ECLI:CZ:NS:2001:3.TVO.50.2001.1
sp. zn. 3 Tvo 50/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 12. dubna 2001 stížnosti obviněných M. G., P. H., R. S., R. Š., a B. Z., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 2001, č. j. 3 Ntv 1/2001, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 1 T 12/2000 a u Krajského úřadu vyšetřování Policie ČR Ústí nad Labem pod sp. zn. ČVS: KVV 124/10-99, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnosti obviněných z a m í t a j í .
Odůvodnění:
Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 2001, č. j. 3 Ntv 1/2001, bylo podle §71 odst. 3 tr. řádu rozhodnuto o prodloužení vazby obviněných M. G., P. H., R. S., R. Š. a B. Z. do 31. 12. 2001.
Proti tomuto usnesení podali jmenovaní obvinění ve lhůtě uvedené v ustanovení §143 odst. 1 tr. řádu stížnosti, v jejichž písemných vyhotoveních nesouhlasí se závěry a argumentací vrchního soudu, pokud rozhodl o prodloužení lhůty trvání jejich vazby nad dva roky. Obvinění M. G., R. S. a R. Š. jsou toho názoru, že v daném případě nejsou splněny základní zákonné podmínky pro prodloužení vazby a sice že věc nebylo možno pro obtížnost či z jiných závažných důvodů skončit ve dvouleté lhůtě a současně že jejich propuštěním na svobodu hrozí zmaření účelu trestního řízení. Obvinění namítají, že trestní stíhání, jemuž jistě předcházela pečlivá příprava policejních orgánů, bylo zahájeno 7. 4. 1999. Již v tu dobu muselo být vyšetřovateli jasné, že výslechy poškozených budou podstatnou náležitostí důkazního materiálu, a protože jde o cizince, bude zapotřebí tyto úkony realizovat cestou právní pomoci. Vyšetřovatel však během základní dvouleté lhůty na tuto skutečnost nereflektoval, pominul i návrhy obviněných v tomto směru a byl k tomuto postupu přinucen až rozhodnutím Krajského soudu v Plzni o vrácení věci k došetření. Absence výslechu poškozených nemá podle přesvědčení obviněných svůj původ ve složitosti věci, ale jde na vrub vyšetřovatele. Obvinění dále odmítají úvahu o tom, že důvodem k prodloužení vazby mohou být procesní pochybení na straně orgánů činných v trestním řízení, která byla v projednávané věci důvodem k vrácení věci soudem znovu do přípravného řízení a nespatřují ani důvod pro hodnocení, že existují jiné závažné důvody, kvůli kterým nebylo možné trestní stíhání skončit. V závěru svých stížností proto navrhují, aby napadené usnesení vrchního soudu bylo zrušeno a oni propuštěni z vazby na svobodu.
Také obviněný P. H. nesouhlasí se závěry Vrchního soudu v Praze. Za situace, kdy bylo rozhodnuto o vrácení věci k došetření za účelem výslechu řady svědků, obstarání listinných důkazů a odstranění vad přípravného řízení, nelze mu podle jeho názoru přičítat k tíži, že orgány činné v trestním řízení neprovedly ty důkazy, které již provést mohly a tímto zdůvodňovat obtížnost věci. Pokud jde o otázku možného maření účelu trestního řízení, nelze argumentovat tím, že obvinění nebyli dosud vyslechnuti, neboť vyslechnuti byli a pouze využili svého práva nevypovídat. Navíc neexistují žádné konkrétní poznatky, které by odůvodňovaly obavu, že obviněný bude ovlivňovat svědky. Závěrem obviněný konstatuje, že se podle jeho názoru projednávaná věc nevyznačuje mimořádností, která by bránila ukončení alespoň přípravného řízení. Navrhuje tedy, aby napadené usnesení bylo zrušeno a byl propuštěn z vazby na svobodu.
Obviněný B. Z. rovněž nesouhlasí se závěry vrchního soudu a obdobně jako shora uvedení spoluobvinění poukazuje na přístup vyšetřovatele a státního zástupce, v jehož důsledku došlo k průtahům v přípravném řízení. Navíc nesouhlasí ani s odůvodněním vazebních důvodů. Tyto jsou podle jeho názoru vytvářeny účelově se smyslem využití institutu vazby jako donucovacího prostředku. Shodně s dalšími spoluobviněnými proto navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a propustil jej z vazby na svobodu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) z podnětu podaných stížností obviněných přezkoumal podle §147 odst. 1 tr. řádu správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, které mu předcházelo, a zjistil, že podané stížnosti všech obviněných nejsou důvodné. Vrchní soud v Praze rozhodl zcela správně jak v otázce existence vazebních důvodů, tak ohledně podmínek stanovených pro prodloužení vazby na dobu přesahující dva roky.
Z přiloženého spisového materiálu Nejvyšší soud zjistil, že obvinění M. G., P. H., R. S., R. Š. a B. Z. byli vzati do vazby na podkladě usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 4. 1999, sp. zn. Nt 167/99 z důvodů uvedených v ustanovení §67 odst. 1 písm. a), b), c) tr. řádu s počátkem vazby od 7. 4. 1999. V průběhu přípravného řízení byla vazba obviněných několikráte prodlužována.
Dne 20. 7. 2000 byla u Krajského soudu v Ústí nad Labem podána obžaloba, z níž je patrné, že obvinění společně s dalšími osobami se měli dopustit v době od 6. 2. 1999 do 3. 4. 1999 pokračující trestné činnosti spočívající v krádežích osobních motorových vozidel cizích státních příslušníků, přičemž svoji činnost měli převážně provádět v okresech Severočeského kraje v organizační struktuře založené na rozdělení funkcí s dělbou činností a za pomoci mobilních telefonů, a obvinění M. G., R. S. a B. Z. měli být i ozbrojeni střelnou zbraní, náboji a výbušninami. Takto samostatně či ve spolupachatelství měli napadnout více jak 20 motorových vozidel v celkové hodnotě vyšší než 5 mil. Kč, odcizená vozidla spolu s věcmi, které v nich byly uloženy, měli různě rozprodávat, event. je rozebírat, příp. je používat pro svoji potřebu a o dosažený zisk se měli dělit. Tím měli všichni obvinění spáchat jednak trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zákona a trestný čin účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 tr. zákona, obvinění G., H. a Z. dále trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zákona, obvinění G., S. a Z. i trestný čin nedovoleného ozbrojování, obviněný G. podle §185 odst. 2 písm. b) tr. zákona, obviněný S. podle §185 odst. 1 tr. zákona a obviněný Z. podle §185 odst. 2 písm. a) tr. zákona a konečně obviněný Š. i trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm.b), odst. 3 písm. b) tr. zákona. Spolu s uvedenými obviněnými je na svobodě trestně stíhán i obviněný M. Š. pro účastenství ve formě návodu podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zákona k trestnému činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zákona a pro trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zákona.
Vrchní soud v Praze svým usnesením ze dne 31. 7. 2000, sp. zn. Ntd 84/2000 podle §25 tr. řádu tuto věc Krajskému soudu v Ústí nad Labem odejmul a přikázal ji k projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Plzni. Tento soud usnesením ze dne 18. 12. 2000, sp. zn. 1 T 12/2000 pod bodem I. podle §188 odst. 1 písm. e) tr. řádu vrátil věc příslušnému státnímu zástupci k došetření pro závažné vady v přípravném řízení a současně pod bodem II. rozhodl, že se obvinění G., H., S., Š. a Z. ponechávají podle §192 tr. řádu ve vazbě, neboť důvody vazby podle §67 odst. 1 písm. a), b), c) tr. řádu u všech obviněných i nadále trvají. Z podnětu stížností obviněných se věcí zabýval Vrchní soud v Praze, který usnesením ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 4 To 8/01 podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu podané stížnosti všech pěti obviněných proti rozhodnutí pod bodem II. napadeného usnesení zamítl, když výrok pod bodem I. o vrácení věci k došetření byl již pravomocný. Usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 2. 2001, sp. zn. 40 Nt 512/01 pak byla vazba všech pěti obviněných prodloužena z důvodů §67 odst. 1 písm. a), b), c) tr. řádu do 7. 4. 2001, tedy do konce dvouleté lhůty trvání vazby.
Vrchní státní zástupce v Praze podal dne 19. 3. 2001 u Vrchního soudu v Praze návrh na prodloužení vazby u těchto obviněných, neboť podle jeho názoru důvody vazby u všech obviněných v rozsahu, jak byly dosud shledávány, i nadále trvají. S odkazem na rozsah a složitost doplňovaného dokazování v intencích požadavků krajského soudu navrhl prodloužení vazby všech pěti obviněných do 7. 10. 2001.
Pokud jde o správnost výroku napadeného usnesení a řízení, jež mu předcházelo, Nejvyšší soud především zjistil, že návrh státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze na prodloužení vazby obviněných byl vrchnímu soudu předložen včas, při zachování lhůty uvedené v §71 odst. 6 tr. řádu. S postupem Vrchního soudu v Praze lze také souhlasit, pokud se u všech pěti obviněných nejprve zabýval existencí důvodů vazby, které jsou předpokladem pro možnost prodloužení vazební lhůty nad dva roky. Vrchnímu soudu na rozdíl od stěžovatele B. Z. nelze vytknout, pokud důvody vazby podle §67 odst. 1 písm. a), b), c) tr. řádu u všech jmenovaných obviněných i nadále shledává. Nejvyšší soud má za to, že u všech obviněných jsou dány skutečnosti, které odůvodňují obavu jednak z možnosti útěku nebo skrývání se a z vyhýbání se trestnímu stíhání, dále z možnosti působení na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jiného maření objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání, jakož i z možnosti pokračování v trestné činnosti. Vzhledem k tomu, že krajský soud, který se důvody vazby obviněných podrobně zabýval, ale i vrchní soud nejen v napadeném rozhodnutí podrobně uvádí, z jakých okolností obavy dovozuje, pokládá i Nejvyšší soud závěr o existenci důvodů vazby u všech pěti obviněných za správný, plně odůvodněný a nepovažuje za nutné na něm nic měnit. Od doby rozhodování vrchního soudu totiž nedošlo u nikoho z obviněných k žádným takovým změnám, které by mohly vést k případné korekci či k jiným závěrům v dosud shledávaných důvodech vazby obviněných. S přihlédnutím k této skutečnosti a také k tomu, že smyslem tohoto řízení není opakování již jednou užitých, podle názoru Nejvyššího soudu dostatečně přesvědčivých argumentů, postačí obviněné odkázat na příslušné pasáže odůvodnění napadeného usnesení i na odůvodnění rozhodnutí předchozích. Nezbývá než zdůraznit, že existence důvodů vazby není podmíněna důkazy, potvrzujícími počínání obviněných způsobem, předpokládaným v ustanovení §67 odst. 1 tr. řádu, ale lze je opírat o opodstatněné obavy z možnosti takového jednání, jehož uskutečnění jim má právě vazba zabránit.
Nejvyšší soud nespatřuje pochybení napadeného rozhodnutí ani v tom, jestliže vrchní soud dovodil a odůvodnil splnění podmínek pro prodloužení vazby, vyplývajících z ustanovení §71 odst. 3 tr. řádu. Pokud přípravné řízení obviněných dosud neskončilo v rámci vazební doby dvou let, stalo se tak z důvodů, které nemohou mít povahu neodůvodněných průtahů.
V této souvislosti k námitkám vzneseným v podaných stížnostech, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést následující. Především nelze souhlasit s tvrzením, že v projednávaném případě nejde o věc složitou, nevymykající se z běžného rámce páchané trestné činnosti. Přesto, že ve věci nebylo dosud soudem rozhodnuto o vině obviněných, i nadále zůstává důvodné podezření, že se obvinění dopustili jednání, které i za současného stavu kriminality nelze považovat za běžný majetkový delikt, který lze objasnit běžnými vyšetřovacími úkony. V projednávaném případě jde totiž o organizovanou, zčásti ozbrojenou skupinu pachatelů se specializací na odcizování motorových vozidel cizích státních příslušníků. Tomu také odpovídá postup vyšetřování, jehož složitost je dána jednak tzv. cizím prvkem a jednak nutností opatření materiálů vztahujících se k odposlechům, záznamům z mobilních telefonů, popř. jiných důkazů. Argument, že trestnímu stíhání měla předcházet pečlivá příprava policejních orgánů v rámci činnosti před zahájením trestního stíhání a tudíž vyšetřovateli muselo být jasné, že ve věci bude nutno provést důkazy výslechem poškozených cizích státních příslušníků, zřejmě cestou právní pomoci, považuje Nejvyšší soud za spekulativní.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje tu skutečnost, že průtahy v přípravném řízení nevznikly nečinností vyšetřovatele, ale z jiných závažných důvodů. Sem patří především skutečnost, že po podání obžaloby již 20. 7. 2000 u Krajského soudu v Ústí nad Labem byla v zájmu objektivity dalšího řízení Vrchním soudem v Praze věc tomuto soudu odňata a delegována Krajskému soudu v Plzni. Ten v dalším průběhu řízení se musel nejprve zabývat žádostmi obviněných G., S., Š. a Z. o propuštění z vazby, o kterých rozhodl dne 6. 9. 2000. Na podkladě stížností obviněných ve věci rozhodoval dne 17. 10. 2000 Vrchní soud v Praze. Dne 14. 11. 2000 rozhodoval krajský soud v neveřejném zasedání o žádosti obviněného H. o propuštění z vazby, přičemž proti zamítavému rozhodnutí obviněný podal řádný opravný prostředek. Dne 18. 12. 2000 Krajský soud v Plzni podanou obžalobu předběžně projednal v neveřejném zasedání, ve kterém rozhodl jednak o vrácení věci k došetření a jednak rozhodl o dalším trvání vazby obviněných. Jak vyplývá ze spisového materiálu, obvinění proti rozhodnutí o vazbě podali opravné prostředky, kterými se včetně stížnosti obviněného H. opět zabýval Vrchní soud v Praze v neveřejném zasedání dne 23. 1. 2001. Po rozhodnutí vrchního soudu byl trestní spis vrácen Krajskému státnímu zastupitelství v Plzni dne 15. 2. 2001 a od tohoto data bylo fakticky pokračováno v přípravném řízení. Z uvedeného tedy vyplývá, že po podání obžaloby nemohlo být ve věci při plném zabezpečení práv obviněných z objektivních důvodů pokračováno v řízení ve věci samé. Tato skutečnost bezpochyby podstatně ovlivnila dosavadní délku řízení a je také důvodem, proč řízení neskončilo ve lhůtě dvou let.
S přihlédnutím ke všem výše uvedeným okolnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že pokud se nepodařilo trestní stíhání obviněných skončit ve lhůtě stanovené v §71 odst. 3 věta první tr. řádu, stalo se tak z objektivních důvodů, jež je třeba ve smyslu ustanovení §71 odst. 3 tr. řádu považovat za závažné. Při stávajících důvodech vazby u všech obviněných současně hrozí, že v případě jejich propuštění na svobodu by bylo podstatně ztíženo či dokonce zmařeno dosažení účelu trestního řízení, který podle §1 odst. 1 tr. řádu spočívá především v tom, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni.
Nejvyšší soud neshledal pochybení, ani pokud jde o dobu, na kterou vrchní soud vazbu obviněných M. G., P. H., R. S., R. Š. a B. Z. prodloužil. Bylo zde důvodně zohledněno stadium trestního řízení a vrchní soud zcela správně zdůraznil, že lhůta prodloužení vazby do 31. 12. 2001 neznamená, že celá bude vyčerpána orgány přípravného řízení. V této lhůtě i Nejvyšší soud předpokládá, že po provedeném došetření věci bude neodkladně vypracována obžaloba, o které bude soudem prvního stupně případně již v této lhůtě rozhodnuto.
Ze všech výše uvedených důvodů shledal Nejvyšší soud výrok napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze věcně správným a současně nezjistil, že by řízení, předcházející tomuto rozhodnutí bylo zatíženo procesními vadami. Za tohoto stavu proto podané stížnosti všech shora uvedených obviněných jako nedůvodné podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 12. dubna 2001
Předseda senátu:
Mgr. Josef Hendrych