavřením kupní smlouvy, jejíž věcné právní účinky nastávají až vkladem této smlouvy do katastru nemovitostí.
Dovolací důvod dovolatel spatřuje v ust. §241 odst. 3 písm. a) o. s. ř. Dovolatel navrhuje rozsudek odvolacího soudu zrušit a vrátit věc tomuto soudu k novému rozhodnutí.
Žalovaný 2) ve svém vyjádření k dovolání navrhuje potvrzení rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 - dále též jen „o. s. ř.„).
Dovolání bylo podáno včas a subjektem k tomu oprávněným, tj. účastníkem řízení (žalobcem) řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.) avšak není ve věci přípustné.
Dovoláním lze dále napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
103
Co do výroku, jímž odvolací soud změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně, kterým sub II. bylo řízení vůči žalovanému 2) zastaveno, tak, že žalobu vůči žalovanému 2) zamítl, nemůže být dovolání přípustné, neboť směřuje do výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým tento soud změnil rozhodnutí o zastavení, což je svou povahou usnesením soudu prvního stupně. Ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. však upravuje přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně. Měnící výrok rozsudku odvolacího soudu, že se žaloba vůči žalovanému 2) zamítá, není svou povahou usnesením a není proto možná ani aplikace ustanovení §238a o. s. ř. o přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu.
Nejde - li o případ vad uvedených v §237 odst. 1 o. s. ř., je třeba, je - li dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, zkoumat přípustnost dovolání z pohledu ustanovení §238 odst. 1 a §239 odst. 1 a 2 o. s. ř. Jde - li o výroky rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil výroky rozsudku soudu prvního stupně, úprava připouští dovolání jen ve třech případech. V prvním z nich je dovolání přípustné proto, že jeho přípustnost vyslovil odvolací soud na návrh či bez návrhu podle §239 odst. 1 o. s. ř. ve výroku svého potvrzujícího rozsudku. Ve druhém případě jde o situaci, kdy za podmínek stanovených v §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto jinak než v jeho dřívějším, zrušeném rozsudku. Konečně ve třetím případě (§239 odst. 2 o. s. ř.) je dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné také tehdy, jestliže odvolací soud při splnění dalších, v citovaném ustanovení uvedených předpokladů, nevyhoví návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
O žádný z vyjmenovaných důvodů přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu v daném případě nejde, neboť odvolací soud potvrdil - v tam uvedeném znění - v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, aniž by proti svým potvrzujícím výrokům rozsudku připustil dovolání podle §239 odst. 1 o. s. ř. a aniž by připuštění dovolání bylo navrženo před vyhlášením tohoto jeho rozsudku.
Z dovolání vyplývá, že dovolatel namítá dále vadu rozhodnutí podle ust §237 odst. 1 písm. f) a g) o. s. ř., tedy, že mu byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem a že soud byl nesprávně obsazen, neboť byl případ odňat jeho zákonnému soudci.
Odnětím možnosti jednat před soudem ve smyslu výše citovaného ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. se rozumí takový postup soudu, kterým byla účastníku řízení znemožněna realizace těch procesních práv, která mu poskytuje občanský soudní řád, a to bez ohledu na to, zda se tak stalo v řízení před soudem prvního stupně nebo soudem odvolacím (srov. Rozhodnutí č. 25/93 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přitom takový nesprávný postup soudu se musí projevit v průběhu řízení a nikoli až při rozhodnutí soudu jakožto konečném rozhodovacím aktu, k němuž dochází na základě výsledků provedeného řízení.
