ECLI:CZ:NS:2001:29.CDO.850.2000.1
sp. zn. 29 Cdo 850/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobců A) MUDr. A. D., B) PhMr. N.P., C) L.P. a D) K.U., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) M.M., 2) M.H., zastoupeným advokátem, a 3) F.n.m. ČR, o neplatnost smlouvy, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 30 C 123/97, o dovolání žalovaných č. 1 a 2 proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. září 1999 č. j. 12 Co 702/99-149, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaní č. 1 a 2 jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit společně a nerozdílně oprávněným žalobcům na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3 275 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 27. května 1999 č. j. 30 C 123/97-122 (poté, co byl jeho původní rozsudek v této věci ze dne 9. dubna 1998 č. j. 30 C 123/97-53 zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 12. listopadu 1998 č. j. 12 Co 710/98-78 a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení) určil, že smlouva o prodeji privatizovaného majetku č. 056/97 - 27, a to podílu 446/1440 na domě čp. 282 se stavební parcelou č. 179 o výměře 456 m2 zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem P. pro obec P., katastrální území P., na listu vlastnictví č. 679, uzavřená mezi F.n.m. ČR na straně jedné a M.M. a M.H. na straně druhé, je neplatná a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky shora uvedených nemovitostí, přičemž podíl žalobkyně A) činí 1/36, podíl žalobkyně B) činí 109/1440, podíl žalobce C) činí 1/16 a podíl žalobce D) činí 69/1400. Třetí žalovaný prodal prvnímu a druhému žalovanému podíl o velikosti 446/1440 předmětných nemovitostí, když podkladem k uzavření kupní smlouvy č. 056/97-27 byl aktualizovaný privatizační projekt č. 26809 s. p. o. Správa budov města P., rozhodnutí o privatizaci vydané Ministerstvem pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR ze dne 14. 4. 1995 čj. 138/1995-370, rozhodnutí prodávajícího o schválení opakované obchodní veřejné soutěže ze dne 15. 11. 1996 čj. 940/370/96JP, rozhodnutí prodávajícího o vítězi opakované obchodní veřejné soutěže a rozhodnutí Magistrátu města P. o převodu privatizovaného majetku na prodávajícího dnem 1. 3. 1997. Kupní cena byla stanovena na základě výsledků veřejné obchodní soutěže. Žalobci se domáhali určení, že výše uvedená kupní smlouva je neplatná podle ustanovení §39 a 40a občanského zákoníku, protože účastníky smlouvy nebylo respektováno zákonné předkupní právo žalobců jako podílových spoluvlastníků předmětných nemovitostí podle §140 občanského zákoníku. Třetí žalovaný byl povinen nabídnout prodávaný podíl na nemovitostech ke koupi žalobcům jako spoluvlastníkům a svoji nabídku byl povinen učinit ohlášením všech podmínek ve smyslu §605 věty třetí občanského zákoníku ve spojení s §43a občanského zákoníku a poskytnout žalobcům zákonnou dvouměsíční lhůtu k akceptaci nabídky. Písemná nabídka s ohlášením všech podmínek nebyla třetím žalovaným žalobcům doručena a o všech podmínkách prodeje se žalobci dověděli teprve poté, co v obchodní veřejné soutěži uspěli první a druhý žalovaný a žalobci získali výpis z katastru nemovitostí ohledně předmětných nemovitostí a fotokopii uzavřené smlouvy. Soud prvního stupně se nejprve zabýval otázkou, zda žalobci měli na podání určovací žaloby naléhavý právní zájem a dospěl k závěru, že tento zájem dán je, neboť výpisem z katastru nemovitostí bylo prokázáno, že žalobci nejsou jedinými podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí a ostatní spoluvlastníci zatím nejsou rozhodnuti, zda využijí svého předkupního práva či nikoli. Za této situace nemají žalobci jistotu, jak formulovat žalobu na plnění, tedy zda mohou žádat, aby s nimi žalovaní č. 1 a 2 uzavřeli smlouvu o převodu podílu za stejných podmínek, za nichž první dva žalovaní od třetího žalovaného nabyli spoluvlastnický podíl. Ohledně věci samotné vyslovil soud prvního stupně závěr, že Česká republika jako spoluvlastník rozhodnutím Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR rozhodla o prodeji svého spoluvlastnického podílu, a tak fakticky odňala žalobcům možnost využití předkupního práva garantovaného jim zákonem. Je proto nutno dovodit, že smlouva uzavřená mezi třetím žalovaným a prvním a druhým žalovaným je neplatná podle §40a občanského zákoníka, přičemž žádný z žalobců jako spoluvlastníků předmětných nemovitostí důvod neplatnosti nezpůsobil. Námitku třetího žalovaného, že v dané věci není pasivně legitimován, soud shledal nedůvodnou s ohledem na určovací charakter žaloby. Třetí žalovaný byl totiž účastníkem sporné smlouvy. Stejně nedůvodnou byla shledána i jeho další námitka, že soud není k projednání sporu příslušný, neboť rozhodnutí o privatizaci nepodléhá podle §10 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. přezkoumání soudem. V daném případě je otázka určení platnosti či neplatnosti smlouvy věcí vyplývající z občanskoprávního vztahu a neexistuje jiný státní orgán, který by byl oprávněn o ní rozhodnout.