ECLI:CZ:NS:2001:29.ODO.299.2001.1
sp. zn. 29 Odo 299/2001-80
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce A.V., správci konkursní podstaty úpadkyně CH.G., a.s., proti žalovaným 1) G., spol. s r. o., a 2) J.G., o povolení obnovy řízení, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 320/2000, o dovolání obou žalobců proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. ledna 2001, č.j. 5 Cmo 20/2001-51, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.325,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce JUDr. A.D., advokáta.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením potvrdil odvolací soud usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 10.10.2000, č.j. 50 Cm 320/2000-17, kterým tento soud zamítl návrh žalovaných na obnovu řízení ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. Sm 468/97 podle §228 odst. 1 písm a) občanského soudního řádu (dále též jen „o.s.ř.“). Dále odvolací soud bez návrhu připustil v této věci dovolání.
Proti usnesení odvolacího soudu podali oba žalovaní v otevřené lhůtě dovolání. Co do přípustnosti odkázali na ustanovení §239 odst. 1, co do důvodů na ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř., když namítají, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a spočívá na nesprávném právním posouzení. Dovolatelé rovněž namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, a proto - jak dovodil Ústavní soud v nálezu ze dne 20.6.1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 - je v rozporu s ústavně zaručenými právy. Dovolatelé tvrdí porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 4 Ústavy. Dovozují, že z rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že žalovaní považují za novou právní skutečnost opravňující postup podle §228 odst. 1 písm. a) o.s.ř. rozdíl mezi výší kauzálního a směnečného dluhu. Pokud by však směnka byla zajišťovacím instrumentem, musela by tato skutečnost být žalovaným známa od počátku a nelze tedy dovodit, že by ji bez své viny nemohli použít ve směnečném řízení. Dále žalobce konstatuje, že povolení obnovy řízení je mimořádným opravným prostředkem, který zasahuje do již pravomocně skončeného řízení a proto nelze v řízení o povolení obnovy opustit pole procesního práva v rozsahu, který naznačují žalovaní. Soud proto správně zkoumal především podmínky povolení obnovy. I pokud by byla všechna tvrzení žalovaných správná, nebylo by podle žalobce možno návrhu na povolaní obnovy vyhovět. Žalobce se ztotožňuje i se závěrem, že žalovaní navrhli povolení obnovy řízení až po uplynutí zákonné tříměsíční lhůty a vyjmenovává jednotlivá exekuční řízení, která již byla ve věci zahájena. Konečně pak tvrdí, že tvrzení žalovaných jsou účelová, neboť, jak vyplývá z připojených dokumentů, vzájemné vztahy mezi žalovanými a Ch.G., a.s. byly podstatně členitější, než jak je zjednodušují žalovaní a směnka na 130 mil. Kč v nich hrála podstatnou roli.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001).
Dovolání není přípustné.
Podle §239 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. V tomto případě odvolací soud sice přípustnost dovolání ve výroku svého rozhodnutí vyslovil, avšak jeho rozhodnutí není rozhodnutím ve věci samé, ale rozhodnutím procesní povahy a tedy dovolání podle ustanovení §239 o.s.ř. přípustné není (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.12.1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, publikované pod číslem 61/1998 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Protože Nejvyšší soud nezjistil ani jiný důvod přípustnosti dovolání, aniž by nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4, 224 odst.1 a §146 odst. 2 věty první o.s.ř. (per analogiam). Jelikož dovolatelé z procesního hlediska zavinili, že dovolání bylo odmítnuto, vzniklo žalovanému právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalovaného sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 2.250,- Kč (výše odměny je určena podle ustanovení §10 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., neboť jde o řízení o povolení obnovy řízení) a jedné náhrady paušálních výdajů ve výši 75,- Kč (dle vyhlášky č. 177/1996 Sb.), celkem tedy 2.325,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně 13. listopadu 2001
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á , v. r.
předsedkyně senátu