ECLI:CZ:NS:2001:3.TVO.25.2001.1
sp. zn. 3 Tvo 25/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 13. února 2001 stížnost obžalovaného S. S. B., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 1. 2001, sp. zn. 2 Ntv 21/2000, ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 4 T 16/99, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost z a m í t á.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 1. 2001, sp. zn. 2 Ntv 21/2000, bylo podle §71 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto o prodloužení lhůty trvání vazby obžalovaného S. S. B. do 13. 4. 2001.
Proti tomuto usnesení podal obžalovaný ve lhůtě uvedené v ustanovení §143 odst. 1 tr. ř. stížnost. Ve své stížnosti uplatnil námitky vztahující se k prováděným důkazům (zejména výpovědím svědků) a k otázkám s tím souvisejícího skutkového a právního posouzení věci. Dále poukázal na to, že v jeho případě lze nahradit vazbu písemným slibem podle §73 odst. 1 písm. b) tr. ř., když tento postup by se podle jeho přesvědčení jevil jako žádoucí i s ohledem na jeho zhoršující se zdravotní stav a tím podmíněnou nutnost zvýšené lékařské péče. Z obsahu a smyslu podané stížnosti (jejíž přílohu tvoří i shora uvedený písemný slib) je zřejmé, že se obžalovaný domáhá zrušení napadeného usnesení a propuštění z vazby na svobodu.
Z podnětu stížnosti obžalovaného přezkoumal Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle §147 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného rozhodnutí i správnost řízení, které mu předcházelo, a dospěl k níže uvedeným závěrům
Na obžalovaného S. S. B. byla dne 27. 1. 1999 k Obvodnímu soudu pro Prahu 4 podána obžaloba pro trestné činy ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. b) tr. zák., omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák., vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a šíření toxikomanie podle §188a odst. 1, 2 tr. zák. a pro pokus trestných činů kuplířství podle §8 odst. 1 a §204 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a ohrožování mravní výchovy mládeže podle §8 odst. 1 a §217 odst. 1 písm. a) tr. zák. O této obžalobě rozhodoval obvodní soud v hlavním líčení, konaném od 11. 5. 1999. Toto hlavní líčení bylo nutno z různých procesních důvodů opakovaně odročovat, přičemž Obvodní soud pro Prahu 4 ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 16. 10. 2000, č. j. 4 T 16/99-406 tak, že obžalovaného uznal vinným výše uvedenými trestnými činy (s výjimkou trestného činu omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák.) a podle §187 odst. 2 tr. zák., za použití §35 odst. 1 tr. zák. mu uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Současně byly obžalovanému uloženy tresty vyhoštění z území republiky na dobu neurčitou a propadnutí věci. Podle §226 písm. a) tr. ř. byl obžalovaný týmž rozsudkem zproštěn obžaloby pro trestný čin omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. Dne 21. 12. 2000 podal obžalovaný proti tomuto rozsudku odvolání, jež by mělo být projednáno Městským soudem v Praze.
Obžalovaný S. S. B. byl vzat do vazby usnesením soudce (soudkyně) Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 5. 1998, sp. zn. Nt 2240/98, s účinností od 13. 5. 1998, z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. a, b, c) tr. ř. v tehdy účinném znění. Tyto vazební důvody byly v průběhu řízení omezeny a obžalovaný v současné době vykonává vazbu na základě důvodů §67 odst. 1 písm. a, c) tr. ř. Vazba obžalovaného byla opakovaně prodlužována, naposledy usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 10. 2000, sp. zn. 2 Ntv 17/2000, a to do 13. 1. 2001. Návrh na další prodloužení vazby podala za podmínek §71 odst. 5 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §71 odst. 6 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze předsedkyně Obvodního soudu pro Prahu 4. Předmětný návrh odůvodnila současným stavem řízení, neboť věc bude třeba předložit odvolacímu soudu k rozhodnutí o odvolání obžalovaného.
Podle zjištění Nejvyššího soudu trvají u obžalovaného dosud důvody vazby podle §67 odst. 1 písm. a, c) tr. ř. V této souvislosti lze plně odkázat na předcházející usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2000, sp. zn. 5 Tvo 60/2000, v němž je podrobně rozvedeno o jaké skutečnosti jsou výše konstatované důvody vazby opírány. Se závěry tohoto rozhodnutí se lze ztotožnit i v nynějším stadiu řízení, neboť v mezidobí nedošlo ke změně skutečností, na jejichž základě byl závěr o důvodech vazby učiněn. K tzv. útěkové vazbě podle §67 odst. 1 písm. a) tr. ř. je navíc třeba poznamenat, že v současné době nevyplývá ohrožení obžalovaného vysokým trestem jen z trestní sazby stanovené zákonem, ale též z konkrétního, byť nepravomocného rozsudku, jímž byl v dané věci obžalovanému uložen víceletý trest odnětí svobody. Uvedená okolnost nepochybně zesiluje obavu, že by si obžalovaný v případě propuštění na svobodu počínal způsobem předpokládaným v ustanovení §67 odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud současně neshledal důvody pro nahrazení vazby obžalovaného písemným slibem podle §73 odst. 1 písm. b) tr. ř. Obžalovaný je stíhán pro závažnou trestnou činnost, kterou měl spáchat více útoky, přičemž popsané konkrétní skutkové okolnosti této trestné činnosti jej charakterizují jako pachatele, u něhož z daných důvodů sotva lze mít za to, že by nabízený slib mohl být považován za dostatečný do té míry, aby jeho přijetím bylo možno za současného stavu řízení (jež nyní dospělo až do stadia odsuzujícího rozsudku) nahradit vazbu.
Pokud jde o námitku obžalovaného týkající se jeho zdravotního stavu, bylo nutno vzít v úvahu, že trestní řád neobsahuje žádné ustanovení, na jehož základě by ze zdravotních důvodů mohl či dokonce musel být obžalovaný propuštěn z vazby. Vazba nepřichází z takových důvodů v úvahu jen tehdy, pokud zdravotní stav svou povahou vylučuje další trvání důvodů vazby předpokládaných ustanovením §67 odst. 1 tr. ř. (např. při trvalém upoutání na lůžku, neschopnosti komunikace a pod.). V posuzovaném případě ze zpráv Vazební věznice P. (č. l. 404) a Oblastní lékařské komise č. 1 Zdravotnické služby VS ČR (č. l. 405) vyplývá, že obžalovaný S. S. B. trpí závažným a nevyléčitelným infekčním onemocněním vyžadujícím nákladnou intiretrovirovou léčbu, jejíž vysoké náklady jsou hrazeny z rozpočtu Vězeňské služby. Je proto doporučováno urychlené ukončení trestního řízení a vyhoštění obžalovaného, "aby léčení mohlo probíhat v jeho vlasti" (č. l. 405). Z uvedených zpráv v žádném směru nevyplývá, že zdravotní stav obžalovaného současně vylučuje, že se v případě propuštění na svobodu nebude chovat tak, jak to předpokládá ustanovení §67 odst. 1 písm. a, c) tr. ř. Jestliže však vazbu obžalovaného nelze nahradit zákonem předpokládaným způsobem (v tomto případě slibem), je pak povinností státu zajistit splnění účelu trestního řízení (především též ochranu občanů) omezením svobody obžalovaného vazbou, a to i při zvýšených obtížích či finančních nákladech Vězeňské služby ČR na jeho léčení.
Napadené usnesení Vrchního soudu v Praze je možno považovat za správné i pokud jde o další prodloužení vazby obžalovaného podle §71 odst. 3 tr. ř. Obvodní soud pro Prahu 4 v rámci posledního prodloužení vazby vyhotovil rozsudek a doručil jej stranám. Obžalovaný podal proti tomuto rozsudku dne 21. 12. 2000 odvolání. Za daného stavu je zřejmé, že ve lhůtě do 13. 1. 2001 by nebylo možno uskutečnit odvolací řízení, a že zde tedy existují důvody, které je nutno ve smyslu ustanovení §71 odst. 3 tr. ř. považovat za závažné. Přitom při stávajících důvodech vazby u obžalovaného hrozí, že by mohlo být podstatně ztíženo či dokonce zmařeno dosažení účelu trestního řízení, který podle §1 odst. 1 tr. ř. spočívá zejména v tom, aby trestné činy byly náležitě zjištěny, jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni a též, aby docházelo k zamezování a předcházení trestné činnosti.
Doba, na kterou Vrchní soud v Praze prodloužil trvání vazby obžalovaného S. S. B., tj. do 13. 4. 2001 se jeví jako nezbytně nutná, jak vzhledem k povaze projednávané věci, tak ke stadiu, v němž se trestní stíhání obžalovaného nyní nachází.
K námitkám obžalovaného, jež se týkají otázek hodnocení důkazů a viny, nemohl Nejvyšší soud přihlížet. Z ustanovení §147 odst. 1 tr. ř. vyplývá, že při řízení o stížnosti je předmětem přezkumu výrok napadeného usnesení a jemu předcházející řízení. V řízení o prodloužení vazby tedy nelze řešit základní (meritorní) otázku, zda obžalovaný je či není vinen, ani s tím související procesní postup orgánů činných v trestním řízení. Shromážděné důkazy tak mohly být posuzovány pouze z hlediska ustanovení §68 věta druhá tr. ř., přičemž na tomto základě je možno učinit závěr, že vazba obžalovaného je odůvodněna též skutkovými okolnostmi.
S ohledem na výše uvedené důvody proto Nejvyšší soud stížnosti obžalovaného S. S. B. nevyhověl a podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. ji jako nedůvodnou zamítl.
Závěrem je třeba připomenout, že v dalším řízení o této věci musí soudy prvního i druhého stupně postupovat důsledně podle zásady vyjádřené v ustanovení §71 odst. 1 tr. ř., jež orgánům činným v trestním řízení ukládá povinnost vyřizovat vazební věci přednostně a s největším urychlením.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 13. února 2001
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler