ECLI:CZ:NS:2001:29.ODO.72.2001.1
sp. zn. 29 Odo 72/2001-85
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Zdeňka Krčmáře, v právní věci žalobce Ing. A. H., zast. JUDr. V. K., advokátem, proti žalované B. H. a.s., zast. JUDr. M. B., advokátem, o neplatnost stanov, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. září 2000, č.j. 7 Cmo 408/2000-64, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 28.2.2000, č.j. 54 Cm 97/99-38, kterým tento soud zamítl žalobu na určení neplatnosti článku 1, článku 2 odstavec 1 a článku 4 stanov žalované, ve znění schváleném usnesením mimořádné valné hromady žalované konané dne 6.6.1996.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uvedl, že se ztotožňuje se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, které má oporu v provedeném dokazování a které ani odvolatel nezpochybňoval, jakož i s právním hodnocením věci. Současně odvolací soud uzavřel, že žalobce neměl naléhavý právní zájem na určení neplatnosti sporné části stanov. Změna stanov se nijak nedotkla jeho právního postavení, neboť v době, kdy k ní došlo, nebyl akcionářem žalované; tím se stal až v době, kdy byla změna stanov pravomocně zapsána do obchodního rejstříku a rozhodnutí valné hromady již nebylo napadnutelné žalobou podle §183 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), tedy v době, kdy již byl charakter žalované určitě a nepochybně vymezen. To platí i ohledně právního postavení žalobce ve vztahu k žalované. O objektivní nejistotě, která by jinak odůvodňovala žalobcův naléhavý právní zájem na žalobě, tedy hovořit nelze. Subjektivní nejistota žalobce pro odůvodnění naléhavého právního zájmu na určení nepostačuje. Odkaz žalobce na dvě rozhodnutí Nejvyššího soudu není případný. Tato rozhodnutí se sice zabývají obdobnou problematikou jako tento spor, nejde však o obdobu tak blízkou - zejména pro odlišnost předmětu sporu - aby bylo možno zmíněná rozhodnutí v rovině právní argumentace při rozhodování souzené věci použít.
Ve sporu požadované určení neplatnosti části stanov společnosti v sobě fakticky nese určení neplatnosti rozhodnutí valné hromady, jíž byla změna schválena. „Posléze uvedený závěr však již soud - pro prekluzi práva podle §183 odst. 1, za použití §131 odst. 1 obch. zák. - přijmout nemůže.“ Také z toho důvodu nelze žalobě vyhovět.
Návrhu žalobce na připuštění dovolání odvolací soud nevyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce v otevřené lhůtě dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §239 odst. 2, co do důvodu na ustanovení §241 odst. 3 písm. d) občanského osudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
Uvedl, že se domáhal připuštění dovolání především pro otázku, zda existuje naléhavý právní zájem akcionáře na určení neplatnosti části stanov akciové společnosti, jestliže jde o část určující obchodní jméno a předmět podnikání této společnosti v rozporu s ustanovením zákona č. 248/1992 Sb. v platném znění, byla-li společnost investičním fondem založeným podle zákona č. 248/1992 Sb. Přitom ke změně této části stanov došlo před účinností zákona č. 151/1996 Sb., tedy v době, kdy tato změna nebyla možná a společnost v důsledku této změny při svém podnikání nerespektuje závažná omezení daná zákonem č. 248/1992 Sb., v platném znění, včetně povinnosti přeměny na otevřený podílový fond. Dále se domáhal připuštění dovolání pro otázku, zda je neplatná část stanov akciové společnosti, určující obchodní jméno a předmět podnikání této společnosti, v rozporu s ustanovením zákona č. 248/1992 Sb. v platném znění, jestliže tato společnost byla investičním fondem založeným podle ustanovení zákona č. 248/1992 Sb. a ke změně této části stanov došlo před účinností zákona č. 151/1996 Sb., tedy v době, kdy tato změna nebyla možná.
Dovolatel v odůvodnění dovolání popsal rozhodování valné hromady o napadané změně stanov a široce rozvedl právní názor, že z ustanovení §1 odst. 4 a §3 odst. 1 zákona č. 248/1992 Sb., ve znění platném před 1.7.1996 vyplývá, že investiční fond nemohl platně rozhodnout o změně svého předmětu podnikání ani změně obchodního jména a tím ani o své změně na společnost s jiným předmětem podnikání. Proto je součástí jeho obchodního jména i nadále zákonný přídomek „investiční fond“ i když není zapsán v obchodním rejstříku. To platí i pro předmět podnikání, kde navíc ani Komise pro cenné papíry neodňala žalované oprávnění působit jako investiční fond.
V doplnění dovolání poukázal dovolatel na to, že ve výroční zprávě žalované a ve výroku auditora je zahrnuta informace o žalobě na neplatnost usnesení valné hromady o přeměně žalované z investičního fondu na společnost s jiným předmětem podnikání. Ze všech těchto důvodů dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř., není však důvodné.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve kladným závěrem dovolacího soudu se stává dovolání přípustným.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam se jedná, jestliže je v rozhodnutí řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v projednávané věci. Přitom musí jít o otázku, která dosud není řešena v rozhodovací praxi vyšších soudů (anebo v ní není řešena jednotně) a která není řešena ani v rozhodnutí nižšího soudu publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ani ve stanovisku Nejvyššího soudu, popřípadě o případ, kdy napadené rozhodnutí řeší určitou právní otázku v rozporu s publikovanou judikaturou. Za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.
Mimo předpokladu včasného návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání (který byl v dané věci naplněn) může být dovolání ve smyslu citovaného ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Zásadní právní význam Nejvyšší soud shledává (a potud má dovolání za přípustné), v posouzení otázky, zda existuje naléhavý právní zájem akcionáře na určení neplatnosti části stanov akciové společnosti, jestliže jde o část určující obchodní jméno a předmět podnikání této společnosti v rozporu s ustanovením zákona č. 248/1992 Sb. v platném znění, jestliže tato společnost byla investičním fondem založeným podle zákona č. 248/1992 Sb., a ke změně této části stanov došlo před účinností zákona č. 151/1996 Sb.
Otázku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení je vždy třeba řešit ve vazbě na konkrétní okolnosti posuzovaného případu. V projednávané věci se navrhovatel stal akcionářem společnosti až poté, co byly důsledky posuzované změny stanov zapsány do obchodního rejstříku a dovolatel měl ničím neomezenou možnost se s právním statutem společnosti před nabytím jejich akcií seznámit. Nelze proto uzavřít, že by bez požadovaného určení došlo k ohrožení jeho práv či se jeho postavení stalo nejistým.
Závěr odvolacího soudu, který u žalobce naléhavý právní zájem na požadovaném určení neshledal, je tedy správný.
Pro úplnost je třeba dodat, že podle údajů známých Nejvyššímu soudu z jeho činnosti, v projednávané věci dosud není skončeno řízení ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 54 Cm 191/96, ve které Nejvyšší soud zrušil (rozsudkem ze dne 21. 7. 1999, sp. zn. 32 Cdo 294/99) jednak rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 27.10.1997, č.j. 54 Cm 191/96-18, kterým tento soud zamítl žalobu na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady žalované akciové společnosti konané dne 6.6.1996, která rozhodla o přeměně investičního fondu na akciovou společnost s jiným předmětem podnikání, jednak rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17.9.1998, č.j. 7 Cmo 137/98-40, kterým vrchní soud tento rozsudek potvrdil, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V rámci nového řízení ve věci vyřeší oba soudy otázku, zda došlo platně k přeměně žalované z investičního fondu na společnost s jiným předmětem podnikání a tedy i otázku, zda došlo platně ke změně jejích stanov. Jestliže bude pravomocně rozhodnuto o neplatnosti usnesení valné hromady o změně investičního fondu na společnost s jiným předmětem podnikání vznikne žalované v návaznosti na toto rozhodnutí povinnost založit do sbírky listin úplné znění stanov, do kterého promítne rozhodnutí o neplatnosti uvedené změny.
Za tohoto stavu neposoudil dovolací soud druhou z dovolatelem předestřených právních otázek jako otázku zásadního právního významu, neboť není-li dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení, nemá posouzení této otázky zásadní právní význam ve věci, když nemůže vést ke zrušení napadaného rozsudku. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 1 o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť ze spisu se nepodává, že by žalované, která měla ve věci plný úspěch, vznikly náklady řízení, o jejichž úhradě by musel soud rozhodnout.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. prosince 2001
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á , v.r.
předsedkyně senátu