ECLI:CZ:NS:2001:29.ODO.149.2001.1
sp. zn. 29 Odo 149/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce: A. s. r. o., zast. advokátem, proti žalovanému: K. P., s. r. o., zast. advokátem, o zaplacení Kč 22.180,- s přísl., vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 39 Cm 114/96, k dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 1. 2000, č. j. 4 Cmo 231/98 - 61, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 1. 2000, č. j. 4 Cmo 231/98 - 61 a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 4. 1998, č. j. 39 Cm 114/96 - 44 se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce shora označeným rozsudkem změnil zamítavý rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 4. 1998, č. j. 39 Cm 114/96 - 44 tak, že žalobě na zaplacení částky Kč 22.180,- s přísl. podle faktury za zhotovení garážových vrat a jejich montáž zcela vyhověl a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který žalobu zamítl z důvodu neunesení důkazního břemene ze strany žalobce, odvolací soud na základě stejných skutkových zjištění dospěl k závěru o prokázanosti žalobního nároku a proto rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě zcela vyhověl.
Dovoláním ze dne 25. 2. 2000, doplněným na výzvu soudu podáním ze dne 4. 5. 2000, napadl žalovaný rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, přičemž za dovolací důvod označil všechny čtyři důvody uvedené v ust. §241 odst. 3 o. s. ř., ve znění platném do 31. 12. 2000 (dále jen „o. s. ř.\"). Blíže však vymezil pouze dovolací důvod podle ust. §241 odst. 3 písm. a) o. s. ř., když vady zmatečnosti spatřoval v naplnění podmínek ust. §237 odst. odst. 1 písm. b) a f) o. s. ř., neboť v uvedené věci není pasivně legitimován a nesprávným postupem soudu mu byla v podstatné části řízení odňata možnost jednat před soudem. Zřejmě proto, že žalovaný nebyl v žalobě označen identifikačním číslem, došlo v průběhu řízení k nepochopitelnému nedopatření, když jako žalovaný byl označován dovolatel zaměněn tak s původním žalovaným, nyní společností P., s. r. o., P., která nesla do 21. 12. 1993 obchodní jméno K.P. spol. s r. o., a to do r. 1992, poté se sídlem ve V., a to do 22. 3. 1996. Dovolatel dále upozornil, že jeho společnost vznikla zápisem do obchodního rejstříku dne 15. 3. 1994, ačkoliv smlouva o dílo, ze které se domáhá žalobce plnění, byl uzavřena již dne 6. 9. 1993. Z uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Žalobce ve svém vyjádření ze dne 26. 7. 2000 k dovolání potvrdil zaměnění účastníků na straně žalovaného, k němuž došlo v průběhu řízení a z něhož vinil žalovaného, resp. jednatele obou zaměňovaných společností D.Z. Proto navrhl, aby dovolání žalovaného jako nedůvodné soud zamítl.
Nejvyšší soud nejprve posoudil dovolání z hlediska ust. §240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 2 o. s. ř. ve znění platném do 31. 12. 2000, a to s ohledem na část dvanáctou, hlavu I, bod 17 zák. č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů a konstatoval, že bylo podáno za stanovených podmínek a s požadovanými náležitostmi. Dovolání je přípustné podle ust. §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť bylo podáno proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Při své přezkumné činnosti v mezích podle ust. §242 odst. 1 až 3 o. s. ř. Nejvyšší soud zjistil z obsahu spisu, že řízení před soudy obou stupňů bylo postiženo jinou vadou (než vadou uvedenou v ust. §237 odst. 1 o. s. ř.), která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.]. Označení žalovaného v žalobě jako „K.P. s. r. o.,\" nelze v posuzovaném případě považovat bez uvedení identifikačního čísla za jednoznačně určité a nezaměnitelné označení právnické osoby, odlišitelné od jiné právnické osoby shodného či obdobného obchodního jména jako účastníka řízení. Za situace, kdy bylo ze spisu dále zřejmé, že u žalovaného byly uváděny různé adresy jeho sídla, měl zejména soud prvního stupně postupovat podle ust. §43 odst. 1 o. s. ř. a dbát o odstranění vady žaloby spočívající v nedostatečné identifikaci (označení) žalovaného ve smyslu ust. §79 odst. 1 o. s. ř. Místo toho však soud prvního stupně (a posléze i soud odvolací) na základě nedostatečného prověření v obchodním rejstříku pokračoval v řízení se žalovaným označeným jako K. p., s. r. o., na jehož adresu doručoval, aniž však takové upřesnění žalovaného provedl sám žalobce. I ze smlouvy o dílo ze 6. 9. 1993 založené ve spisu bylo patrné, že objednatelem (žalovaným) měl být subjekt. Uvedené vyplývá i z vyjádření žalobce k dovolání, neboť žalobce podal žalobu proti žalovanému s identifikačním číslem.
Soud prvního stupně tedy pochybil tím, že nepostupoval při odstranění uvedené vady žaloby podle ust. §43 odst. 1 o. s. ř., přičemž pokračoval v řízení se žalovaným identifikačního čísla, kterého s takovým upřesněním žalobce za žalovaného v žalobě neoznačil. Pochybení odvolacího soudu pak spočívá v tom, že tento soud rozhodl ve věci právě proti takto označenému žalovanému, aniž se zabýval touto vadou řízení a sjednal její nápravu. Jak řízení v prvním stupni, tak řízení odvolací bylo proto postiženo vadou ve smyslu ust. §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a k níž dovolací soud přihlédne, i když nebyla v dovolání uplatněna (§242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Existenci vad řízení uvedených v ust. §237 odst. 1 písm. b) a f) o. s. ř., tvrzenou dovolatelem, Nejvyšší soud neshledal. O vadu řízení podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. jde tehdy, jestliže ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost být účastníkem řízení. Žalovaný však způsobilost být účastníkem řízení (§19, 20 o. s. ř.) měl, namítaný nedostatek pasivní věcné legitimace žalovaného je pro posouzení účastnické způsobilosti nerozhodný. O vadu řízení podle ust. §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. se jedná tehdy, když účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Ani tuto vadu nelze ze spisu dovodit. Všechny písemnosti soudů obou stupňů (předvolání na jednání, stejnopisy podání, rozhodnutí) byly žalovanému zasílány a doručovány. Sám žalovaný se však na žádná jednání nařízená soudy obou stupňů nedostavil a k podáním žalobce se nevyjádřil.
Dalšími dovolacími důvody uplatněnými dovolatelem, se Nejvyšší soud zabývat nemusel, neboť již samotná existence shora uvedené jiné vady řízení podle ust. §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. je dostatečným důvodem pro to, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil podle ust. §243b odst. 1, věty za středníkem o. s. ř. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2, věta druhá, o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu bude pro soud prvního stupně závazný, o náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá a třetí, o. s. ř.).
O odložení vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí podle ust. §243 o. s. ř. dovolací soud nerozhodl.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 22. května 2001
JUDr. Ing. Jan H u š e k , v. r.
předseda senátu