Pominou-li se případy, kdy účastník nebyl přibrán do řízení (§94 o. s. ř. ), nebo kdy mu byl ustanoven opatrovník, ačkoliv k tomu nebyly dány zákonem stanovené předpoklady (§29 o. s. ř.), je shora uvedený dovolací důvod naplněn zejména tehdy, jestliže soud rozhodl bez nařízení jednání, přestože mělo být ve věci jednáno, nebo jestliže věc projednal v rozporu s ustanovením §101 odst. 2 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka, popřípadě jestliže soud neumožnil účastníku vykonávat v průběhu řízení jemu náležející procesní práva. Mezi tato procesní oprávnění patří především právo přednést a doplňovat své návrhy, vyjadřovat se k rozhodným skutečnostem, k navrhovaným a k provedeným důkazům, právo označit navrhované důkazní prostředky, právo klást se souhlasem předsedy senátu otázky vyslýchaným osobám a právo shrnout na závěr jednání své návrhy, vyjádřit se k dokazování i k právní stránce věci (srov. čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, §101 odst. 1, §117 odst. 1, §118 odst. 1, 3, §123, §126 odst. 3, §131, §211 a §215 o. s. ř.).
Podstatu uplatněné vady řízení ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. spatřuje dovolatel v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu je nesrozumitelné, postrádá na přesvědčivosti, není řádně odůvodněno podle ust. §157 odst. 2 o. s. ř., a proto je zmatečné.
Ze spisu ani z důkazů předložených dovolatelem však nevyplývá, že by mu byla jakýmkoliv jednáním v průběhu řízení odňata možnost jednat před soudem. V tom, že se rozsudek odvolacího soudu zdá žalobci nesrozumitelný, nelze spatřovat jeho zmatečnost podle ust. §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Podle cit. ustanovení nelze dovodit ani přípustnost dovolání ve vztahu k výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok II. rozsudku soudu prvního stupně o zastavení řízení na zamítnutí žaloby, neboť takovou vadu řízení by bylo možno považovat pouze za tzv. jinou vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.), avšak jen tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (srov. ust. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Tak tomu však v daném případě není.
Podle §237 odst. 1 písm. g) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát.
Jedním ze stěžejních ústavních atributů vymezujících postavení moci soudní v České republice je princip, podle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (princip zákonného soudce). Podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina„) platí, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Zcela shodně s Listinou zakotvuje právo na zákonného soudce i ustanovení §7 odst. 2 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích.
Dovolatel v dovolání tvrdí, že v průběhu řízení před prvoinstančním soudem byla věc odňata zákonnému soudci žalobce. Své tvrzení nijak neodůvodnil a nespecifikoval.
Dovolací soud ze spisu a dožádání, které provedl k objasnění otázky, proč byla předmětná věc dne 1.3.1996 odebrána senátu č. 30 a přidělena do senátu č. 41 zjistil, že opatření tehdejší předsedkyně soudu bylo učiněno podle ust. §2 odst. 2 Vyhlášky ministerstva spravedlnosti České republiky ze dne 23. prosince 1991 o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy č. 37/1992 Sb. v platném znění, které směřovalo k vyrovnání pracovního vytížení jednotlivých oddělení. Tímto opatřením nedošlo k takové vadě, která by podle ust. §237 odst. 1 písm. g) o. s. ř. způsobovala zmatečnost napadeného rozhodnutí.
Dovolatel dále napadl výroky odvolacího soudu týkající se nákladů řízení. Do výroku o nákladech odvolacího řízení, není dovolání podle §238a a §239 o. s. ř. přípustné již proto, že rozhodnutí odvolacího soudu v tomto rozsahu není rozhodnutím měnícím nebo potvrzujícím (srov. §224 odst. 1 o. s. ř.); ostatně, u měnícího výroku o nákladech řízení by byl dovolací přezkum podle §238a odst. 1 písm. a/ části věty za středníkem o. s. ř. rovněž vyloučen a usnesení o nákladech řízení též není usnesením odvolacího soudu ve věci samé (§239 odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Dovolací soud proto dovolání proti rozsudku odvolacího soudu posoudil jako nepřípustné. Nejvyšší soud je proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolatel z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, u žalovaných však žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 2, věty první (per analogiam), §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
104
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 10. dubna 2001
JUDr. František F a l d y n a , CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová