ECLI:CZ:NS:2001:3.TVO.151.2001.1
sp. zn. 3 Tvo 151/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25. října 2001 stížnosti obžalovaných F. B., P. J., a T. M., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 10. 2001, sp. zn. 3 Ntv 14/2001, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouci pod sp. zn. 28 T 7/2000, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. se stížnosti z a m í t a j í .
Odůvodnění:
Napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 10. 2001, sp. zn. 3 Ntv 14/2000, bylo ve věci vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci pod sp. zn. 28 T 7/2000, rozhodnuto podle §71 odst. 3 tr. ř. o prodloužení lhůty trvání vazby obžalovaných F. B., P. J. a T. M. do 30. 11. 2001.
Proti tomuto usnesení podali obžalovaní ve lhůtě uvedené v ustanovení §143 odst. 1 tr. ř. stížnost.
Obžalovaný F. B. ve stížnosti namítl, že v jeho případě neexistují žádné konkrétní skutečnosti svědčící pro závěr, na jehož základě by bylo možno u jeho osoby dovodit zákonné důvody tzv. útěkové vazby podle §67 odst. 1 písm. a) tr. ř. Ohrožení vysokým trestem odnětí svobody přitom bez dalšího neumožňuje usuzovat na to, že by hodlal uprchnout a nebo se skrývat, aby se tak vyhnul trestnímu stíhání. Z uvedených důvodů proto navrhl, aby v řízení o stížnosti bylo napadené usnesení o prodloužení vazby zrušeno.
Dle stížnosti obžalovaného P. J. byly v jeho případě důvody vazby podle §67 odst. 1 písm. a) tr. ř. shledány účelově, aniž by byly k dispozici takové skutečnosti a zjištění, jež by závěr o jejich existenci odůvodňovaly. Obžalovaný současně poukázal na to, že nelze prodlužovat vazbu k jeho tíži za stavu, kdy k průtahům v řízení došlo nikoliv jeho zaviněním, ale v důsledku jednání jiného z obžalovaných. Vzhledem k uvedeným skutečnostem navrhl, aby bylo jeho stížnosti vyhověno, napadené usnesení zrušeno a rozhodnuto o jeho propuštění na svobodu.
Obžalovaný T. M. v podané stížnosti rovněž vyslovil přesvědčení, že závěry soudu o existenci vazebních důvodů podle §67 odst. 1 písm. a) tr. ř. mají pouze hypotetickou povahu a jsou nesprávně opírány jen o závažnost trestného činu, pro který je stíhán, a v této souvislosti pak o ohrožení očekávaným vysokým trestem odnětí svobody. Obžalovaný dále zdůraznil, že prodloužení vazby nad zákonnou dvouletou lhůtu podle §71 odst. 3 tr. ř. je opatřením zcela výjimečným, přičemž v dané trestní věci nejsou splněny (s ohledem na povahu věci) zákonem stanovené podmínky nezbytné k tomu, aby jeho vazba mohla být znovu prodloužena. V petitu své stížnosti proto navrhl, aby napadené usnesení bylo jako nezákonné zrušeno a poté bylo rozhodnuto, že se propouští z vazby na svobodu.
Z podnětu stížností obžalovaných přezkoumal Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle §147 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného usnesení i správnost řízení, které mu předcházelo. Při rozhodování o stížnostech vycházel z aktuálního procesního stavu věci (v době jejího předložení Nejvyššímu soudu), když pro rozhodnutí ve stížnostním řízení mohou být relevantní i nové skutečnosti (jak lze konečně dovodit i z obsahu ustanovení §145 odst. 2 tr. ř.). Na základě tohoto postupu dospěl k níže uvedeným závěrům.
Obžalovaní F. B., P. J. a T. M. jsou stíháni pro závažnou trestnou činnost kvalifikovanou v obžalobě Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 22. 6. 2000, jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, 3 tr. zák., jehož se měli dopustit ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci nařídil ve věci hlavní líčení od 12. 10. 2001 (č. l. 623), které však muselo být opakovaně odročováno pro zdravotní překážky u obžalovaného T. M. a tehdy dalšího spoluobžalovaného L. P. Ve věci bylo poprvé rozhodnuto odsuzujícím rozsudkem ze dne 20. 2. 2001, č. j. 28 T 7/2000-791. Tento rozsudek byl následně v odvolacím řízení usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 5. 2001, sp. zn. 3 To 66/2001, zrušen a věc byla vrácena soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí. Krajský soud poté pokračoval v řízení v intencích pokynů odvolacího soudu a ve věci znovu rozhodl rozsudkem dne 16. 10. 2001, jímž obžalované F. B., P. J. a T. M. uznal vinnými trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a uložil jim nepodmíněné tresty odnětí svobody ve výměře 8 let u každého z obžalovaných. Z protokolu o hlavním líčení vyplývá, že obžalovaný T. M. podal proti rozsudku odvolání. Ostatní obžalovaní a státní zástupce se k případnému podání tohoto opravného prostředku nevyjádřili.
