ECLI:CZ:NS:2001:29.ODO.182.2001.1
sp. zn. 29 Odo 182/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl v právní věci žalobce I., s. r. o., proti žalovanému J.V., o zaplacení 6.338,60 Kč s přísl., k dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 6. 2000, čj. 11 Co 300/2000 - 32, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení 1.075,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení a to k rukám jeho právního zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. 6. 2000, čj. 11 Co 300/2000 - 32 potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 3. 2000, čj. 14 C 50/98 - 20, jímž tento soud uložil žalovanému zaplatit žalobci 6.338,60 Kč se 16% úrokem z prodlení od 10. 9. 1994 do zaplacení a náklady řízení ve výši 7.212,40 Kč; dále odvolací soud rozhodl o snášení nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že účastníci uzavřeli platnou kupní smlouvu, na jejímž základě byl žalovaný povinen zaplatit žalobci 6.338,60 Kč za „zakoupení věci budoucí\", která podle smlouvy měla být předána až po zaplacení kupní ceny. Vzhledem k tomu odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně rozhodl správně, když žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci uvedenou částku a proto jeho rozhodnutí potvrdil.
Dovoláním ze dne 25. 9. 2000 žalovaný napadl výše uvedený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu.
V odůvodnění dovolání žalovaný zejména uvedl, že odvolací soud vydal rozsudek na podkladě nesprávného právního posouzení věci a proto podal dovolání „podle §240 a 241 odst. 1, 2 písm. d) o. s. ř.\". V podrobnostech pak dovolatel uvedl, že souhlasí s aplikací ust. §613 obč. zákoníku o prodeji věci na objednávku, ale je toho názoru, že je nutno též aplikovat obecná ustanovení o kupní smlouvě obsažená v §587 až 599 obč. zákoníku, zejména o odevzdání předmětu koupě kupujícímu. Odvolací soud podle názoru dovolatele k těmto obecným ustanovením nepřihlédl a dále nehodnotil předmět sporu z hlediska zásady dobrých mravů zakotvené v §3 obč. zákoníku.
Žalovaný proto považuje rozsudek odvolacího soudu za nesprávný a navrhuje jeho zrušení a vrácení věci odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Žalobce se k dovolání žalovaného vyjádřil v podání ze dne 16. 10. 2000 a uvedl, že dle jeho názoru není dovolání přípustné ve smyslu §238 odst. 1, 2 o. s. ř. S důvody uvedenými v dovolání se odvolací soud vypořádal ve svém rozhodnutí, s jehož závěry žalobce souhlasí. Žalobce proto navrhuje zamítnutí dovolání a požaduje náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 1.075,- Kč.
Nejvyšší soud posoudil dovolání žalovaného podle §240 a §241 odst. 1 a 2 o. s. ř., ve znění platném do 31. 12. 2000 (dále jen „o. s. ř.\"), neboť podle bodu 17, hlavy I., části dvanácté zák. č. 30/2000 Sb. se toto dovolání projedná a rozhodne podle dosavadních předpisů a konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání sepsáno.
Dovolací soud se nejprve zabýval tím, zda je v daném případě dovolání přípustné. Žalovaný v dovolání důvod přípustnosti dovolání neuvedl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V posuzovaném případě odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Vzhledem k tomu by dovolání mohlo být přípustné v případech uvedených v §237 odst. 1, §238 odst. 1 písm. b) a §239 o. s. ř.
V dané věci dovolací soud ze spisového materiálu neshledal, že by předchozí řízení trpělo některou z vad (tzv. zmatečností) uvedených v §237 odst. 1 písm. a) až g) o. s. ř. a tím byla dána přípustnost dovolání. Taktéž nejde o případ uvedený v §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť odvolací soud nepotvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil.
Ze spisového materiálu, popř. z rozsudku odvolacího soudu dále nevyplývá, že by odvolací soud připustil proti svému rozsudku dovolání, popř. nebylo zjištěno, že by žalovaný podal návrh na připuštění dovolání, jemuž by odvolací soud nevyhověl. Vzhledem k tomu není dána přípustnost dovolání ani podle ust. §239 odst. 1 o. s. ř. a dovolací soud se za uvedené situace nemůže podle ust. §239 odst. 2 o. s. ř. zabývat ani tím, zda napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam a poté event. dospět k závěru, že dovolání je přípustné.
Dovolací soud na základě uvedeného dospěl k závěru, že dovolání není v posuzovaném případě přípustné. S ohledem na to se pak již nemohl zabývat věcnými námitkami uvedenými žalovaným v dovolání a z jejich hlediska přezkoumávat předmětný rozsudek odvolacího soudu.
Nejvyšší soud proto podle §236 odst. 1, §237 odst. 1, §238 odst. 1 písm. b), §239 odst. 1, 2 a §243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl pro jeho nepřípustnost.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení 1.075,- Kč (§7, §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nebude-li dobrovolně splněna povinnost uložená tímto usnesením, lze podat u soudu návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně 17. května 2001
JUDr. Ing. Jan H u š e k , v.r.
předseda senátu