ECLI:CZ:NS:2001:29.ODO.13.2001.1
sp. zn. 29 Odo 13/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v právní věci žalobkyně: Z.D., proti žalovanému: Mgr. P. P., o zaplacení 112.650,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 60 C 28/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7.1.2000, čj. 15 Co 836/99-56, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2.6.1999, čj. 60 C 28/99-32, zamítl žalobu na zaplacení částky 112.650,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 18% od 23.7.1998 do zaplacení. Ve výroku II. rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 14.600,-Kč
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozhodl výše uvedeným rozsudkem pod výrokem I. v předmětné věci tak, že rozsudek okresního soudu potvrdil. Výrokem II. zavázal žalobkyni k povinnosti zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 3.650,- Kč.
Odvolací soud vycházel z důkazů, které provedl soud prvního stupně a vyvodil z nich stejné právní závěry. Předmětem sporu byl nárok ze smlouvy o obchodním zastoupení ze dne 1.9.1993, uzavřené podle ust. §652 zákona č. 513/1991 Sb. obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obch.z.\") mezi žalobcem a žalovaným. Tuto smlouvu odvolací soud považoval za tzv. zdánlivý právní úkon, neboť vůle projevená účastníky ve smlouvě, nekorespondovala se skutečnou vůlí účastníků. Soud dospěl k závěru, že ani za předpokladu platnosti výše uvedené smlouvy by nebylo možno dovodit povinnost žalovaného zaplatit žalobkyni žalovanou částku, když v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný uzavřel jakoukoli smlouvu se zájemci o výuku anglického jazyka jménem žalované. Naopak, důkazy svědčí tomu, že žalovaný uzavíral smlouvy svým jménem a na svůj účet.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ust. §238 odst. 2 písm. a) o. s. ř. s tím, že je dán dovolací důvod dle ustanovení §241 odst. 2 písm. d) občanského soudního řádu - (dále též jen „ o. s. ř.\").
Své dovolání žalobkyně podrobně odůvodňuje a navrhuje napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušit.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001).
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka nesprávně uplatňuje přípustnost a důvodnost svého dovolání, zjevně podle zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 1995. Dovolatelka se taktéž mylně domnívá, že její dovolání bylo odvolacím soudem připuštěno. V poučení (nikoli ve výroku) rozsudku odvolacího soudu se pouze konstatuje, že dovolání je přípustné za předpokladu, že budou splněny podmínky ust. §237 až §239 o. s. ř.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Nejde - li o případ vad uvedených v §237 odst. 1 o. s. ř., je třeba, je - li dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, zkoumat přípustnost dovolání z pohledu ustanovení §238 odst. 1 a §239 odst. 1 a 2 o. s. ř. Jde - li o rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, úprava připouští dovolání jen ve třech případech. V prvním z nich je dovolání přípustné proto, že jeho přípustnost vyslovil odvolací soud na návrh či bez návrhu podle §239 odst. 1 o. s. ř. ve výroku svého potvrzujícího rozsudku. Ve druhém případě jde o situaci, kdy za podmínek stanovených v §238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto jinak než v jeho dřívějším, zrušeném rozsudku. Konečně ve třetím případě (§239 odst. 2 o. s. ř.) je dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné také tehdy, jestliže odvolací soud při splnění dalších, v citovaném ustanovení uvedených předpokladů, nevyhoví návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
O žádný z vyjmenovaných případů v daném případě nejde, neboť odvolací soud potvrdil - v tam uvedeném znění - v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, aniž by proti svému potvrzujícímu výroku rozsudku připustil dovolání podle §239 odst. 1 o. s. ř. a aniž by připuštění dovolání bylo navrženo před vyhlášením tohoto jeho rozsudku.
Protože dovolatelka netvrdí (a ani z obsahu spisu nevyplývá), že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovolací soud proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 4, věty první, a §218 odst. 1 písm. c) o. s ř. odmítl.
,
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. §224 odst. 1 a §146 odst. 2 o. s. ř. (per analogiam) tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť žalobkyně procesně zavinila, že dovolání muselo být odmítnuto a žalobci podle spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 28. srpna 2001
JUDr. František F a l d y n a , CSc., v.r.
předseda senátu