ECLI:CZ:NS:2001:3.TZ.13.2001.1
sp. zn. 3 Tz 13/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 1. března 2001 stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněných mladistvé M. F., a mladistvé H. K., proti rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 26. 4. 2000, sp. zn. 2 T 33/2000, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 1 tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .
Odůvodnění:
Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Šumperku podal dne 10. 1. 2000 u tamního okresního soudu obžalobu na obviněnou mladistvou M. F. pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. a na obviněnou mladistvou H. K. pro trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. Podle obžaloby se obviněná M. F. měla dopustit předmětného trestného činu skutkem spočívajícím v tom, že „1) dne 22. 10. 1999 v Š. v budově OA odcizila v šatně zimní bundu NIKE v ceně nejméně 1. 300,- Kč ke škodě M. Š. a flaušovou bundu NIKE v ceně nejméně 1. 100,- Kč ke škodě Z. B.; 2) dne 11. 11. 1999 tamtéž odcizila zimní bundu v ceně nejméně 1. 500,- Kč a dvoje dámské náramkové hodinky zn. BENZER a SUIZO v celkové hodnotě 350,- Kč, vše ke škodě H. N. a dále odcizila černé zimní dámské polobotky se stříbrnou přezkou v ceně nejméně 500,- Kč ke škodě Z. P.\". Obviněná H. K. se žalovaného trestného činu měla dopustit tím, že „1) koncem října 1999 v Šumperku převzala od mlad. M. F. zimní bundu NIKE a užívala ji, přestože věděla, že ji jmenovaná spolu s dalšími věcmi odcizila; 2) dne 11. 11. 1999 v Š. převzala od mlad. M. F. dvoje náramkové hodinky, které si schovala doma, ač věděla, že je jmenovaná spolu s dalšími věcmi odcizila.\"
Okresní soud v Šumperku, u něhož byla výše uvedená trestní věc původně vedena pod sp. zn. 3 T 2/2000, rozhodl usnesením ze dne 11. 1. 2000, č. j. 3 T 3/2000-65, podle §295 tr. ř. tak, že ji postoupil Okresnímu soudu v Jeseníku, v jehož obvodu mladistvé obviněné bydlí.
Rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku ze dne 26. 4. 2000, sp. zn. 2 T 33/2000 byly obě obviněné uznány vinnými shora popsanými skutky, přičemž soud použil právní kvalifikaci skutků shodnou s obžalobou. Obviněnou mladistvou M. F. odsoudil podle §247 odst. 1, §78 odst. 1, §45 odst. 1, 2 a §45a odst. 1 tr. zák. k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 60 hodin a obviněnou mladistvou H. K. podle §251 odst. 1, §78 odst. 1, §79 odst. 1, §45 odst. 1, 2 a §45a odst. 1 tr. zák. k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 50 hodin. Rozsudek nabyl u obou obviněných právní moci dne 29. 9. 2000 (§248 odst. 2, §139 odst. 1 písm. b), aa) tr. ř.).
Ministr spravedlnosti České republiky podal proti tomuto pravomocnému rozsudku podle §266 odst. 1 tr. ř. u Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud) ve prospěch obviněných mladistvých M. F. a H. K. stížnost pro porušení zákona.
Ve svém mimořádném opravném prostředku poukázal především na to, že v předmětném řízení šlo o případ nutné obhajoby a mladistvé obviněné musely mít obhájce již od sdělení obvinění (§36 odst. 1, písm. c/, §291 tr. ř.). Soudce Okresního soudu v Šumperku sice opatřeními ze dne 10. 12. 1999 podle §39 odst. 1 tr. ř. oběma obviněným ustanovil obhájce JUDr. V. F., avšak později bylo na dotaz Okresního soudu v Jeseníku z přípisu České advokátní komory ze dne 7. 6. 2000 zjištěno, že tento obhájce byl na základě kárného rozhodnutí sp. zn. K 35/99 vyškrtnut ke dni 1. 10. 1999 ze seznamu advokátů na dobu 3 roků. Přesto obě mladistvé obviněné zastupoval jak v přípravném řízení, tak i v řízení před Okresním soudem v Jeseníku, ačkoliv v této době již nebyl oprávněn vykonávat advokacii ve smyslu zákona č. 85/1996 Sb. o advokacii, ve znění zákona č. 210/1999 Sb. Přitom podle §35 odst. 1 tr. ř. může obhájcem v trestním řízení být jen advokát.
Z těchto důvodů ministr spravedlnosti v petitu stížnosti pro porušení zákona navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku byl v neprospěch obviněných mladistvých M. F. a H. K. porušen zákon v ustanoveních §35 odst. 1, §36 odst. 1 písm. c) a §291 tr. ř. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. tento rozsudek v celém rozsahu zrušil, včetně dalších rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu, a poté, aby podle §270 odst. 1 tr. ř. věc vrátil státnímu zástupci k odstranění vad řízení a novému rozhodnutí.
Nejvyšší soud na podkladě stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. ř. správnost všech výroků napadeného rozsudku, jakož i řízení, které mu předcházelo a dospěl k níže uvedeným závěrům.
K věci je nejprve třeba uvést, že ustanovení §36 tr. ř. upravuje nutnou obhajobu (obhájcem) jako důležitou součást práva obviněného na obhajobu obsaženého v čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Ustanovení o nutné obhajobě se vztahuje na případy, kdy obviněný za určitých přesně stanovených okolností musí mít obhájce i proti své vůli. Tak je tomu i v případě mladistvých (§74 odst. 1 tr. zák.), kteří bez ohledu na kvalifikaci stíhaného trestného činu musí mít obhájce vždy (§36 odst. 1 písm. c), §291 tr. ř.) již od zahájení trestního stíhání (sdělení obvinění) a tato povinnost trvá až do právní moci rozsudku, popř. do právní moci jiného rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení ve věci samé. Pokud nedojde ke zvolení obhájce za podmínek §37 odst. 1 tr. ř., musí podle §39 odst. 1 tr. ř. obhájce mladistvému již v přípravném řízení ustanovit soudce.
Účelem ustanovení §35 odst. 1 věta první tr. ř., podle kterého může obhájcem v trestním řízení být jen advokát, je, aby obhajoba obviněného byla zajištěna v odpovídající kvalitě osobou právně erudovanou, s teoretickými znalostmi i praktickými zkušenostmi s prováděním obhajoby obviněných. Tím se zákon snaží odstranit nedostatek postavení obviněného jako procesní strany, spočívající v tom, že obviněný zpravidla nezná dostatečně svá práva, popř. není schopen je dostatečně uplatnit ve svůj prospěch.
V posuzované trestní věci byl vzhledem k důvodům nutné obhajoby podle §36 odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněným mladistvým M. F. a H. K. ustanoven podle §39 odst. 1 tr. ř. obhájce na základě opatření soudce Okresního soudu v Šumperku ze dne 10. 12. 1999, č. j. Nt 689/99-2 a Nt 690/99-2. K ustanovení obhájce soudcem došlo poté, kdy obviněné ani jejich zákonní zástupci nevyužili ve lhůtě stanovené vyšetřovatelem práv zakotvených v ustanovení §37 odst. 1 tr. ř. Oběma obviněným byl jako obhájce ustanoven JUDr. V. F., který pak obě obviněné zastupoval v přípravném řízení a následně i v řízení před Okresním soudem v Jeseníku.
Dne 9. 6. 2000 byla Okresnímu soudu v Jeseníku doručena zpráva České advokátní komory v Praze, že JUDr. V. F. byl vyškrtnut ze seznamu advokátů České advokátní komory ke dni 1. 10. 1999 na základě kárného rozhodnutí na dobu 3 let\", a že z uvedeného důvodu není od právní moci kárného rozhodnutí oprávněn vykonávat advokacii ve smyslu zákona č. 85/1996 Sb. ve znění zákona č. 210/1999 Sb.
Za shora popisovaného stavu lze dovodit, že v trestní věci obviněných mladistvé M. F. a mladistvé H. K. bylo orgány činnými v trestním řízení respektováno právo obviněných na obhajobu vyplývající z ustanovení §36 odst. 1 písm. c) a §291 tr. ř., avšak toto právo nebylo zajištěno způsobem předpokládaným v §35 odst. 1 tr. ř., neboť JUDr. F. nebyl v rozhodném období oprávněn vykonávat advokacii a ve smyslu ustanovení §35 odst. 1 věta první tr. ř. tedy neměl v předmětném trestním řízení postavení advokáta.
S ohledem na zjištěnou procesní vadu musel Nejvyšší soud především posoudit, zda konstatovaný vadný postup řízení měl vliv i na správnost napadeného pravomocného rozhodnutí soudu. Tak by tomu bylo v případě, že by zjištěné porušení procesního ustanovení (zejm. vzhledem k nedostatečné a nekvalifikované obhajobě obviněných) vzbuzovalo pochybnost o tom, že by se při jeho dodržení mohlo dospět ke stejnému rozhodnutí, jaké bylo v posuzované věci již učiněno.
Z obsahu spisu nelze dovodit, že JUDr. V. F., jemuž byl výkon advokacie na základě kárného rozhodnutí dočasně zakázán, vykonával obhajobu obviněných nekvalitně a neumožnil jim tak využít jejich obhajovací práva v plné šíři. Zúčastnil se aktivně výslechu obou obviněných i dalších úkonů v přípravném řízení a při jeho ukončení navrhl, aby trestní stíhání obviněných bylo za podmínek ustanovení §307 odst. 1, 2 tr. ř. podmíněně zastaveno. Z protokolu o hlavním líčení (č. l. 72 -74) vyplývá, že JUDr. F. byl přítomen po celou dobu jeho konání, přičemž v rámci své závěrečné řeči se pro obviněné domáhal upuštění pro potrestání podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zák.
