ECLI:CZ:NS:2001:29.ODO.327.2001.1
sp. zn. 29 Odo 327/2001-113
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně M. V., proti žalovanému Z. o. d. J., o zaplacení částky 609.862,49 Kč, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 8 C 135/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. února 2001, č.j. 17 Co 618/2000-91, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 7.9.2000, čj. 8 C 135/98-68, kterým soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 609.862,49 Kč. Zároveň odvolací soud zamítl návrh žalovaného na připuštění dovolání.
Žalovaný podal proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu včas dovolání. Jeho důvodnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a je tedy dán dovolací důvod dle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Pokud jde o přípustnost dovolání, odkazuje dovolatel na ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. Konkrétně namítá nesprávný výklad zákona č. 42/1992 Sb. soudy obou stupňů, které zaujaly názor, že v případě neexistence dohody o způsobu uspokojení nároků plynoucích z transformačních podílů nepřichází do úvahy jiný způsob vypořádání, než vypořádání v penězích. Tento výklad zákona považuje dovolatel za nesprávný a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Namítá též, že u žalované nejsou splněny podmínky ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 42/1992 Sb., neboť v době uplatnění nároku neprovozovala zemědělskou výrobu. Pokud jde o přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), předložil dovolatel Nejvyššímu soudu ve svém doplnění dovolání ze dne 20.7.2001 (doručeném dovolacímu soudu dne 30.7.2001) rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 19.3.2001 ve věci sp. zn. 14 Co 122/2001, kterým posledně jmenovaný soud s ohledem na změnu zákona č. 42/1992 Sb. v ustanovení §13, provedenou zákonem č. 144/1999 Sb., (kdy termín „vydání“ byl nahrazen termínem „vypořádání“), žalobu na peněžité plnění zamítl.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17., zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001).
Dovolání není přípustné.
Podle §239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Mimo předpokladu včasného návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání (jenž byl v dané věci - jak se podává z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 14.2.2001, ve spisu na čl. 89 - naplněn), může být dovolání ve smyslu cit. ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až zjištěním (závěrem), že tomu tak vskutku je.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen, popř. správně aplikován.
Ve výše uvedeném smyslu musí mít rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce především z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Z tohoto pohledu má zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy ji při svém rozhodování řeší rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, tedy představuje-li v tomto směru odlišné („nové”) řešení této právní otázky (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997, pod číslem 101).
Přestože, s ohledem na výše citovaný rozsudek Krajského soudu v Plzni, jde v tomto případě o posouzení právní otázky (jakou formu má mít vypořádání nároků plynoucích z transformačního podílu v případě absence dohody, zejména s ohledem na změnu zákona č. 42/1992 Sb., provedenou zákonem č. 144/1999 Sb.), kterou vyšší soudy při svém rozhodování řeší rozdílně, není v tomto případě dána přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. Posouzením výše uvedené právní otázky se Nejvyšší soud již zabýval, a to i pokud jde o změnu provedenou zákonem č. 144/1999 Sb., přičemž dospěl k závěru, že jestliže nedojde k dohodě o vypořádání nároků z transformace, vypořádají se tyto nároky v penězích, a to i po citované novele (srv. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.8.2001, ve věci sp. zn. 29 Odo 134/2001 a rozsudek publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod číslem 65/98).
Napadené rozhodnutí proto za zásadně významné po právní stránce mít nelze. Další námitkou dovolatele se přitom Nejvyšší soud nezabýval, neboť směřovala proti skutkovým závěrům odvolacího soudu.
Nejvyšší soud proto, aniž by nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4, §224 odst.1 a §146 odst. 2 věty první o. s. ř. (per analogiam), neboť žalovaný, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalobkyni v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 16. října 2001
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á, v. r.
předsedkyně senátu