ECLI:CZ:NS:2001:3.TVO.168.2001.1
sp. zn. 3 Tvo 168/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. listopadu 2001 stížnost obžalovaného V. Z. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. října 2001, sp. zn. 4 Ntv 21/2001, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost z a m í t á .
Odůvodnění:
Napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 10. 2001 sp. zn. 4 Ntv 21/2001 v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 71 T 168/2000 byla podle §71 odst. 3 tr. ř. prodloužena vazba obžalovaného V. Z. do 31. 12. 2001.
Proti tomuto usnesení podal obžalovaný V. Z. ve lhůtě uvedené v §143 odst. 1 tr. ř. stížnost. V úvodu své stížnosti obžalovaný zdůraznil, že Vrchní soud v Olomouci rozhodl napadeným usnesením v jiné právní věci, neboť se neshoduje spisová značka v usnesení citovaná s tou, pod níž je jeho trestní věc vedena. Další okruh námitek obžalovaného směřoval proti výsledkům znaleckého posudku, vypracovaného k posouzení duševního stavu obžalovaného i proti osobám znalců, jež byli za tímto účelem přibráni soudem I. stupně, jakož i proti procesnímu postupu tohoto soudu v dané věci. Zcela pak odmítl tu část odůvodnění napadeného usnesení, v níž Vrchní soud v Olomouci poukázal na úkony obžalovaného, jimiž došlo k prodloužení lhůty trvání vazby. Navrhl proto, aby napadené usnesení bylo zrušeno a rozhodnuto o jeho propuštění z vazby na svobodu.
Nejvyšší soud České republiky přezkoumal podle §147 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného usnesení i řízení, které mu předcházelo, a shledal, že stížnost není důvodná.
Obžalovaný V. Z. je na podkladě obžaloby podané u Okresního soudu v Ostravě dne 5. 9. 2000 stíhán pro pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. a §222 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., dále pak pro trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. Věc je u Okresního soudu v Ostravě vedena pod sp. zn. 71 T 168/2000. O původní obžalobě podané na obžalovaného dne 16. 3. 2000 bylo rozhodnuto tak, že věc byla vrácena státnímu zástupci k došetření. V tomto původním řízení byla věc vedena u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 71 T 61/2000. Hlavní líčení po podání nové obžaloby proběhlo ve dnech 9. 10., 1. 11. a 27. 11. 2000, kdy byl vyhlášen odsuzující rozsudek, jímž byl obžalovanému uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Z podnětu odvolání obžalovaného byl tento rozsudek soudu I. stupně zrušen a věc byla vrácena okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí se závazným pokynem vypracovat ve věci nový znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie. Okresnímu soudu v Ostravě byl spis vrácen dne 27. 4. 2001. Usnesením Okresního soudu v Ostravě z 22. 5. 2001, sp. zn. 71 T 168/2000 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě z 21. 6. 2001, sp. zn. 3 To 350/2001 bylo rozhodnuto o přibrání nových znalců za účelem zkoumání duševního stavu obžalovaného. Bezprostředně po obdržení písemně vypracovaného znaleckého posudku bylo ve věci konáno hlavní líčení ve dnech 15. 10. a 22. 10. 2001, kdy byl vyhlášen odsuzující rozsudek a obžalovanému uložen trest odnětí svobody ve stejné výměře jako při prvním odsouzení, tedy sedm let. Rozsudek byl vyhotoven dne 22. 10. 2001. Z protokolu o hlavním líčení vyplývá, že ihned po vyhlášení rozsudku proti němu obžalovaný podal odvolání. Věc se nyní nachází ve stadiu, kdy bude předložena odvolacímu soudu.
Obžalovaný V. Z. byl vzat do vazby usnesením soudkyně Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 11. 1999, sp. zn. Nt 3532/99, s účinností od 16. 11. 1999, z důvodů uvedených v ustanovení §67 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. Usnesením téhož soudu ze dne 1. 11. 2000 sp. zn. 71 T 168/2000 byly důvody vazby obžalovaného omezeny a až do současné doby trvají z důvodu §67 odst. 1 písm. c) tr. ř. Zákonná lhůta trvání vazby (§71 odst. 3 věta první tr. ř.) u obžalovaného uplynula dnem 16. 11. 2001. Návrh na prodloužení této lhůty podala za podmínek §71 odst. 5 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §71 odst. 6 tr. ř. Vrchnímu soudu v Olomouci předsedkyně senátu Okresního soudu v Ostravě. Předmětný návrh odůvodnila vývojem trestního řízení, především nutností opakovaného znaleckého zkoumání duševního stavu obžalovaného, jakož i jeho přístupem ke zdravotním vyšetřením. To vše neumožňovalo skončit trestní stíhání obžalovaného ve lhůtě dvou let.
Podle zjištění Nejvyššího soudu trvají u obžalovaného V. Z. dosud důvody vazby ve smyslu §67 odst. 1 písm. c) tr. ř. O vazbě obžalovaného bylo dosud opakovaně rozhodováno a v příslušných rozhodnutích soudů jsou podrobně vysvětleny okolnosti, které odůvodňují existenci obavy, že po propuštění na svobodu by obžalovaný pokračoval v trestné činnosti, pro níž je v dané věci stíhán. Z obsahu spisu jednoznačně vyplývá, že se obžalovaný v minulosti dopouštěl násilného jednání i vůči rodinným příslušníkům, a to naposledy krátce po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody pro trestnou činnost stejného druhu. Samotné vyjádření obžalovaného uplatněné v projednávané stížnosti, že nehodlá v tomto způsobu jednání pokračovat, není dostatečnou a důvěryhodnou zárukou pro jiný závěr. V tomto směru se tedy Nejvyšší soud ztotožnil se závěry Vrchního soudu v Olomouci o trvání důvodů vazby podle §67 písm. c) tr. ř. u obžalovaného i v současném stadiu trestního řízení.
Nejvyšší soud považuje za věcně správný rovněž závěr napadeného usnesení, podle něhož jsou v posuzované věci splněny podmínky pro prodloužení vazby obžalovaného nad dva roky podle §71 odst. 3 tr. ř. Z obsahu předloženého spisu Nejvyšší soud zjistil, že řízení v dané věci nebylo zatíženo nedůvodnými průtahy ze strany orgánů činných v trestním řízení, veškeré úkony učiněné ve věci Okresním soudem v Ostravě, Krajským soudem v Ostravě i Vrchním soudem v Olomouci, byly prováděny v krátkých časových odstupech s maximálním respektováním zásady rychlosti trestního řízení. Pokud pak došlo k prodloužení řízení, stalo se tak z důvodu vypracování nového znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie. Toto rozhodnutí pak učinil soud I. stupně na základě závazného pokynu vyjádřeného nadřízeným soudem v rámci odvolacího řízení. Tento fakt tedy nelze přičítat na vrub postupu soudu I. stupně, když navíc doplnění dokazování v tomto směru mělo pomoci k důkladnějšímu prověření obhajoby obžalovaného, uplatněné v průběhu soudního řízení. V této části považuje Nejvyšší soud za nutné přisvědčit tvrzení Vrchního soudu v Olomouci v napadeném usnesení, že to byl právě obžalovaný, který svým opakovaným odmítáním lékařských vyšetření přispěl k prodloužení doby, v níž bylo znalecké vyšetření provedeno, resp. vypracován nový znalecký posudek.
