ECLI:CZ:NS:2001:3.TVO.130.2001.1
sp. zn. 3 Tvo 130/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne11. září 2001 stížnost obžalovaného K. H., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. srpna 2001, sp. zn. 3 Ntv 11/2001, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 T 5/99, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost zamítá.
Odůvodnění:
Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. 3 Ntv 11/2001 bylo podle §71 odst. 3 tr. řádu rozhodnuto o dalším prodloužení trvání vazby obžalovaného K. H. do 31. října 2001.
Proti tomuto usnesení podal obžalovaný jednak sám a jednak prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě stížnost. Z obsáhlého písemného vyhotovení stížnosti zpracovaného obhájcem obžalovaného vyplývá, že jednání svého klienta, který vypověděl před veřejným zasedáním odvolacího soudu, které bylo stanoveno na den 28. 8. 2001, plnou moc původní obhájkyni a dne 23. 8. 2001 si zvolil obhájce jiného, je nutno považovat za neuváženost a nezkušenost, neboť tak jednal zřejmě pod tlakem a v zoufalství. Dostatečně totiž nevzal v úvahu, že nový obhájce musí mít přiměřenou dobu k přípravě jeho obhajoby v odvolacím řízení. Následný postup odvolacího soudu, který reagoval na jednání obžalovaného a snažil se zabezpečit provedení veřejného zasedání ve stanoveném termínu (kterému je věnována podstatná část odůvodnění stížnosti), obhájce považuje za závažné porušení práva na obhajobu. Odmítá také odpovědnost za to, že svojí neúčastí na veřejném zasedání před vrchním soudem dne 28. 8. 2001 toto řízení zmařil, takže muselo být odročeno na 18. 9. 2001.
V závěru stížnosti pak k věci samé uvádí, že napadené usnesení podle jeho názoru neobsahuje jediný důvod k prodloužení vazby do 31. 10. 2001, není v něm uvedena jediná konkrétní skutečnost, mimo hrozby vysokým trestem, která by konkretizovala důvody vazby podle §67 odst. 1 písm. a), c) tr. řádu. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud podané stížnosti vyhověl, napadené usnesení zrušil a propustil jeho klienta z vazby na svobodu. Shodný návrh učinil i obžalovaný K. H. ve své stížnosti, kterou blíže nezdůvodnil.
Z podnětu podané stížnosti přezkoumal Nejvyšší soud České republiky ve smyslu ustanovení §147 odst. 1 tr. řádu správnost výroku napadeného usnesení i správnost řízení, jež mu předcházelo, a dospěl k závěru, že podaná stížnost není důvodná a vyhovět ji nelze.
Obžalovaný K. H. je stíhán pro rozsáhlou trestnou činnost majetkové povahy, a to na podkladě obžaloby Krajského státního zastupitelství v Ostravě, sp. zn. 4 Kzv 109/98 ze dne 16. 4. 1999. Ve věci bylo již soudem prvního stupně o podané obžalobě jednáno a poprvé bylo rozhodnuto ve věci obžalovaného K. H. a dalších osob rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 9. 1999, sp. zn. 36 T 5/99-696. Tento rozsudek byl v odvolacím řízení ohledně obžalovaného K. H. dne 11. 1. 2000 v celém rozsahu zrušen a věc byla vrácena soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí. Po doplnění řízení v intencích odvolacího soudu rozhodl Krajský soud v Ostravě novým rozsudkem ze dne 23. 3. 2001, sp. zn. 36 T 5/99-1183 tak, že uznal obžalovaného vinným organizátorstvím trestného činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. a) k §250 odst. 1, 4 tr. zákona, organizátorstvím trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §10 odst. 1 písm. a) k §176 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona a trestným činem podílnictví podle §251 odst. 1, 2 tr. zákona. Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, k jehož výkonu byl zařazen do věznice s ostrahou. Týmž rozsudkem byl podle §226 písm. c) tr. řádu zproštěn obžaloby pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zákona. Pro urychlení řízení pak byla část žalované trestné činnosti obžalovaného usnesením podle §23 odst. 1 tr. řádu ze společného řízení vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí. V současné době je věc předložena odvolacímu soudu k projednání řádných opravných prostředků, přičemž termín veřejného zasedání byl původně stanoven na 28. 8. 2001, kdy věc nemohla být projednána a veřejné zasedání bylo odročeno na 18. 9. 2001.
Obžalovaný K. H. byl vzat do vazby na podkladě usnesení soudce Okresního soudu v Karviné ze dne 22. 12. 1998, sp. zn. 9 Nt 957/98, z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. a), b), c) tr. řádu v tehdy platném znění. V průběhu řízení byly důvody vazby obžalovaného korigovány a v současné době se nachází ve vazbě z důvodů uvedených v §67 odst. 1 písm. a), c) tr. řádu. Vazba obžalovaného byla opakovaně prodlužována, a to usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 12. 2000, sp. zn. 4 Ntv 15/2000, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2000, sp. zn. 5 Tvo 147/2000 do 30. 4. 2000, jakož i usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 4. 2001, sp. zn. 4 Ntv 7/2001 ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2001, sp. zn. 3 Tvo 61/2001 do 31 .8. 2001. Návrh na další prodloužení této vazby podal za podmínek §71 odst. 5 tr. řádu, ve lhůtě stanovené v §71 odst. 6 tr. řádu předseda odvolacího senátu Vrchního soudu v Olomouci.
Pokud jde o důvody vazby obžalovaného K. H. Nejvyšší soud zjistil, že od jeho posledního rozhodnutí o prodloužení vazby (do 31. 8. 2001) nedošlo k žádným změnám v důvodech vazby útěkové a předstižné podle §67 odst. 1 písm. a), c) tr. řádu. Již ve svých předchozích rozhodnutích Nejvyšší soud podrobně odůvodnil, jaké skutečnosti jej vedou i nadále k závěru o dalším trvání vazby obžalovaného podle uvedeného zákonného ustanovení. Svůj názor obžalovanému vyložil i Ústavní soud České republiky ve svém rozhodnutí ze dne 10. 8. 2000, sp. zn. IV. ÚS 365/2000, když odmítl jeho ústavní stížnost. Protože není smyslem tohoto řízení opakování již několikrát užitých přesvědčivých argumentů, nezbývá, než odkázat na předchozí rozhodnutí.
Nejvyšší soud nezjistil pochybení napadeného rozhodnutí ani pokud jde o splnění dalších podmínek pro prodloužení vazby vymezených ustanovením §71 odst. 3 tr. řádu. V rámci své přezkumné povinnosti mohl posuzovat toliko trestní řízení od okamžiku výše uvedeného posledního pravomocného rozhodnutí o prodloužení vazby. V této fázi řízení nebyly shledány žádné skutečnosti, které by svědčily o neodůvodněných průtazích odvolacího soudu. Naopak právě jednání obžalovaného a jeho obhájce, které je blíže rozvedeno v odůvodnění napadeného usnesení, ve svých důsledcích vedlo k tomu, že odvolací soud nemohl projednat podaná odvolání včas (v rámci doby stanovené předchozím rozhodnutím o prodloužení vazby) a musel jednání odročit na 18. 9. 2001. Stalo se tak z objektivních důvodů, jež je nutno ve smyslu ustanovení §71 odst. 3 tr. řádu považovat za závažné.
Vzhledem k okolnostem projednávané trestné činnosti, a to zejména ke způsobu, jakým měla být spáchána a následku, který tím měl vzniknout, je zřejmé, že další trvání vazby obžalovaného je též nezbytné k dosažení účelu trestního řízení podle §1 odst. 1 tr. řádu, protože to vyžaduje zájem na náležitém zjištění trestného činu, na potrestání pachatele a na předcházení trestné činnosti. Dosažení tohoto účelu by nebylo možné bez přítomnosti obžalovaného, jemuž reálně hrozí uložení citelného trestu.
Vrchnímu soudu v Olomouci nelze nic vytknout ani pokud jde o dobu, na kterou prodloužil trvání vazby obžalovaného K. H., tj. do 31. 10. 2001. Tato doba se jeví s ohledem na povahu projednávané věci i stadium řízení jako nezbytně nutná.
Ze všech shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud postupoval podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu a stížnost obžalovaného jako nedůvodnou zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 11. září 2001
Předseda senátu:
Mgr. Josef Hendrych