ECLI:CZ:NS:2001:29.ODO.73.2001.1
sp. zn. 29 Odo 73/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J.R., proti žalované E. s.r.o., o zaplacení částky 334.356,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 38 Cm 372/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. září 2000, čj. 7 Cmo 441/2000-125, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10.2.2000, čj. 38 Cm 372/98-101, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení částky 334.356,- Kč s příslušenstvím jako podílu žalobce na zisku žalované. Odvolací soud výše uvedeným rozsudkem dále uložil žalobci zaplatit na nákladech odvolacího řízení žalované částku 12.650,- Kč a zamítl návrh na připuštění dovolání.
Žalobce zastoupený advokátem podal proti rozsudku odvolacího soudu včas dovolání. Jeho důvodnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a je tedy dán dovolací důvod dle §241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.\"). Pokud jde o přípustnost dovolání odkazuje dovolatel na ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. Dovolatel přitom požadoval připuštění dovolání pro „výklad ustanovení §123 odst. 1 obch. zák., tzn. o posouzení dispozitivnosti ustanovení ve vztahu k §37 a §39 obč. zák. a k §265 obch. zák.\", jež považuje za otázku zásadního právního významu (č. l. 122). V dovolání však namítá, že ujednání obsažené v článku 9 společenské smlouvy žalované společnosti je absolutně neplatné podle ustanovení §37 a §39 občanského zákoníku pro neurčitost a rozpor s dobrými mravy.
Podle bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001).
Dovolání není přípustné.
Podle §239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Mimo předpokladu včasného návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání (jenž byl v dané věci - jak se podává z obsahu protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 21.9.2000 - naplněn) může být dovolání ve smyslu cit. ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až zjištěním (závěrem), že tomu tak vskutku je.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
Ve výše uvedeném smyslu musí mít rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce především z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Z tohoto pohledu má zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy ji při svém rozhodování řeší rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, tedy představuje-li v tomto směru odlišné („nové\") řešení této právní otázky (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997, pod číslem 101).
Dovolatel se však ve svém dovolání domáhá, aby Nejvyšší soud posoudil článek 9 společenské smlouvy žalované společnosti a jeho soulad s výše uvedenými ustanoveními zákona. Posouzení konkrétní společenské smlouvy, však nemůže mít obecný dopad na případy obdobné povahy, a tedy nezakládá zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř.
Napadené rozhodnutí proto za zásadně významné po právní stránce mít nelze.
Protože Nejvyšší soud nezjistil ani jiný důvod přípustnosti dovolání, aniž by nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4, §224 odst.1 a §146 odst. 2 věty první o. s. ř. (per analogiam), neboť žalobce, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalované v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
146
V Brně 29. srpna 2001
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á, v.r.
předsedkyně senátu