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. září 1999 č. j. 12 Co 702/99-149 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a zamítl návrh žalovaných na připuštění dovolání. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a odkázal na svůj předchozí právní názor vyslovený v usnesení ze dne 12. listopadu 1998 č. j. 12 Co 710/98-78. Konstatoval, že soud prvního stupně nepochybil, když dospěl k závěru, že uplatněný nárok patří do pravomoci soudu, neboť žalobci se domáhají vyslovení neplatnosti právního úkonu. Jádrem sporu je posouzení, zda třetí žalovaný postupoval v souladu se zákonem, když nerespektoval ustanovení §140 občanského zákoníku a před prodejem spoluvlastnického podílu státu na předmětných nemovitostech nenabídl tento podíl dosavadním spoluvlastníkům. Odvolací soud dovodil, že předkupní právo spoluvlastníků vzniká ex lege a má vždy povahu věcného práva. Zákon č. 92/1991 Sb., o podmínkách přechodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, upravuje postup státního orgánu při převodu majetku státu, neřeší však, jak postupovat, jestliže stát nepřevádí celou věc, ale pouze spoluvlastnický podíl. Pokud nemá výše citovaný zákon speciální ustanovení pro řešení tohoto problému, pak je nutno aplikovat ustanovení §140 občanského zákoníku. Zjistí-li F.n.m. , který byl pověřen zákonem realizovat převod majetku státu na třetí osoby, že nemovitost, které se převod týká, je ve spoluvlastnictví více osob, nemůže tuto nemovitost bez dalšího prodat ve veřejné dražbě, neboť v jeho dispozici je jen spoluvlastnický podíl státu. Bylo proto povinností třetího žalovaného, aby v souladu s ustanoveními §140 a §605 občanského zákoníku zaslal všem spoluvlastníkům předmětných nemovitostí písemnou nabídku s uvedením kupní ceny za nabízený spoluvlastnický podíl. Pokud by spoluvlastníci do dvou měsíců po nabídce neprojevili o nemovitost zájem, jejich předkupní právo by zaniklo. Podle názoru odvolacího soudu nestačí, že se spoluvlastníci mohli dovědět o veřejné dražbě z tisku, neboť tato dražba oslovuje všechny občany neadresně a nemůže být považována za nabídku podle ustanovení §605 občanského zákoníku. Ustanovení §19 odst. 5 zákona č. 92/1991 Sb., na které upozorňuje třetí žalovaný v odvolání, na uvedený případ vůbec nedopadá. Pokud by chtěl zákonodárce vyloučit aplikaci ustanovení §140 občanského zákoníku i při prodeji spoluvlastnického podílu, pak by toto omezení musel vtělit přímo do textu zákona č. 92/1991 Sb. To se však nestalo, a proto není námitka žalovaných poukazující na rozpor mezi speciálním zákonem a občanským zákoníkem důvodná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali první a druhý žalovaný dovolání, jež odůvodnili tím, že bylo rozhodnuto ve věci, která nenáleží do pravomoci soudů /§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř./, a napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Svoje námitky vyjádřili dovolatelé v následujících bodech:
- v daném případě má zákon č. 92/1991 Sb. jako speciální zákon přednost před občanským zákoníkem,
- daná věc nespadá do pravomoci soudu, protože soud musí řešit otázku správnosti či nesprávnosti privatizačního projektu a toto přezkoumání nepodléhá podle §10 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. přezkoumávání soudem,
- předkupní právo mohlo být uplatněno ve veřejné soutěži, když přístup k ní byl pro všechny spoluvlastníky a nájemce předmětných nemovitostí stejný a bylo jen na jejich vůli, zda se jí zúčastní nebo nikoli,
- spoluvlastníci mohli vytvořit privatizační projekt, kterým mohli usilovat o převod majetku v rámci zákona č. 92/1991 Sb., avšak toto neučinili,
- soud prvního stupně ani odvolací soud se nezabývaly otázkou, zda bylo při postupu podle zákona č. 92/1991 Sb. vůbec možno předkupní právo uplatnit a ve které fázi, kdo měl předkupní právo uplatnit a jaké konkrétní jednání vedlo k porušení práva.
Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci v obsáhlém vyjádření k dovolání reagovali na námitky dovolatelů. K jednotlivým bodům dovolání uvedli:
- předkupní právo spoluvlastníků je založeno zákonem a má věcnou povahu, přičemž podmínky jeho realizace upravuje občanský zákoník v §602 a násl. Třetí žalovaný byl povinen nabídnout prodávaný podíl ke koupi žalobcům a svoji nabídku byl povinen učinit podle §605 ve spojení s §43a občanského zákoníku ohlášením všech podmínek. Písemná nabídka s ohlášením všech podmínek však nebyla žalobcům nikdy doručena.
- žalobci jako spoluvlastníci předmětných nemovitostí nejsou nabyvateli ve smyslu §19 odst. 5 zákona č. 92/1991 Sb., neboť nebyli účastníky privatizace a ničeho v rámci tohoto procesu nenabyli, proto se na ně citované ustanovení nevztahuje a jejich předkupní právo je zachováno,
- v daném případě nedochází k rozporu mezi občanským zákoníkem a zákonem č. 92/1991 Sb., uvedené úpravy existují vedle sebe, přičemž zákon č. 92/1991 Sb. neobsahuje ucelenou úpravu předkupního práva. Ustanovení §6 písm. e) cit. zákona konstatuje, že privatizační projekt musí obsahovat i způsob vypořádání nároku oprávněných osob a §19 odst. 4 cit. zákona uvádí, že práva třetích osob k majetku, který je předmětem prodeje, nejsou dotčena s výjimkou ustanovení §45 odst. 7, jež se však dotýká pouze sjednaného práva přednostní koupě. Předkupní právo spoluvlastníků je však právo vyplývající přímo z občanského zákoníku. Při převodu majetku v rámci privatizačního procesu jsou uzavírány klasické úplatné smlouvy, na které se vztahuje, pokud jde o převod spoluvlastnických podílů, ustanovení občanského zákoníku o předkupním právu.
- pokud jde o nedostatek pravomoci soudu, je nutno rozlišovat přezkoumatelnost samotného privatizačního rozhodnutí, jež nemá dopad na třetí osoby, a přezkoumatelnost následně uzavřeného právního titulu, jímž je privatizovaný majetek převeden. Privatizační rozhodnutí obsahující vůli vlastníka nelze přezkoumat soudem, a to právě na základě §10 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., zatímco následný právní titul přezkoumatelný je.
- je zcela irelevantní, že žalobci mohli sami zpracovat privatizační projekt, jestliže občanský zákoník přesně stanovuje postup, který musí zcizitel dodržet, aby neporušil zákonné předkupní právo spoluvlastníků nemovitostí.
Žalobci navrhli, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2000 - dále jen "o. s. ř.").
Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a že je podle §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné, protože napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Nejvyšší soud nejprve posuzoval, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §237 odst. 1 o. s. ř. či jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že dovolatelé namítali ve svém dovolání vadu řízení uvedenou v §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (nedostatek pravomoci soudů k projednání dané věci), zabýval se Nejvyšší soud nejprve touto námitkou.
Výklad podávaný soudní praxí je jednotný potud, že rozhodnutí o privatizaci podle zákona č. 92/1991 Sb. nepodléhají přezkoumání soudem (srov. stanovisko obchodního kolegia a občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 44/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozhodnutí uveřejněné tamtéž pod č. 31/1998 a dále rozhodnutí ze dne 30.6. 1999 sp. zn. 2 Cdon 970/96). Tento závěr by však byl využitelný, jen pokud by žalobci požadovali zrušení nebo změnu privatizačního projektu. Žalobci se však domáhají určení neplatnosti kupní smlouvy v situaci, kdy nebylo respektováno jejich zákonné předkupní právo. V této věci je pravomoc soudu nepochybně dána, neboť žaloba na určení neplatnosti právního úkonu vychází z občanskoprávního vztahu spoluvlastnictví a zákonných práv spoluvlastníků. Věc tedy spadá do rozhodovací pravomoci soudů a dovolatelé se mýlí, pokud se domnívají, že soud musí v tomto případě řešit otázku správnosti či nesprávnosti privatizačního projektu. Třetí žalovaný byl povinen učinit nabídku vyplývající ze zákonného předkupního práva bez ohledu na vlastní privatizační projekt. Jestliže tedy soud aplikuje ustanovení §19 odst. 4 zákona č. 92/1991 Sb. o tom, že práva třetích osob k majetku, který je předmětem prodeje, nejsou dotčena (s výjimkou §45 odst. 7, který však na daný případ nedopadá) a rozhoduje ve věci ochrany těchto práv, nejedná se o přezkoumávání privatizačního projektu nebo rozhodnutí o privatizaci, ale o věc vyplývající z občanskoprávního vztahu, která do pravomoci soudů nepochybně patří.
Dovolatelé dále odůvodňují svoje dovolání tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu určil sice správně, ale nesprávně ji vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V daném případě měli žalobci předkupní právo podle ustanovení §140 občanského zákoníku, podle něhož mají při převodu spoluvlastnického podílu spoluvlastníci předkupní právo, ledaže jde o osoby blízké (§116, 117 obč. zák.). O tento případ se však v dané věci nejednalo, neboť předmětem koupě byl spoluvlastnický podíl státu. Předkupní právo spoluvlastníků je založeno zákonem a má věcnou povahu. Zákon č. 92/1991 Sb. upravuje podmínky převodu majetku státu na české nebo zahraniční právnické nebo fyzické osoby, přičemž otázku spoluvlastnictví a předkupního práva zmiňuje v ustanovení §19 odst. 5, kde stanoví, že nabyvatel, který se stal podílovým spoluvlastníkem při realizaci rozhodnutí o privatizaci, nemůže uplatňovat vůči F.n.m. nebo P.f. České republiky předkupní právo podle zvláštních předpisů. Další ustanovení citovaného zákona, které se týká předkupního práva, je ustanovení §45 odst. 7, podle něhož nelze uplatnit sjednané právo přednostní koupě k majetku a majetkovým účastem na podnikání jiných právnických osob převáděných podle zákona č. 92/1991 Sb. Žádné z citovaných speciálních pravidel na řešený spor nedopadá. Žalobci byli a jsou podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí na základě jiných skutečností, než byla realizace rozhodnutí o privatizaci, a v daném případě nejde ani o sjednané předkupní právo k převáděnému majetku, neboť spoluvlastníkům svědčí předkupní právo ze zákona. Je proto nutno dovodit, že při absenci speciálních pravidel, která by případy převodů spoluvlastnických podílů státu v rámci privatizace řešila ve vztahu k ostatním spoluvlastníkům odchylně, je nutno aplikovat obecnou úpravu dopadající na podílové spoluvlastnictví, a to úpravu obsaženou v §137 a násl. občanského zákoníku.
Vzhledem k tomu, že podle třetí části zákona č. 92/1991 Sb. byl třetí žalovaný povolán uskutečňovat prodej privatizovaného majetku, bylo jeho povinností nabídnout spoluvlastnický podíl před prodejem třetí osobě z titulu předkupního práva žalobcům jako spoluvlastníkům. Tuto nabídku bylo nutno učinit způsobem upraveným v §605 občanského zákoníku s přihlédnutím k úpravě návrhu na uzavření smlouvy v §43a občanského zákoníku. Nabídka proto musela být učiněna písemně, musela obsahovat všechny podmínky prodeje a musela směřovat individuálně a adresně výhradně k jednotlivým spoluvlastníkům. Tento postup třetí žalovaný nesplnil, neboť za nabídku ve výše uvedeném smyslu nelze považovat vyhlášení veřejné obchodní soutěže, i když okruh adresátů byl v prvním kole zúžen na spoluvlastníky nemovitostí a nájemce prostor v předmětných nemovitostech. Námitky dovolatelů poukazující na to, že se spoluvlastníci mohli zúčastnit veřejné soutěže či sami mohli vypracovat privatizační projekt jsou proto irelevantní.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je tedy z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné a dovolací soud proto dovolání žalovaných podle ustanovení §243b odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když náklady úspěšných žalobců spočívají v odměně advokáta za jeden úkon právní služby ve výši 3 200 Kč /§7, §9 odst. 3 písm. a), §11 odst. 1 písm. k) a §12 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění vyhl. č. 235/1997 Sb./ a v paušální částce náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§13 odst. 3 cit. vyhl.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. ledna 2001
JUDr. Zdeněk D e s, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Naděžda Solařová