Pokud jde o napadený rozsudek Okresního soudu v Jeseníku, jenž vzhledem k ustanovení §314d odst. 2 tr. ř. neobsahuje odůvodnění, lze s přihlédnutím k obsahu provedených důkazů dovodit, že soud podle zásad stanovených v §2 odst. 5, 6 tr. ř. správně zjistil skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro dané rozhodnutí. Výsledky dokazování v žádném směru skutkové a právní závěry soudu nezpochybňují, neboť obě obviněné se k trestné činnosti plně doznaly a jejich výpovědi byly zcela v souladu se všemi ve věci provedenými důkazy. Okresní soud pak jejich jednání správně kvalifikoval jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. u obviněné mladistvé M. F. a jako trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. u obviněné mladistvé H. K. Uložený trest obecně prospěšných prací ve velmi krátké výměře (s jehož výkonem je podle §45a odst. 5 tr. zák. spojena fikce, že se na pachatele hledí jako by nebyl odsouzen) v případě první obviněné na 60 a v případě druhé obviněné na 50 hodin, odpovídá kriteriím pro ukládání trestu mladistvým stanoveným v §74 odst. 1, §76 a §78 tr. zák. a nelze jej proto považovat za nepřiměřený.
Všechny shora uvedené skutečnosti vzal Nejvyšší soud při svém rozhodování v úvahu. Vycházel z toho, že stížnost pro porušení zákona je mimořádným opravným prostředkem, který představuje průlom do právní moci rozhodnutí a v tomto smyslu narušuje jeho stabilitu. Z toho vyplývá, že v konkrétním případě musí vždy převažovat zájem na zákonnosti rozhodnutí a postupu řízení, jež tomuto pravomocnému rozhodnutí předcházelo, nad zájem na jeho stabilitě a nezměnitelnosti. Je nesporné, že při zjištěných zásadních a podstatných vadách, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát, nebude možno na jeho právní moci trvat.
V posuzovaném případě bylo řízení zatíženo vadou spočívající v porušení ustanovení §35 odst. 1 tr. ř., neboť JUDr. V. F., který na základě ustanovení §36 odst. 1 písm. c) a §291 tr. ř. o nutné obhajobě mladistvých, obviněné v trestním řízení zastupoval, jako ustanovený obhájce nesplňoval podmínky §35 odst. 1 tr. ř. Nebylo však současně zjištěno, že předmětná procesní vada zhoršila postavení obviněných z toho důvodu, že by v dané trestní věci měla vliv i na správnost napadeného rozhodnutí. Vzhledem ke skutečnostem, jež byly popsány výše, lze totiž stěží očekávat, že i po odstranění konstatované vady řízení by týž zákonný soudce (srov. čl. 38 odst. 1 LSP) mohl zjistit jiný skutkový stav věci (vedoucí k odlišným právním závěrům) a v důsledku toho rozhodnout jinak, než jak již učinil napadeným rozhodnutím. Bez významu není ani skutečnost, že provedení formálně bezchybného řízení by představovalo nutnost vrátit věc až do stadia přípravného řízení, což by znamenalo vystavení obviněných mladistvých M. F. a H. K. novému trestnímu procesu a s tím související opakované psychické zátěži.
Závěrem je ovšem nutno poznamenat, že porušení ustanovení §35 odst. 1 tr. ř. jen výjimečně nepředstavuje porušení zákona v kvalitě, kterou zákonodárce předpokládá v ustanovení §266 odst. 1 tr. ř. Na stabilitě pravomocného rozhodnutí učiněného v řízení, v němž došlo k výše uvedené procesní vadě, je možno trvat jen tehdy, nebylo-li v důsledku toho ohroženo spravedlivé a správné rozhodování. Tak tomu může být jedině v případech, kdy konstatovaný vadný postup řízení neměl vliv na správnost napadeného rozhodnutí a zejména, nelze-li důvodně očekávat, že v novém řízení o téže věci by mohlo být učiněno rozhodnutí pro obviněného příznivější, a že tedy opakování řízení by nebylo neúčelné.
Ve věci obviněných mladistvé M. F. a mladistvé H. K. proto Nejvyšší soud rozhodl tak, že podanou stížnost pro porušení zákona podle §268 odst. 1 tr. ř. zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost pro porušení zákona přípustná (§266 odst. 7 tr. ř.).
V Brně dne 1. března 2001
Předseda senátu :
JUDr. Eduard Teschler