Obžalovaní byli vzati do vazby usnesením soudce Okresního soudu v Olomouci ze dne 13. 10. 1999 (sp. zn. Nt 801/99 – obž. B., sp. zn. Nt 802-99 – obž. J., sp. zn. Nt 803/99 – obž. M.), z důvodů uvedených v ustanovení §67 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. a s účinností od 11. 10. 1999. V průběhu řízení důvody tzv. koluzní vazby pominuly a obžalovaní dále vykonávali vazbu na základě vazebního důvodu podle §67 odst. 1 písm. a) tr. ř. Zákonná dvouletá lhůta trvání vazby ( §71 odst. 3 věta první tr. ř.) u všech obžalovaných uplynula dnem 11. 10. 2001. Návrh na prodloužení této lhůty nad 2 roky podal za podmínek §71 odst. 5 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §71 odst. 6 tr. ř. Vrchnímu soudu v Olomouci předseda senátu Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci. Předmětný návrh odůvodnil vývojem řízení v dané věci a jeho současným stavem (hlavní líčení odročeno na den 16. 10. 2001), jenž neumožňoval skončit trestní stíhání obviněných ve lhůtě do 11. 10. 2001.
Podle zjištění Nejvyššího soudu u obžalovaných F. B., P. J. a T. M. dosud trvají důvody vazby podle §67 odst. 1 písm. a) tr. ř. Jak správně konstatoval Vrchní soud v Olomouci, obžalovaní jsou svobodní a bez zaměstnání, tedy bez významnějších stálých pracovních či rodinných vazeb na určité místo pobytu. Uvedená okolnost v souvislosti s ohrožením vysokými tresty odnětí svobody nepochybně vzbuzuje obavu, že by si na svobodě počínali způsobem předpokládaným ve shora citovaném ustanovení zákona. K tomu je třeba poznamenat, že ohrožení trestem v posuzovaném případě nevyplývá jen z trestní sazby stanovené v zákoně pro určitý trestný čin, ale především z dosavadního vývoje řízení, jež dospělo do stadia, kdy rozsudkem ze dne 16. 10. 2001 byli obžalovaní odsouzeni k trestům odnětí svobody v trvání 8 let. Tento výrazný, doposud nepravomocně uložený trest, je třeba považovat za konkrétní skutečnost, která ve spojení s výše uvedenou charakteristikou osob obžalovaných zakládá reálné důvody pro závěr o podmínkách tzv. útěkové vazby podle §67 odst. 1 písm. a) tr. ř.
Pokud Vrchní soud v napadeném usnesení dovodil, že v předmětné věci jsou splněny podmínky pro prodloužení vazby obžalovaných nad 2 roky podle §71 odst. 3 tr. ř., je třeba rovněž tyto závěry považovat za správné a odůvodněné. Pokud se trestní stíhání obžalovaných nepodařilo skončit ve dvouleté vazební lhůtě, nestalo se tak pro nečinnost orgánů trestního řízení, zejména soudu, ale z jiných důvodů, které je nutno ve smyslu ustanovení §71 odst. 3 tr. ř. považovat za závažné. Jak již bylo konstatováno k průtahům v řízení před soudem, spojeným s nutností opakovaného odročování hlavního líčení, došlo v souvislosti se zdravotním stavem obžalovaných L. P. a T. M. Krajský soud správně se snažil řízení urychlit tím, že ze společného řízení posléze vyloučil řízení proti obžalovanému L. P. (§23 odst. 1 tr. ř.), jehož jednání bylo v obžalobě kvalifikováno jako účastenství (§10 odst. 1 písm. b/ tr. zák.) na trestném činu, kterého se měli dopustit obžalovaní F. B., P. J. a T. M. Ohledně těchto obžalovaných stíhaných pro trestný čin spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., bylo ovšem vzhledem k povaze věci nezbytné pokračovat ve společném řízení. Nejvyšší soud vzal dále v úvahu, že v rámci zákonné dvouleté vazební lhůty (do 11. 10. 2001) dospělo trestní stíhání obžalovaných do stadia bezprostředně předcházejícího vynesení nového rozsudku ve věci.
Při stávajících důvodech vazby u obžalovaných současně hrozí, že při propuštění na svobodu by se mohli stát pro soud nedosažitelnými, čímž by bylo podstatně ztíženo či dokonce zmařeno dosažení účelu trestního řízení, který podle §1 odst. 1 tr. ř. spočívá především v tom, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni.
Doba, na kterou Vrchní soud v Olomouci prodloužil trvání vazby obžalovaných (tj. do 30. 11. 2001), se jeví jako nezbytně nutná, jak vzhledem k povaze projednávané věci, tak ke stavu, v němž se trestní stíhání obžalovaných nyní nachází.
S přihlédnutím ke všem shora uvedeným důvodům proto Nejvyšší soud neshledal stížnosti obžalovaných F. B., P. J. a T. M. důvodnými a podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. je zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 25. října 2001
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler