ECLI:CZ:NS:2001:29.ODO.107.2001.1
sp. zn. 29 Odo 107/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně, JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Zdenka Krčmáře v právní věci žalobkyně J.S., zast. advokátem, proti žalovanému A.Ž., zast. advokátem, o zaplacení 28.262,- Kč, vedené u okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 6 C 186/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. prosince 2000, č.j. 28 Co 580/2000-114, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.445,- Kč k rukám jejího právního zástupce, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem změnil odvolací soud rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 28.6.2000, č.j. 6 C 186/97-98, ve výroku, o náhradě nákladů řízení tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 12.355,- Kč, ve výroku ve věci samé, kterým soud prvního stupně uložil žalovanému zaplatit žalobkyni jako majetkový podíl z transformace 28.262,- Kč uvedený rozsudek potvrdil. Přitom odvolací soud rozhodoval ve věci již podruhé poté, co svým předchozím usnesením zrušil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně a zavázal jej svým právním názorem na rozhodnutí v dané věci a uložil mu zjistit některé další skutečnosti, potřebné pro aplikaci tohoto právního názoru.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně správně provedl veškerá potřebná skutková zjištění a vyvodil z nich správné právní závěry. K námitkám odvolatele odvolací soud uvedl, že setrvává na právním názoru, který vyslovil ve svém zrušujícím usnesení a odkázal na odůvodnění tohoto usnesení. Znovu však zdůraznil, že žalobkyně se stala vlastnicí pozemků č. 127/23 a č. 127/26 v katastrálním území Dobšice ke dni 21.5.1989, tj. ke dni úmrtí její matky. Návrh na dodatečné projednání dědictví podala ihned po zjištění, že tyto pozemky jsou stále vedeny v katastru nemovitostí jako vlastnictví její matky, tj. v listopadu 1992 a nemůže jít k její tíži to, že Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou v této věci rozhodl až po lhůtě k prokázání vlastnictví k pozemkům, tedy až po 30.6.1993. Žalobkyně žalovaného ihned po nabytí právní moci rozhodnutí o dodatečném projednání dědictví informovala o výsledku dědického řízení, nezanedbala tedy nic pro úplné zdokumentování svého nároku. Od věci není ani připomínka žalobkyně ve vyjádření k odvolání k tomu, že se ve lhůtě stanovené transformačním zákonem, tj. do 28.4.1992, přihlásila s výměrou všech pozemků, o kterých zjistila, že nebyly projednány v původním dědickém řízení. Transformační podíl byl vypočten i z těchto pozemků, když s výhradou, že k pozemkům, ke kterým žalovaná nedoložila vlastnické právo, musí je doložit dodatečně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný v otevřené lhůtě dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §238 odst. 1 písm. b), co do důvodu na ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení.
V dovolání žalovaný uvedl, že klíčovou otázkou je výklad ustanovení §14 zákona č. 42/1992 Sb. (dále jen „zákon“), zejména ve vztahu k ustanovení §460 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Ustanovení §460 obč. zák. podle něhož se dědictví nabývá smrtí zůstavitele, v tomto případě znamená, že již ke dni úmrtí zůstavitele, tj. R.S., se žalobkyně stala vlastnicí zemědělských pozemků, ze kterých uplatňuje nárok v projednávané věci. Ustanovení §14 písm. b) zákona však přiznává postavení oprávněné osoby vlastníkům půdy a ostatního majetku, pokud se písemně přihlásí u družstva do tří měsíců od účinnosti zákona a současně prokáží, že jejich majetek družstvo převzalo nebo užívalo ke dni účinnosti zákona č. 162/1990 Sb. Je zřejmé, že splněny musí být souběžně všechny zde uvedené podmínky, tj. vlastnictví půdy, písemné přihlášení u družstva v zákonem stanovené lhůtě a prokázání, že družstvo převzalo majetek oprávněné osoby ve lhůtě stanovené zákonem.
V projednávané věci splnila žalobkyně pouze první dvě podmínky. Nemohla však splnit podmínku třetí, tj. prokázání svého vlastnictví k majetku převzatému družstvem, protože dědiců bylo více a pojmově nebylo možno vyloučit, že předmětné pozemky zdědí jiná osoba.
Právní názor odvolacího soudu o průkazu třetí podmínky má dovolatel za nesprávný. Při takovém výkladu by prokazování nároku bylo více méně zbytečné, postačovalo by přihlášení a existence vlastnictví k pozemkům, bez ohledu na to, kdy bude vlastnictví prokázáno. To však zjevně nebylo úmyslem zákonodárce. Transformace je procesem jednorázovým a výpočtu transformačního nároku pro žalobkyni brání zejména ustanovení §7 odst. 1 zákona, jímž je stanoveno čisté jmění družstva, kterým je dán podíl na majetku, který je po odečtení závazků určen k rozdělení na majetkové podíly oprávněným osobám. Musí být proto zcela jisto již ke dni schválení transformačního projektu, v jaké výši má která oprávněná osoba majetkový podíl. Přitom poukaz odvolacího soudu na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek sp. zn. 2 Cdon 777/97 z 21.4.1998) není případný, protože tam je řešena poněkud jiná právní otázka.
133
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání upozornila, že žalovaný nepožádal o připuštění dovolání. K námitkám dovolatele uvedla, že jí byl vypočten majetkový podíl v částce, která odpovídá celému nároku. Dále uvedla, že pokud by nebylo následně potvrzeno, že nabyla pozemky v rámci dědického řízení, vyřadilo by ji družstvo ze seznamu oprávněných osob. K tomu však nedošlo, neboť státní notářství jí nárok potvrdilo.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001).
Dovolání je přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., není však důvodné.
Nejvyšší soud uzavřel, že závěr odvolacího soudu o tom, že nemůže jít k tíži žalobkyně to, že soud rozhodl o jejím dědictví až po lhůtě k prokázání vlastnictví k pozemkům podle §14 písm. b) zákona, jestliže nic nezanedbala pro úplné zdokumentování svého nároku, je správný.
Smrt fyzické osoby je v majetkových věcech právní skutečností, s níž se pojí universální sukcese, a to na základě hmotněprávních ustanovení upravujících oblast dědického práva. Jde především o ustanovení §460 obč. zák., podle kterého se dědictví nabývá smrtí zůstavitele. K nabytí dědictví zůstavitelovým dědicem však nedochází jen na základě smrti zůstavitele. Právní úprava dědického práva vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví (srov. §175a a násl. o. s. ř.); předpokládá mimo jiné, že dědictví po každém zůstaviteli musí být soudem projednáno a rozhodnuto, že řízení o dědictví se zahajuje i bez návrhu, a že v řízení o dědictví musí být projednán také majetek, který při původním projednání a rozhodnutí dědictví nebyl znám (nebyl zjištěn). Podle usnesení soudu o potvrzení dědictví nebo o vypořádání dědiců (srov. §175q o. s. ř.) se pak nabývá dědictví s účinností ke dni smrti zůstavitele. V době od smrti zůstavitele až do potvrzení dědictví nebo vypořádání dědiců pravomocným usnesením soudu tu nemůže být jistota, s jakým výsledkem řízení o dědictví skončí (zejména, kdo se stane zůstavitelovým dědicem a jak bude vypořádáno dědictví mezi více zůstavitelovými dědici).
Zanechal-li zůstavitel více dědiců (jako v tomto případě), projevuje se stav, jaký tu vzniká v době od smrti zůstavitele až do vypořádání dědiců pravomocným usnesením soudu, také v jejich vzájemných vztazích k majetku patřícímu do dědictví. Musí být vzato v úvahu, že vypořádání dědiců má sice účinky ke dni smrti zůstavitele, že však do vypořádání pravomocným usnesením soudu není jisto, jak budou jejich práva a povinnosti k dědictví upravena. Uvedený „zvláštní“ vztah dědiců k zůstavitelově majetku má mimo jiné za následek, že až do vypořádání dědiců pravomocným usnesením soudu jsou dědici považováni za vlastníky celého majetku patřícího do dědictví (všech věcí a majetkových práv zůstavitele), a že z právních úkonů, týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví, jsou oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně, přičemž jejich dědický podíl vyjadřuje míru, jakou se navzájem podílejí na těchto právech a povinnostech.
Odtud se podává, že se může vlastníkem příslušné části majetku patřícího do dědictví, stát (s účinky ke dni smrti zůstavitele - srov. opět §460 obč. zák.) i jen jeden z nich (např. v důsledku dohody o vypořádání dědictví schválené soudem) - viz též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26.10.1999, sp. zn. 2423/98, publikované v časopisu Soudní judikatura č. 10/99 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6.2001, sp. zn. 20 Cdo 1921/98.
Z uvedeného vyplývá, že dostatečným průkazem ve smyslu ustanovení §14 písm. b) zákona je, jestliže osoba, která nabyla majetek, jejž družstvo převzalo a užívá nebo ke dni účinnosti zákona č. 162/1990 Sb. užívalo, děděním, prokáže, že družstvo takto převzalo a užívá nebo užívalo majetek zůstavitele, a že patří do okruhu v úvahu připadajících dědiců zůstavitele. Družstvu však nemůže vzniknout povinnost vyplatit majetkový podíl z transformace dříve než bude skončeno řízení o dědictví a oprávněná osoba doloží své vlastnické právo k majetku, ze kterého uplatňuje nárok.
Pokud by následně došlo k tomu, že se osoba, která uplatnila nárok podle ustanovení §14 písm. b) zákona uvedený majetek nezdědí, vyřadí ji družstvo ze seznamu oprávněných osob a majetkový podíl jí nevydá.
Ke stejnému závěru lze dospět logickým a zejména pak teleologickým výkladem citovaného ustanovení. Není pochyb o tom, že úmyslem zákonodárce bylo umožnit nabytí majetkového podílu, a tedy zavázat družstvo k jeho výplatě, jen v těch případech, kdy družstvo skutečně bralo užitky z majetku osoby, domáhající se majetkového podílu, popřípadě z majetku jejího právního předchůdce. Rozhodně však nebylo úmyslem zákonodárce upřít právo na majetkový podíl těm osobám, které v důsledku toho, že dosud nejsou vyřízeny potřebné právní formality ohledně stvrzení procesu nabytí vlastnického práva, nemohou ve stanovené lhůtě jen z toho důvodu doložit vlastnické právo. Takový výklad nemá ani logické opodstatnění.
Protože právní posouzení věci co do řešení otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, je správné, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání podle §243b odst. 1, části věty před středníkem o. s. ř., zamítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. tak, jak se uvádí ve výroku a přiznal žalované náklady za jeden úkon právní pomoci - vyjádření k dovolání, snížené podle §18 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a paušální náhradu nákladů.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
134
V Brně 25. září 2001
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á, v. r.
předsedkyně senátu