ECLI:CZ:NS:2001:29.CDO.975.99.1
sp. zn. 29 Cdo 975/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl v právní věci žalobce O. C., a. s., zast. advokátem, proti žalovanému F. n. m. Č. r. , zast. advokátem, a vedlejšího účastníka na straně žalovaného T. , a. s., zast. advokátem, o určení neplatnosti vyhlášení veřejné obchodní soutěže, k dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 1999, čj. 55 Co 63/99 - 54, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení 1.075,- Kč k rukám jeho právního zástupce, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 2. 1999, čj. 55 Co 63/99 - 54 změnil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 11. 1998, čj. 17 C 126/98 - 36, jímž tento soud zastavil řízení ve věci určení neplatnosti vyhlášení veřejné obchodní soutěže o nejvhodnější návrh na uzavření smlouvy na prodej majetku státního podniku T. ve Ž. n. S. pro nedostatek pravomoci soudu tak, že řízení se nezastavuje.
V odůvodnění usnesení odvolací soud zejména uvedl, že požadavek žalobce na určení neplatnosti vyhlášení opakované obchodní veřejné soutěže o nejvhodnější návrh na uzavření smlouvy na prodej majetku státního podniku T. ve Ž. n. S. je žalobou podle ust. §80 písm c) o. s. ř. o určení, zda tu právní vztah nebo právo vyplývající z ust. §281 a násl. obchod. zákoníku je či není.
Rozhodnutí bývalého Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci ze dne 24. 11. 1993, čj. 620/4938/13 o privatizaci státního podniku T. Ž. n. S. , ve znění rozhodnutí Ministerstva Financí ČR ze dne 8. 1. 1998, čj. 42/1351/98/jTi neobsahuje vyhlášení veřejné obchodní soutěže. Vyhlášení opakované obchodní veřejné soutěže o nejvhodnější návrh na uzavření smlouvy o prodeji privatizovaného majetku státního podniku T. žalovaným proto nelze považovat za rozhodnutí o privatizaci, které by podle §10 odst. 3 zák. č. 92/1991 Sb. nepodléhalo přezkoumání soudem. Projednání žaloby proto nebrání neodstranitelný nedostatek podmínky řízení spočívající v nedostatku pravomoci soudu dle §7 o. s. ř.
Odvolací soud proto změnil usnesení soudu prvního stupně tak, jak bylo uvedeno výše.
Dovoláním ze dne 31. 3. 1999 napadl žalovaný uvedené usnesení odvolacího soudu, a to podle ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a dále podle ust. §238a odst. 1 písm. a) o. s. ř. z důvodů uvedených v §241 odst. 3 písm. a) a d) o. s. ř.
V odůvodnění dovolání žalovaný zejména uvedl, že otázka pravomoci soudu byla v řízení již jednou pravomocně vyřešena, a to usnesením odvolacího soudu ze dne 29. 9. 1998, čj. 22 Co 369/98 - 34, kterým bylo usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 8. 1998, čj. 17 C 126/98 - 13 zrušeno a řízení o vydání předběžného opatření zastaveno z důvodu nedostatku pravomoci soudu, neboť ust. §10 odst. 3 zák. č. 92/1991 Sb. vylučuje ze soudního přezkumu rozhodnutí o privatizaci. Soud prvního stupně poté usnesením ze dne 13. 11. 1998, čj. 17 C 126/98 - 36 řízení o určení neplatnosti vyhlášení veřejné obchodní soutěže z tohoto důvodu zastavil.
Po odvolání žalobce proti tomuto usnesení odvolací soud usnesením ze dne 15. 2. 1999, čj. 55 Co 63/99 - 54 vyslovil, že řízení se nezastavuje a uvedl, že vyhlášení veřejné soutěže nelze považovat ze rozhodnutí o privatizaci ve smyslu §10 odst. 3 zák. č. 92/1991 Sb. a je namístě žalobou uplatněný nárok věcně projednat.
Žalovaný se s názorem odvolacího soudu neztotožňuje, považuje ho za nesprávný a uvádí, že rozhodnutí o privatizaci státního podniku T. obsahuje ve smyslu §10a odst. 1 písm. b) zák. č. 92/1991 Sb. označení schválené metody privatizace (veřejná soutěž) a dále podmínky soutěže, kritéria pro posouzení jejich splnění atd. Z ust. §11 a §14 zák. č. 92/1991 Sb. jednoznačně vyplývá, že žalovaný na základě zákonného zmocnění pouze realizoval vydané rozhodnutí o privatizaci a tudíž jeho činnost je nedílnou součástí tohoto rozhodnutí; nelze tedy izolovat žalovaného v rámci privatizačního procesu od vydaného rozhodnutí o privatizaci.
Žalovaný proto navrhuje, aby dovolací soud dovoláním napadené usnesení zrušil a rozhodl o zastavení řízení.
K dovolání žalovaného se v podání ze dne 6. 5. 1999 a 20. 7. 1999 podrobně vyjádřil žalobce. Ve vyjádření zejména uvedl, že vyhlášení veřejné obchodní soutěže nelze obecně podřadil pod institut "rozhodnutí o privatizaci" ve smyslu zák. č. 92/1991 Sb., které je podle §10 odst. 3 uvedeného zákona soudně nepřezkoumatelné. V ust. §10a odst. 1 a 3 zák. č. 92/1991 Sb. je pouze obsaženo označení schválené metody privatizace a podmínky veřejné soutěže a kritéria pro posouzení jejich splnění. Proto následné úkony žalovaného, byť jsou činěny v souvislosti s privatizačním procesem, nelze chápat jako rozhodnutí o privatizaci. Z přezkoumávání proto nemohou být vyloučeny právní úkony činěné žalovaným ve smyslu §281 an. obch. zákoníku, tj. vyhlášení veřejné obchodní soutěže.
V dalším se pak žalobce ve vyjádření k dovolání zabýval odůvodněním svého naléhavého zájmu na požadovaném určení a důvody, které podle jeho názoru vedou k neplatnosti vyhlášení obchodní veřejné soutěže.
Podáním ze dne 22. 12. 1999 oznámila společnost T., a. s., Ž. n. S. dovolacímu soudu, že ve smyslu ust. §93 o. s. ř. vstupuje do řízení na straně žalovaného, neboť jako nabyvatel privatizovaného státního podniku T. má zájem na výsledku řízení, který se jí přímo dotýká.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 1. 2001, čj. 29 Cdo 975/99 - 105 připustil vedlejší účastenství T., a. s., Ž. n. S. na straně žalovaného.
Nejvyšší soud posoudil dovolání žalovaného a konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
Dovolací soud se nejprve zabýval tím, zda je dovolání přípustné z důvodů uváděných žalovaným v dovolání, a to podle §237 odst. 1 písm. a) a §238a odst. 1 písm. a) o. s. ř., ve znění platném do 31. 12. 2000 (dále jen "o. s. ř.").
Podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné, jestliže bylo rozhodnuto ve věci, která nenáleží do pravomoci soudů.
V občanském soudním řízení soudy podle §7 odst. 1 o. s. ř. projednávají a rozhodují věci, které vyplývají mj. z občanskoprávních, popř. obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují jiné orgány.
V ust. §10 odst. 3 zák. č. 92/1991 Sb., ve znění novel, se stanoví, že na rozhodování o privatizaci se nevztahují obecná ustanovení o správním řízení. Toto rozhodnutí nepodléhá přezkoumání soudem.
Z uvedeného vyplývá, že přezkoumání soudem nepodléhají pouze rozhodnutí o privatizaci vydaná vládou nebo příslušným ministerstvem.
V posuzovaném případě bylo bývalým Ministerstvem pro správu národního majetku a jeho privatizaci dne 24. 11. 1993, čj. 620/4938/93, ve znění rozhodnutí Ministerstva financí České republiky ze dne 8. 1. 1998, čj. 42/1351/98/55, rozhodnuto o privatizaci státního podniku T. Ž. n. S. , a to formou veřejné soutěže.
Opakovanou obchodní veřejnou soutěž o nejvhodnější návrh na uzavření smlouvy o prodeji předmětného privatizovaného majetku podle §281 a násl. obchodního zákoníku vyhlásil žalovaný dne 21. 5. 1998 uveřejněním příslušného oznámení v Hospodářských novinách.
V žalobě ze dne 17. 7. 1998 se žalobce domáhal určení, že "vyhlášení opakované obchodní veřejné soutěže o nejvhodnější návrh na uzavření smlouvy na prodej majetku státního podniku T. Ž. n. S. žalovaným je neplatné".
Dovolací soud na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že v daném případě nejde o přezkoumávání rozhodnutí o privatizaci, neboť předmětem soudního řízení je uzavření smlouvy na základě rozhodnutí o privatizaci, tj. realizace formy privatizace stanovené ve výše uvedených rozhodnutích o privatizaci státního podniku T., veřejnou obchodní soutěží dle §281 a násl. obchodního zákoníku; předmětem řízení tedy není přezkoumávání rozhodnutí o způsobu (formě) privatizace.
Domáhá-li se tedy žalobce ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. určení neplatnosti vyhlášené veřejné obchodní soutěže, jde již o posuzování toho, zda byly v daném případě splněny podmínky stanovené v §281 a násl. obchodního zákoníku, tedy o posuzování obchodněprávního vztahu.
V takovémto případě je pravomoc soudu podle §7 odst. 1 o. s. ř. dána, neboť jde o věc, které vyplývá z obchodních vztahů.
Rozhodnutí odvolacího soudu, pokud dospěl k závěru, že projednání věci nebrání neodstranitelný nedostatek podmínky řízení spočívající v nedostatku pravomoci soudu, je správný. Přípustnost dovolání proto není podle §237 odst. 1 o. s. ř. dána.
Dovolací soud se dále zabýval tím, zda dovolání je přípustné podle §238a odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Podle §238a odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně.
Dovolání je v tomto případě přípustné tehdy, jsou-li rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího rozdílná, a to pokud jde o práva a povinnost v nich účastníkům stanovená.
V posuzovaném případě soud prvního stupně svým rozhodnutím řízení zastavil, a to pro nedostatek pravomoci soudu. Odvolací soud poté rozhodnutím změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se "řízení nezastavuje", neboť shledal, že pravomoc soudu je dána.
Z uvedeného je zřejmé, že v tomto případě nejde ve smyslu §238a odst. 1 písm. a) o. s. ř. o rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo měněno rozhodnutí soudu prvního stupně, byť je tak formálně uvozeno, neboť se nikterak nedotýká práv a povinností účastníků, ale jde pouze o rozdílné právní posouzení otázky pravomoci soudu.
Vzhledem k tomu dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné ani z tohoto důvodu uváděného dovolatelem.
Dovolací soud dále s ohledem na ust. §242 odst. 3 o. s. ř. neshledal, že by dovolání bylo přípustné z dalších důvodů uvedených v §237 odst. 1 o. s. ř., i když nebyly v dovolání uplatněny.
Nejvyšší soud proto podle §10 odst. 3 zák. č. 92/1991 Sb., §7 odst. 1, §237 odst. 1 písm. a) a §243b odst. 1 o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. s ohledem na úspěch v dovolacím řízení tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení 1.075,- Kč (§7, §9 odst. 1 písm. a), §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. února 2001
JUDr. Ing. Jan H u š e k, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Naděžda Solařová