ECLI:CZ:NS:2001:29.ODO.173.2001.1
sp. zn. 29 Odo 173/2001-79
USNESENÍ
Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl v právní věci žalobkyně B.B., , a.s. - v likvidaci, proti žalovanému S.B., o 2,384.681,- Kč, vedené u bývalého Krajského obchodního soudu v Praze, nyní Městského soudu v Praze pod sp. zn. 54 Cm 314/98, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. ledna 2001, čj. 5 Cmo 742/2000 – 65, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Výše označeným usnesením Vrchní soud v Praze odmítl odvolání žalovaného do rozsudku pro zmeškání Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 26. července 1999, čj. 54 Cm 314/98-18, protože je shledal nepřípustným.
Vrchní soud v Praze, při posuzování podmínky zdržování se adresáta v místě doručování předvolání k prvnímu jednání uzavřel, že žalovaným podaná vysvětlení obsažená v čestných prohlášeních ze dne 18. 10. 1999 a 23. 12. 2000 postrádají věrohodnost, resp. jsou jen obecné povahy. K tomuto závěru soud dospěl zejména proto, že obě prohlášení uvádějí zcela odlišné důvody a také místa, kde se měl žalovaný zdržovat, a také proto, že shledal nevěrohodným prohlášení ze dne 23. 12. 2000 o tom, že se žalovaný zdržoval tři měsíce na chatě, když v prvním prohlášení ze dne 18. 10. 1999, které bylo učiněno dva měsíce po údajném návratu z chaty, není o tomto pobytu ani zmínka. Předvolání k prvnímu jednání, nařízenému na 26. 7. 1999, soud prvního stupně vypravil dne 22. 6. 1999 do vlastních rukou žalovaného a po marných pokusech o doručení poštou ze dne 24. 6. 1999 a 25. 6. 1999 byla zásilka uložena na poště. Třetí den od uložení považoval odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, v souladu s ust. §47 odst. 2 o. s. ř., za den doručení předvolání k jednání. Odvolacími námitkami se soud s ohledem na jejich povahu a povahu kontumačního řízení (§153b o. s. ř.) nezabýval. Odvolání žalovaného tak odvolací soud považoval podle ust. §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za nepřípustné.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání s tím, že napadené rozhodnutí vychází z řízení, které v důsledku vady vyústilo v nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel nepovažuje svá prohlášení za nesouladná. Druhé prohlášení pouze doplňuje a konkretizuje prohlášení první. V prvním prohlášení popisuje svoji situaci v širším pohledu, počínaje rokem 1998, kdy došlo k vážnému onemocnění jeho syna a v druhém prohlášení, která s tím prvním nijak nekoliduje, uvádí skutečnost, že právě v důsledku své psychické vyčerpanosti vyvolané situací v rodině, trávil v období od června do srpna na rekreační chatě své manželky. Domnívá se, že obě jeho prohlášení nepostrádají věrohodnosti a prokazují, že se v místě doručování ve dnech 24. 6. a 25. 6. 1999 nezdržoval. Závěr odvolacího soudu nemá oporu ani v prohlášení pošty, ve kterém se uvádí, že žalovaný na adrese bydlí, avšak nezdržuje se doma. S ohledem na uvedené skutečnosti, dovolatel navrhuje, aby bylo napadené usnesení zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 - dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem a splňuje formální i obsahové znaky předepsané ustanovením §241 odst. 2 o. s. ř. a je přípustné podle ust. §238a odst. 1 písm. e) o. s. ř.; není však důvodné, ať už je podle svého obsahu možno je vztáhnout k dovolacím důvodům podle §241 odst. 3 písm. b), nebo písm. c) anebo písm. d) o. s. ř..
Předpokladem pro vydání rozsudku pro zmeškání podle ustanovení §153b odst. 1 o. s. ř. mimo jiné je, aby předvolání k jednání bylo žalovanému doručeno do vlastních rukou nejméně pět dnů přede dnem, kdy se jednání má konat, a aby byl žalovaný o následcích nedostavení se poučen.
Podle ustanovení §47 odst. 2 o. s. ř. nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoli se v místě doručení zdržuje, uvědomí jej doručovatel vhodným způsobem, že mu zásilku přijde doručit znovu v den a hodinu uvedenou na oznámení. Zůstane-li i nový pokus o doručení bezvýsledným, uloží doručovatel písemnost na poště nebo u orgánu obce a adresáta o tom vhodným způsobem vyrozumí. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do tří dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl.
K tomu, aby mohla být vyvrácena správnost údajů o doručení obsažených v doručence, musí účastník řízení především tvrdit skutečnosti, jež vedou k závěru, že údaje v doručence nejsou pravdivé. Jde-li o tzv. náhradní doručení písemnosti určené do vlastních rukou účastníka (o doručení uložením písemnosti na poště), jsou tvrzeními, jež v případě, že jsou prokázána, mohou vyvrátit závěr o doručení dokladovaném doručenkou, v podstatě jen tvrzení, že se nezastižený adresát v době pokusu o doručení písemnosti v místě doručení
nezdržoval, případně tvrzení, že pošta při doručování zásilky nedodržela postup předepsaný občanským soudním řádem (srov. §47) a poštovním řádem (srov. jeho přílohu č. 5).
V posuzovaném případě z obsahu spisu (č.l. 15) vyplývá, že zásilka určená do vlastních rukou, kterou bylo žalovanému zasíláno předvolání k jednání soudu prvního stupně konaného dne 26. 7. 1999 spolu s poučením o následcích nedostavení se k jednání, byla doručována v souladu s ust. §47 odst. 2 o. s. ř., když první výzva ze dne 24. 6. 1999 byla marná a po druhém marném pokusu o doručení ze dne 25. 6. 1999, byla zásilka uložena na poště. Den 28. 6. 1999 (třetí den od uložení na poště) se tedy považuje za den doručení předvolání k prvnímu nařízenému jednání.
Z vyjádření P.P. (č. l. 38) lze dovodit, že pošta postupovala při doručování zásilky v souladu s poštovním řádem, není však možné je považovat za důkaz, který by svědčil o tom, že se žalovaný v době doručování v místě bydliště nezdržoval, neboť z něj vyplývá pouze, že se žalovaný nezdržuje doma v době, tj. v denní době, kdy doručovatelka doručuje poštu a proto tato doručovala náhradním způsobem, jak správně uzavřel odvolací soud.
Odvolací soud také správně posoudil čestné prohlášení ze dne 18. 10. 1999 (č. l. 36), kde žalovaný uvádí, že zajišťoval lékařská vyšetření a péči o rodinné příslušníky, když dospěl k závěru, že je nepravděpodobná možnost existence důkazu o aktivitách žalovaného v souvislosti s tvrzenými zahraničními cestami při obstarávání léků pro nemocného syna. Podle druhého čestného prohlášení ze dne 23. 12. 2000 (č. l. 63), ve kterém žalovaný shodně s manželkou tvrdí, že se v červenci a srpnu 1999 zdržoval na chatě v D., okr. M. a vzhledem k okolnosti, že se o dvouměsíčním pobytu na chatě v prvním čestném prohlášení dovolatel vůbec nezmiňuje, přestože je učinil s odstupem dvou měsíců, jsou pochybnosti odvolacího soudu o věrohodnosti obou prohlášení na místě. Podobně se jeví nehodnověrná tvrzení o neochotě svědků, kteří by mohli dosvědčit výše citovaná tvrzení žalovaného. Odvolací soud se při hodnocení těchto důkazů nedopustil žádného pochybení.
Protože dovolatel ani v průběhu dovolacího řízení nenavrhl žádné jiné důkazy, které by vedly k vyvrácení tzv. fikce doručení a považuje svá čestná prohlášení ze dne 18. 10. 1999 a 23. 12. 2000 za jediný možný důkaz, že se v době pokusu o doručení písemnosti v místě doručování zásilky nezdržoval, dospěl dovolací soud k závěru, že tato jednostranná prohlášení žalovaného nemohou vyvrátit závěr, že se žalovaný v místě bydliště zdržoval. Z důkazů předložených dovolatelem tak nelze učinit závěr, který by vyvrátil údaje obsažené v doručence.
V dané věci tak není naplněn žádný dovolací důvod podle ust. §241 odst. 3 o. s. ř.
Podle ust. §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud povinen i bez návrhu přihlédnout k vadám uvedeným v §237 o. s. ř. a k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Protože takové vady se z obsahu spisu nepodávají, nezbylo, než dovolání žalovaného jako nedůvodné zamítnout (§243b odst. 1, věta před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný neměl v dovolacím řízení úspěch a žalobkyni, podle obsahu spisu, v řízení o dovolání náklady, na jejichž náhradu by měla právo, nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 30. října 2001
JUDr. František F a l d y n a , CSc., v. r.
předseda senátu