Přestože danou věc nelze považovat za obtížnou ve smyslu §71 odst. 3 tr. ř., s ohledem na rozsah spisu (646 listů), i povahu stíhaného skutku, je dle názoru Nejvyššího soudu již s ohledem na shora konstatované okolnosti možné dovodit jiné závažné důvody předpokládané ustanovením §71 odst. 3 tr. ř., jež bránily tomu, aby bylo trestní stíhání obžalovaného skončeno ve lhůtě dvou let. I podle nálezu Ústavního soudu č. 154/1996 Sb. n. ÚS, který obžalovaný zmínil ve své stížnosti, je třeba přiměřenost lhůty určitého řízení posuzovat komplexně podle okolností případu s přihlédnutím ke složitosti věci a k jednání stěžovatele a orgánů projednávajících případ. Jak již bylo konstatováno výše, ze strany orgánů činných v trestním řízení neshledal Nejvyšší soud nic, co by svědčilo o nepřiměřenosti doby, v rámci níž byly úkony těchto orgánů prováděny. Naopak to byl obžalovaný, který opakovaně dával podněty k rozhodování o jeho návrzích na delegaci podle §25, podjatosti soudců prvního i druhého stupně a projevil neochotu spolupracovat se znalci v rámci znaleckého vyšetření. Uvedené okolnosti rovněž přispěly k prodlužování řízení.
Bez relevantního vztahu k projednávané věci jsou i rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod č. 32/1998 a č. 31/1998 Sb. rozh. tr., na jejichž obsah poukázal rovněž obžalovaný v dané stížnosti. První z nich se týká případů, kdy lhůta dvou roků trvání vazby byla prakticky vyčerpána již v přípravném řízení, druhé pak situace, kdy k prodloužení trvání vazby došlo v důsledku nedostatečného dozoru státního zástupce nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení a zejména jeho dlouhodobou nečinností (státní zástupce vyčkával déle než jeden rok s podáním obžaloby). Argumentaci uplatněné ve stížnosti obžalovaného nelze tedy v namítaném směru přisvědčit.
Za správný a zcela v souladu se zákonem učiněný považuje Nejvyšší soud i závěr Vrchního soudu v Olomouci v konstatování, že propuštěním obžalovaného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 tr. ř. a to především ve vztahu k té části účelu trestního řízení, která spočívá v tom, že řízení musí působit k předcházení a zamezování trestné činnosti.
Doba, na kterou Vrchní soud v Olomouci prodloužil trvání vazby obžalovaného, tj. do 31. 12. 2001, se jeví jako nezbytně nutná, a to vzhledem ke stadiu, v němž se trestní stíhání obžalovaného nyní nachází. S přihlédnutím k zásadě rychlosti vazebního řízení vyjádřené v §71 odst. 1 tr. ř. je ovšem nezbytně nutné postupovat v této věci s největším urychlením.
K námitkám obžalovaného uplatněných v jeho stížnosti, týkajících se otázky posouzení jeho viny v předmětné věci, nemohl Nejvyšší soud v rámci řízení o stížnosti proti usnesení o prodloužení vazby přihlížet. Účelem řízení o prodloužení vazby není řešit meritorní otázku, tj. vinu obžalovaného. Postačí, že na základě shromážděných důkazů je možno učinit závěr, že vazba obžalovaného je odůvodněna též skutkovými okolnostmi (§68 věta druhá tr. ř.).
Pokud jde o námitku obžalovaného ohledně nesprávného označení trestní věci v napadeném usnesení, kterou tak zpochybnil jeho zákonnost, považuje Nejvyšší soud za nutné připomenout, že v dané věci došlo k pravomocnému vrácení věci k došetření, po němž následovalo nové podání obžaloby na obžalovaného. U Okresního soudu v Ostravě byla původní věc vedena pod spisovou značkou 71 T 61/2000. Pokud tedy Vrchní soud v Olomouci v napadeném usnesení citoval usnesení Okresního soudu v Ostravě o vrácení věci k došetření, učinil tak zcela v souladu s faktickým stavem, neboť až po podání nové obžaloby je věc vedena u soudu I. stupně pod spisovou značkou 71 T 168/2000.
Ze všech těchto důvodů proto Nejvyšší soud stížnost obžalovaného V. Z. podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 27. listopadu 2001
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler
Vypracovala:
JUDr. Blanka Roušalová