ECLI:CZ:NS:2001:29.CDO.884.2000.1
sp. zn. 29 Cdo 884/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové, v právní věci žalobce J.T., zast. advokátem, proti žalovanému: C., spol. s r.o., o určení vlastnictví k pozemkům, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 10 C 934/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. listopadu 1999 čj. 23 Co 198/99 - 71, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku Kč 1.075,- do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, a to k rukám advokáta žalobce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové jako odvolací soud rozhodl výše označeným rozsudkem v předmětné věci, že rozsudek okresního soudu se potvrzuje, že žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady odvolacího řízení 5.161,- Kč a že proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání.
Okresní soud v Havlíčkově Brodě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5. 3. 1999 čj. 10 C 934/98 - 46, rozhodl, že se určuje, že žalobce je vlastníkem parc. č. 166/10 a parc. č. 263/13 ostatní plocha - těžba surovin, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v H. B. na LV č. 120, obce H. a kat. území P., a naopak se zamítá vzájemná žaloba žalovaného, aby bylo určeno, že vlastníkem uvedených nemovitostí je žalovaný. Zároveň rozhodl soud prvního stupně o povinnosti žalovaného nahradit žalobci náklady řízení a zaplatit státu soudní poplatek.
Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalovaného spolu s řízením, které mu přecházelo a dospěl k závěru, že soud prvního stupně si opatřil důkazy, jichž bylo zapotřebí, vyvodil z nich správné skutkové a právní závěry a odvolací soud proto dodal jen následující vývody.
S odkazem na ustanovení §1 a 2 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon o velké privatizaci") a na strukturu tohoto zákona odvolací soud dovodil, že v souzené věci byly předmětné pozemkové parcely ze zákona vyloučeny z majetku, který tvořil majetkovou podstatu provozovny P. a jenž měl být podroben privatizaci podle části druhé a třetí cit. zákona, poněvadž k tomuto majetku byl řádně a včas uplatněn restituční nárok. Pokud se i přesto staly předmětné pozemky předmětem kupní smlouvy ze dne 1. 12. 1992 ve znění dalších dodatků, je kupní smlouva ohledně těchto pozemků neplatná. Žalovaný tedy nemohl k těmto pozemkům nabýt vlastnické právo. Přitom je nerozhodné, že pozemky byly uvedeny ve schváleném privatizačním projektu. Obdobně judikoval i Ústavní soud České republiky v nálezu ze dne 9. 12. 1998 sp. zn. II. ÚS 3/98. Žalovanému nelze přisvědčit ani v tom, že by vyloučení pozemků z privatizace podle zákona o velké privatizaci bránila skutečnost, že pozemky byly předmětem restituce podle zákona č. 229/1991 Sb., ačkoliv měly být předmětem restituce podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Rozhodnutí pozemkového úřadu o vrácení pozemků je správním aktem. Odvolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat věcnou správnost správních aktů, je jimi vázán a musí z nich vycházet. Dospěl-li pozemkový úřad k závěru, že žalobci vznikl nárok na vydání pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb. (tzv. "zákon o půdě"), pak hmotně právní postavení žalobce nelze za použití ust. §3 odst. 2 zákona o velké privatizaci posuzovat odchylně.
Odvolací soud rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil (ust. §219 o. s. ř.).
Podle ust. §239 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud připustil proti svému rozsudku dovolání k posouzení právní otázky, zda schválení privatizačního projektu ve smyslu zákona o velké privatizaci vylučuje, aby soud mohl činit jiné závěry o rozsahu privatizovaného majetku, než jaký byl pojat do shváleného privatizačního projektu, anebo zda je namístě závěr, že lze-li určitou věc považovat za majetek, který je ustanovením §1 odst. 3, §3 a §47 zákona o velké privatizaci vyloučen z privatizace, nemohla být taková věc podle části druhé a třetí tohoto zákona privatizována, přičemž je nerozhodné, že byla uvedena ve schváleném privatizačním projektu. Tuto právní otázku pro dovolání vymezil odvolací soud o své vůli. Žalovaný sice také navrhl dovolání, ale odmítl vymezit právní otázku, která má být jeho předmětem. To však za něho nemůže činit odvolací soud, který žádnou další právní otázku zásadního významu v projednávané věci nespatřuje.
Žalovaný podal proti tomuto rozsudku dovolání, v němž poukazuje na to, že odvolací soud připustil dovolání podle ust. §239 odst. 1 o. s. ř. v jím vymezené otázce po právní stránce zásadního významu, jak je shora popsána, a se zřetelem k tomu navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
S ohledem na závažnost věci žalovaný navrhuje, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku.
Žalobce ve vyjádření k dovolání zdůrazňuje, že oba soudy dospěly ke stejnému závěru, že předmětné pozemky byly žalobci a jeho matce na základě řádně uplatněného restitučního nároku vydány v souladu s ust. §6 odst. 1 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb. v platném znění. Kupní smlouva, kterou žalovaný uzavřel dne 1. 12. 1992 s F. n. m. Č. r. a z níž vyvozuje své vlastnické právo k pozemkům, je proto s ohledem na ust. §3 odst. 2 zákona o velké privatizaci, v platném znění a ust. §5 odst. 3 zákona o půdě, v platném znění, absolutně neplatná. Žalovaný tudíž nemohl vlastnické právo k předmětným pozemkům nabýt.
Žalobce dále uvádí, že žalovaný sice navrhl připuštění dovolání, nebyl však schopen formulovat právní otázku pro dovolací řízení, takže odvolací soud sám formuloval právní otázku, pro kterou dovolání připustil, v odůvodnění svého rozsudku.
Žalobce je přesvědčen, že pokud byl určitý majetek ustanoveními zákona o velké privatizaci výslovně z privatizace vyňat, není možné jej podle tohoto zákona privatizovat a převádět vlastnické právo k němu na třetí osobu. Skutečnost, že je takový majetek uveden v privatizačním projektu, na tom nemůže nic změnit.
Žalobce je toho názoru, že rozhodnutí soudu o určení vlastnického práva nelze považovat za přezkum privatizačního rozhodnutí. V rozhodnutí o privatizaci nemůže být uveden přesný rozsah majetku, který má být privatizován, seznam privatizovaného majetku je uveden až v kupní smlouvě, kterou nabyvatel (žalovaný) uzavřel s F. n. m. č. r. Tato kupní smlouva však není rozhodnutím, ale dvoustranným právním úkonem. V zákoně o velké privatizaci není stanoveno, že by soud nemohl zkoumat platnost smluv, je v něm pouze stanoveno, že přezkoumání soudem nepodléhají rozhodnutí o privatizaci.
Žalobce proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že podané dovolání splňuje zákonem stanovené podmínky a náležitosti (ust. §240 odst. 1, §241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle ust. §239 odst. 1 o. s. ř., když přípustnost vyslovil odvolací soud ve výroku svého rozsudku. Dovolání je přípustné co do otázky zásadního právního významu, jak ji vymezil odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku a rovněž dovolatel se dovolává toho, aby bylo v dovolacím řízení rozhodnuto o právní otázce zásadního významu, vymezené odvolacím soudem a žádnou další právní otázku nenastoluje.
V takovém případě je dovolání přípustné ve vymezeném rozsahu a důvodem dovolání může být jen to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (ust. §241 odst. 3 psím. d) o. s. ř.).
Dovolání není důvodné.
Odvolací soud formuloval předmětnou otázku zásadního právního významu, jak je shora vymezena, dovolací soud spatřuje podstatu této právní otázky ve vzájemném odlišení rozhodnutí o privatizaci (včetně rozhodnutí o schválení privatizačního projektu) jakožto rozhodování státu (jeho orgánů) o majetku státu na straně jedné od kupní smlouvy (včetně smlouvy o převodu nemovitosti, smlouvy o prodeji podniku apod.) jakožto právního úkonu, uzavřeného mezi F. n. m. Č. r. na straně jedné a nabyvatelem privatizovaného majetku na straně druhé.
Zatímco rozhodnutí o privatizaci nepodléhá přezkoumání soudem (ust. §10 odst. 3 zákona o velké privatizaci), může být smlouva jako soukromoprávní úkon předmětem soudního přezkumu, a to i taková smlouva, která je uzavírána při privatizaci majetku státu podle zákona o velké privatizaci. To jednoznačně vyplývá i z ustanovení §19 odst. 3 zákona o velké privatizaci, který připouští rozhodnutí soudu o nárocích třetích osob (zejména o nárocích restitučních) ve vztahu k majetku podrobenému privatizaci, když určuje, že práva třetích osob k majetku, který je předmětem prodeje nebo vkladu podle tohoto zákona, nejsou dotčena.
Z uvedených důvodů je soud oprávněn rozhodovat o určení neplatnosti smlouvy, uzavřené podle zákona o velké privatizaci, bez zřetele na to, že taková smlouva se opírá o předchozí rozhodnutí o privatizaci, vydané příslušným státním orgánem podle zákona o velké privatizaci a dalších právních přepisů.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je správné a dovolací soud proto dovolání jako nedůvodné zamítl (ust. §243b odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.).
Pro odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle ust. §243 o. s. ř. nebyl shledán důvod.
Výrok o nákladech dovolacího řízení má oporu v ust. §142 odst. 1 a §151 odst. 1 v návaznosti na ust. §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. Žalovaný neměl jako dovolatel úspěch a je povinen nahradit žalobci k rukám jeho advokáta náklady právního zastoupení, spočívající v jednom úkonu právní služby - vyjádření k dovolání podle §7, §9 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb. - advokátního tarifu, v částce 1.000,- Kč a dále v jednom paušálu hotových výdajů 75,- Kč podle §13 odst. 3 cit. tarifu.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně 12. března 2001
JUDr. František F a l d y n a , CSc., v .r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová