ECLI:CZ:NS:2001:29.ODO.30.2001.1
sp. zn. 29 Odo 30/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Zdeňka Krčmáře, v právní věci žalobce F.K., zast. advokátkou, proti žalované A. spol. s r.o. N., zast., advokátem, o zaplacení 224.147,70 Kč s přísl., vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 C 330/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. října 2000, čj. 6 Co 2176/2000-39, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. října 2000, čj. 6 Co 2176/2000-39 a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. července 2000, čj. 16 C 330/99-24, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 14.7.2000, č.j. 16 C 330/99-24, ve výroku, kterým tento soud zamítl žalobu na zaplacení 224.147,70 Kč s přísl., kterých se žalobce domáhal na základě smlouvy o postoupení pohledávky a ve výroku o nákladech řízení. Výrok, kterým soud prvního stupně zastavil řízení do částky 19.823,30,- Kč, zůstal odvoláním nedotčen.
Odvolací soud vyšel při rozhodování o odvolání ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobce a jednatel již založené, ale do obchodního rejstříku dosud nezapsané žalované společnosti p. T. uzavřeli dne 15.3.1993 smlouvu o postoupení pohledávky (dále jen „posuzovaná smlouva\"). Žalobce sice při odvolacím jednání zpochybňoval, zda tato smlouva nese správné datum, neboť k podpisu smlouvy došlo tím způsobem, že jednatel žalované přinesl žalobci smlouvu k podpisu, ten ji podepsal a jednatel svůj podpis na smlouvu připojil až dodatečně, přičemž není jasné, který den se tak stalo a proto navrhoval doplnění dokazování v tom směru, odvolací soud však vyšel z toho, že smlouvu je třeba považovat za uzavřenou dnem, kdy je datováno její písemné vyhotovení. Návrh na zápis žalované do obchodního rejstříku byl podán dne 18.2.1993, společnost však byla zapsána až 22.4.1993.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že posuzovaná smlouva není smlouvou, která se týká závazků souvisejících se vznikem společnosti ve smyslu §64 odst. 1 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.\"). Posuzovaná smlouva je smlouvou o postoupení pohledávky, kterou tvoří nároky na náhradu živého a mrtvého inventáře, popřípadě zásob podle zákona o půdě a nejde tedy o smlouvu, jejíž uzavření by souviselo se vznikem společnosti, jak je tomu např. u uzavírání nájemních smluv ohledně prostor k provozování podnikatelské činnosti apod., ale jedná se o závazek související s činnostmi, které tvoří předmět podnikání vznikající společnosti. Proto je posuzovaná smlouva neplatná.
Protože problematika právních úkonů souvisejících se vznikem společnosti nebyla dosud předmětem rozhodování vyšších soudů, připustil odvolací soud dovolání pro otázku, zda smlouva o postoupení pohledávky, kterou tvoří nároky na náhradu živého a mrtvého inventáře, popřípadě zásob podle zákona o půdě, může mít povahu jednání souvisejícího se vznikem společnosti ve smyslu §64 obch. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce v otevřené lhůtě dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §239 odst. 1, co do důvodu na ustanovení §241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.\").
Dovolatel považuje právní závěr o tom, že posuzovanou smlouvu nelze podřadit pod úkony, které může jednatel společnosti učinit před jejím vznikem, za nesprávný. Své stanovisko opírá též o závěry vyslovené v rozhodnutí uveřejněném ve Sbírce rozhodnutí nejvyšších stolic soudních Čs. republiky, kterou uspořádal Dr. F. V., pod č. 6546, na které se odkazuje v díle P., I.: Komentář k obchodnímu zákoníku II, L., P. 1995. Jiné důvody, pro které považuje právní závěr soudů obou stupňů za nesprávný, však dovolatel neuvedl. Dále již jen napadl nesprávnost skutkových zjištění soudů, způsobenou tím, že soudy nevyslechly o datu uzavření smlouvy jednatele žalované J.T.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001).
Dovolání je přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §64 odst. 1 obch. zák. v rozhodném znění, jednají ve věcech souvisejících se vznikem společnosti do jejího vzniku za společnost zakladatelé nebo některý z nich podle §64 odst. 2 obch. zák. Ze závazků, které zakladatelé převzali za společnost do jejího vzniku, jsou zavázáni společně a nerozdílně. Podle §64 odst. 3 obch. zák. pak závazky vzniklé podle odstavce 1 přecházejí na společnost dnem jejího vzniku, pokud je do tří měsíců neodmítne.
V teorii ani v praxi obchodního práva nebylo před novelou obchodního zákoníku provedenou s účinností od 1. 1. 2001 zákonem č. 370/2000 Sb. sporu o tom, že právními úkony souvisejícími se vznikem společnosti ve smyslu ustanovení §64 obch. zák. jsou právní úkony bezprostředně směřující ke vzniku společnosti (např. svolání valné hromady) a rovněž právní úkony směřující k vytvoření podmínek pro zápis společnosti do obchodního rejstříku (např. uzavření nájemní smlouvy na nebytové prostory budoucího sídla společnosti).
54
Judikatura rozšířila posuzování věcí jako souvisejících se vznikem společnosti o jednání o uzavření pracovních smluv mezi zakladateli obchodní společnosti nebo některým z nich a zaměstnanci v době mezi založením a vznikem obchodní společnosti, pokud předmětem těchto pracovních smluv je práce pro společnost (viz rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8.2.1995, sp. zn 16 Co 588/93, publikovaný v časopisu Právní rozhledy 6/1995, s. 254) a o závazek zakladatelů akciové společnosti zaplatit odměnu notářce za provedení úkonu, kterým je notářský zápis o založení akciové společnosti (viz rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20.5.1999, sp. zn. 23 Co 516/98, otištěný v časopisu Soudní rozhledy 1/2000, s. 13).
V teorii a praxi není sporu ani o tom, že závazky směřující k provozování podniku společnosti, tj. závazky společnosti k plnění v rámci jejího předmětu podnikání, nebyly před citovanou novelou právními úkony ve smyslu ustanovení §64 obch. zák.
V publikované judikatuře však dosud nelze nalézt odpověď na otázku, zda lze za právní úkony související se vznikem společnosti považovat úkony směřující k opatřování výrobních prostředků, popřípadě i materiálu pro budoucí podnikání a jednoznačnou odpověď na tuto otázku nelze nalézt ani v odborné literatuře.
V tom směru Nejvyšší soud uzavřel, že za situace, kdy právní úprava v rozhodném období nedávala na posuzovanou otázku jasnou odpověď a pouze gramatickým výkladem se nelze dobrat k jednoznačnému řešení, je třeba vycházet z teleologického výkladu, tj. z účelu, sledovaného tímto ustanovením. Tímto účelem je zcela jednoznačně ochrana třetích osob, jednajících v dobré víře, které je třeba chránit před nepříznivými důsledky toho, že společnost případně nebude zapsána do obchodního rejstříku, současně však umožnit společnosti, aby určité právní úkony v nezbytném rozsahu i přes toto riziko činit mohla. Takovým stavem, tj. tím, že společnost nebude zapsána do obchodního rejstříku, by byly zcela nepochybně postiženy osoby, které budou ve smluvním vztahu ke společnosti v pozici té strany, které má společnost v rámci svého předmětu podnikání poskytnout určité plnění. Pro tyto osoby totiž není řešením situace, kdy budou jejich smluvními partnery zakladatelé společnosti podle §64 odst. 2 obch. zák., neboť tito zakladatelé nebudou mít začasté k dispozici potřebné znalosti, dovednosti a popřípadě i prostředky nezbytné ke splnění převzatých závazků. Naproti tomu v situaci, kdy třetí osoba bude tou smluvní stranou, která má v rámci svého předmětu podnikání plnit společnosti, nebude její právní postavení zásadně ohroženo tím, že jejím smluvním partnerem budou namísto společnosti její zakladatelé podle §64 odst. 2 obch. zák., neboť na těchto zakladatelích bude poskytnuté plnění zaplatit, k čemuž nepotřebují speciální znalosti či dovednosti, ale pouze peníze, které stejně obvykle hodlali vložit do společnosti, a takové osoby tak budou ve stejném postavení, jako v případě každého jiného peněžitého dluhu. Navíc bude postavení věřitelů posíleno tím, že obvykle budou mít v osobách zakladatelů více solidárních dlužníků.
Proto Nejvyšší soud uzavřel, že teleologický výklad nasvědčuje extenzivnímu pojetí ustanovení §64 obch. zák. v tom směru, že za závazek související se založením společnosti lze považovat i takový závazek, jehož účelem je zajistit, aby společnost bez zbytečného odkladu po svém zápisu do obchodního rejstříku mohla zahájit podnikatelskou činnost.
Protože právní posouzení věci co do řešení otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, není správné, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu a spolu s ním ze stejných důvodů i rozsudek soudu prvního stupně podle §243b odst. 1, části věty za středníkem a odst. 2, věty druhé, o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2, věta první, o. s. ř.).
Pohledávkou postupovanou posuzovanou smlouvou byla pohledávka „na náhradu živého a mrtvého inventáře, jakož i zásob ve smyslu ustanovení §20 zákona č. 229/1991 Sb.\" Podle citovaného ustanovení se náhrada poskytne ve věcech téhož nebo srovnatelného druhu, jakosti a v množství přiměřeném převzaté části nemovitosti k zajištění provozu zemědělské nebo lesní výroby; není-li to možné, poskytne se náhrada ve službách pro zabezpečení zemědělské nebo lesní výroby, případně podílem na jmění právnické osoby která tyto věci převzala, nebo jejího právního nástupce, a to až do výše hodnoty odňatých věcí v cenách ke dni účinnosti tohoto zákona, případně náhrada v jiné formě. Od stanovené náhrady se odečte náhrada za živý a mrtvý inventář a za zásoby, vyplacená před účinností tohoto zákona. Nedojde-li k dohodě, rozhodne na návrh soud.
Podle výpisu z obchodního rejstříku měla v okamžiku svého založení společnost zapsán jako předmět podnikání společnosti m.j. zemědělskou výrobu. Soud proto bude muset v dalším řízení posoudit, zda vzhledem ke konkrétním okolnostem projednávané věci lze postoupení pohledávky považovat za opatřování výrobních prostředků (či materiálu) nezbytných k zahájení podnikatelské činnosti.
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně i pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).
V další fázi řízení soud prvního stupně nepřehlédne, že dosud nerozhodl o dvacetiprocentním úroku z prodlení z částky 19.823,30 Kč, ohledně které bylo již dříve pravomocně zastaveno.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. srpna 2001
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á, v. r.
předsedkyně senátu