ECLI:CZ:NS:2001:3.TZ.183.2001.1
sp. zn. 3 Tz 183/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 10. října 2001, v senátě složeném z předsedy Mgr. Josefa Hendrycha a soudců JUDr. Eduarda Teschlera a JUDr. Elišky Wagnerové, Ph.D., stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného JUDr. J. P., DrSc., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 2001, sp. zn. 1 To 8/2000, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 22/2000, a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. řádu za splnění podmínek §272 odst. 1 tr. řádu takto:
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 2001, sp. zn. 1 To 8/2000, a v řízení, které mu předcházelo, byl porušen zákon v ustanoveních §2 odst. 5, 6, §147 odst. 1 a §149 odst. 1 písm. a) tr. řádu ve prospěch i v neprospěch obviněného.
Citované usnesení se zrušuje.
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Městskému státnímu zástupci v Praze se přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze podal dne 26. 10. 2000 u Městského soudu v Praze obžalobu na JUDr. J. P., DrSc., pro návod k trestnému činu vraždy podle §10 odst. 1 písm. b) k §219 odst. 1 tr. zákona, jehož se měl dopustit tím, že:
od 24. dubna 1953 v Praze, jako prokurátor Vyšší vojenské prokuratury Praha pro trestní věci příslušníků národní bezpečnosti, vedl v rozporu s ustanovením §78 písm. a) zák. č. 87/1950 Sb. (dále tr. řádu z r. 1950), pod sp. zn. Pt-33/53-III, vyšetřování četaře z povolání A. J. pro trestný čin vyzvědačství podle §86 trestního zákona č. 86/1950 Sb. (dále tr. zák z r. 1950), a posléze velezrady podle §78 odst.1, odst. 3 písm. e), f) téhož zákona, kterého se měl dopustit tím, že dne 7. ledna 1953 v prostoru V. jako velitel dvojčlenné hlídky pohraniční stráže s nabitou pistolí v ruce chtěl odzbrojením přinutit vojína základní služby V. k útěku do zahraničí, sám se o tento útěk pokusil, jednak překročením státní hranice, a dále střelbou ze samopalu a pistole proti příslušníkům hlídky, ačkoliv výsledky šetření takovou právní kvalifikaci neodůvodňovaly a byl si vědom toho, že za tyto trestné činy není možno uložit jiný trest než-li trest smrti, dne 22. 6. 1953 podal k Vyššímu vojenskému soudu v Praze pro trestní věci příslušníků národní bezpečnosti, v rozporu s ustanovením §85 odst. 1 tr. řádu z r. 1950 žalobu na poškozeného A. J. pro trestný čin velezrady dle §78 odst. 1, odst. 3 písm. e), f) tr. zák. z r. 1950 a na této právní kvalifikaci setrval i při zastupování žaloby u hlavního líčení a dne 15. 7. 1953 navrhl u hlavního líčení proti A. J. vedeném u Vyššího vojenského soudu v Praze pod sp. zn. T 16/53 uložení trestu smrti, který byl poškozenému A. J. uložen a dne 5. 12. 1953 na něm vykonán.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2000, sp. zn. 56 T 22/2000 bylo v neveřejném zasedání o podané obžalobě rozhodnuto tak, že věc podle §188 odst. 1 písm. a) tr. řádu se postupuje k projednání a rozhodnutí Obvodnímu soudu pro Prahu 1. Městský soud v Praze na podkladě spisového materiálu, opatřeného v průběhu přípravného řízení, dospěl k závěru, že skutková podstata návodu k trestnému činu vraždy podle §10 odst. 1 písm. b) k §219 odst. 1 tr. zákona, v obžalobě popsaným jednáním obviněného nemohla být naplněna. Vzhledem k tomu, že obviněný zjevně úmyslně porušil povinnosti prokurátora, vyplývající z tehdy platného zákona, Městský soud v Praze má za to, že jednáním obviněného mohla být naplněna skutková podstata trestného činu porušení povinnosti veřejného činitele podle §175 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. e) tr. zák. z r. 1950. Vzhledem k ustanovení §16 odst. 1 tr. zákona by pak v současnosti toto jednání mohlo být posouzeno jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zákona v nyní platném znění. S ohledem na v úvahu přicházející trestní sazbu proto vyslovil svoji nepříslušnost.
Uvedené rozhodnutí nenabylo bezprostředně právní moci, neboť proti němu podal stížnost státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze. Podanou stížností se zabýval Vrchní soud v Praze, který usnesením ze dne 14. 3. 2001, sp. zn. 1 To 8/2000 ke stížnosti státního zástupce napadené usnesení podle §149 odst. 1 písm. a) tr. řádu v celém rozsahu zrušil a znovu rozhodl tak, že trestní stíhání obviněného JUDr. J. P., DrSc., podle §257 písm. b) tr. řádu per analogiam, z důvodu §223 odst. 1 tr. řádu a §11 odst.1 písm. a) tr. řádu zastavil, neboť se na obviněného vztahuje aboliční ustanovení rozhodnutí prezidenta republiky a vlády Republiky Československé o amnestii ze dne 9. 5. 1960 (č. 54/1960 Sb.). V důvodech svého rozhodnutí se ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně v tom, že zažalované jednání obviněného lze posuzovat toliko jako trestný čin porušení povinnosti veřejného činitele podle §175 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. c), d) tr. zák. z r. 1950. Protože shledal, že se na tento trestný čin vztahuje aboliční ustanovení Čl. V. rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 9. 5. 1960, sám uvedené ustanovení aplikoval a trestní stíhání obviněného zastavil.
Proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze podal ministr spravedlnosti České republiky ve lhůtě stanovené v §272 odst. 1 tr. řádu stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného JUDr. J. P., DrSc., V jejím písemném vyhotovení především namítá, že změna právní kvalifikace skutku ve stadiu předběžného projednání obžaloby, ať již toto nové posouzení vede k postoupení věci jinému soudu, či rozhodnutí o účasti obviněného na amnestii, je možná pouze za situace, že z důkazů shromážděných v přípravném řízení již v tomto stadiu jednoznačně vyplývá, že použitá právní kvalifikace v obžalobě je nesprávná. Meritorní rozhodnutí soudu bez projednání věci v hlavním líčení předpokládá, že ani dalším provedením důkazů v hlavním líčení by se nepodařilo zjistit skutečnosti, které by mohly vést k jinému závěru ohledně právního posouzení skutků. Těžištěm dokazování dle názoru ministra spravedlnosti je řízení před soudem, kde teprve jsou vytvořeny podmínky pro všestranné a objektivní posouzení věci za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti (§2 odst. 11, odst. 12 tr. řádu). Projednání věci v hlavním líčení je přitom nezbytné nejen za situace, kdy je dokazování neúplné, ale i v případě, že všechny zásadní důkazy byly v přípravném řízení provedeny, ale část důkazů vinu obviněného potvrzuje a část ji vyvrací.
V projednávaném případě oba soudy sdílejí názor obžaloby v tom, že obviněný jednal úmyslně protiprávně, když při shromažďování důkazů nepostupoval objektivně a v podané obžalobě navíc použil právní kvalifikaci zjevně nepřiléhavou, čímž vytvořil podmínky k tomu, aby tehdy obžalovanému J. byl uložen trest smrti, což se také stalo a trest byl i vykonán. Existuje tedy minimálně důvodné podezření, že obviněný tak jednal v úmyslu přivodit A. J. smrt, přičemž si byl vědom, že postupuje protiprávně. Příčinná souvislost mezi jeho jednáním a následkem se podle stížnosti pro porušení zákona jeví nepochybná, stejně tak i jeho zavinění minimálně ve formě nepřímého úmyslu ve smyslu §4 písm. b) tr. zákona.
Jak dále uvádí podaná stížnost pro porušení zákona, ze spisového materiálu býv. Vyššího vojenského soudu Praha, sp. zn. T 16/53 je patrno, že tam provedené důkazy potvrzují pouze dezerci četaře J. do ciziny. Ten k věci opakovaně uváděl, že motivem jeho útěku byly soukromé důvody a nikoli snaha zapojit se do aktivního boje proti tehdejšímu režimu v ČSR, přičemž sám blíže neuvažoval, co by v cizině dělal. Pouze při jednom výslechu, vedeném JUDr. P., obviněný J. připustil, že by byl ochoten vyzradit okolnosti týkající se ochrany státních hranic, aby se tak dostal ze sběrného tábora. Toto vyjádření však bylo neurčité, jednalo se o vyloženou spekulaci, a to prostě proto, že J. v žádném sběrném táboře nebyl, a na takové okolnosti cizí mocí z tohoto důvodu dotazován ani být nemohl. Nebylo ostatně ani zjišťováno, jaké skutečnosti četař J. vůbec znal a zda by jejich vyzrazení mohlo poškodit nebo ohrozit zájmy republiky. Ač četař J. nikdy nevyjádřil odhodlání podílet se na akcích cizí moci a nebyly u něho zajištěny žádné materiály, které by pro tento závěr mohly svědčit, přesto byl obviněným JUDr. J. P., DrSc., učiněn závěr, že se četař J. ,,pokusil zničit nebo rozvrátit lidově demokratické státní zřízení, nebo společenský řád republiky, které jsou zaručeny Ústavou a k tomu se s jinými spolčil“. Stejně tak nebyl důkazně podložen kvalifikační znak ,,kladení násilného odporu branné moci nebo ozbrojenému sboru“. Vůbec totiž nebyla řešena otázka, zda ozbrojený zásah příslušníků pohraniční stráže Š. a N. byl proveden v souladu s tehdejšími předpisy, když se odehrál již na území cizího státu.
Důležitým podkladem pro posouzení subjektivní stránky jednání obviněného je jeho výpověď. Obviněný JUDr. P. v přípravném řízení odmítl vypovídat, přičemž ovšem prohlásil, že je ochoten vypovídat v řízení před soudem. Vzhledem k tomu, že ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení hlavního líčení, nemohl být tento důkaz proveden.
Vzhledem k těmto skutečnostem je ministr spravedlnosti přesvědčen, že závěr Vrchního soudu v Praze o tom, že jednání, pro které byla na obviněného JUDr. J. P., podána obžaloba, nemůže být právně posouzeno jako návod k trestnému činu vraždy podle §10 odst. 1 písm. b) k §219 odst. 1 tr. zákona, nemá náležitou oporu v dosud provedených důkazech a je minimálně předčasný. Vrchní soud měl správně napadené usnesení podle §149 odst. 1 písm. b) tr. řádu zrušit a Městskému soudu v Praze uložit, aby o věci znovu jednal a rozhodl.
V závěru podané stížnosti proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 2001, sp. zn. 1 To 8/2000 byl porušen zákon v ustanoveních §147 odst. 1 písm. a), b) tr. řádu, §149 odst. 1 písm. a) tr. řádu, §257 písm. b) tr. řádu, použitém per analogiam, v souvislosti s ustanoveními §223 odst. 1 tr. řádu, §11 odst. 1 písm.a) tr. řádu a Čl. V. rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 9. 5. 1960, a jeho předcházejícím usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2000, sp. zn. 56 T 22/2000 rovněž v ustanovení §188 odst. 1 písm. a) tr. řádu, a to ve prospěch obviněného JUDr. J. P., DrSc., podle §269 odst. 2 tr. řádu obě uvedená usnesení zrušil a dále aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) přezkoumal z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona podle §267 odst. 1 tr. řádu správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, které mu předcházelo a dospěl k závěru, že zákon porušen byl, avšak v jiném směru, než je uvedeno ve stížnosti pro porušení zákona.
Předpokladem pro postoupení věci při předběžném projednání obžaloby podle §188 odst. 1 písm. a) tr. řádu v důsledku toho, že soud posuzuje žalovaný skutek podle jiného ustanovení trestního zákona, než podaná obžaloba, je, že důkazy shromážděné a provedené v přípravném řízení poskytují dostatečný skutkový podklad pro právní posouzení žalovaného skutku.
Z dosud opatřených a v přípravném řízení provedených důkazů vyplývá, že obviněný JUDr. J. P., DrSc., vyhotovil usnesení o zahájení trestního stíhání četaře A. J., kdy opětovně použil zjevně nesprávné právní kvalifikace, neboť jednání obviněného v té době mohlo být posuzováno maximálně jako trestný čin zběhnutí podle §273 odst. 1, odst. 3 tr. zák. z r. 1950 s trestní sazbou od 5 do 20 let odnětí svobody. Dále pak vedl výslech četaře J. v přípravném řízení, vypracoval nástin obžaloby i obžalobu, (byť obžalobu podepsal jeho nadřízený), tuto zastupoval i v hlavním líčení před vyšším vojenským soudem. Před soudem setrval na právní kvalifikaci podané obžaloby - tj. na trestném činu velezrady podle §78 odst. 1, odst. 3 písm. e), f) tr. zák. z r. 1950 a navrhl soudu uložení absolutního trestu, který byl na četaři J. dne 5. 12. 1953 vykonán.
Nejvyšší soud považuje za správný postup obou soudů, pokud na podkladě obžalobou předloženého důkazního materiálu řešily zásadní otázku, zda jednání obviněného naplňuje skutkovou podstatu návodu k trestnému činu vraždy podle §10 odst. 1 písm. b) k §219 odst. 1 tr. zákona, nebo zda popsané jednání nevykazuje zákonné znaky jiného trestného činu.
Jak vyplývá z odůvodnění jejich rozhodnutí, oba soudy v projednávané věci nijak nepochybovaly o odpovědnosti především bývalého Vyššího vojenského soudu v Praze za způsobený následek - uložený a vykonaný trest smrti na A. J. Postup tohoto soudu je jimi považován za ,,justiční vraždu“.
Z rozhodnutí obou soudů, i když se Nejvyšší soud s jejich argumentací zcela neztotožňuje, vyplývá, že se zabývaly i podílem obviněného JUDr. J. P., DrSc., na nastalém následku - vykonaném trestu smrti na A. J. Při posuzování jeho jednání správně vycházely ze skutečnosti, že z opatřených důkazů nevyplývá nic, co by svědčilo o případném podvrhování či falšování důkazů ze strany obviněného, jak k tomu v minulosti docházelo v obdobných případech. Přijmout lze i argument, že ani bývalý Vyšší vojenský soud v Praze podle tehdy platného práva nebyl vázán právním posouzením skutku v podané obžalobě. Především tento soud, jako soud prvního stupně, měl zákonnou povinnost provést dokazování, provedené důkazy zákonným způsobem vyhodnotit a ve věci rozhodnout. Pojistkou zákonnosti rozhodnutí pak měl být soud odvolací - v projednávaném případě bývalý Nejvyšší soud - vojenské kolegium, který věc projednával v odvolacím řízení na podkladě odvolání A. J.
Při zkoumání podílu odpovědnosti obviněného JUDr. J. P., DrSc., za následek a do jaké míry lze spojovat jednání obviněného s výsledkem trestního stíhání četaře A. J. bylo nutno vyřešit otázku existence příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a následkem nebo zda příčinná souvislost byla v projednávané věci přerušena jednáním dalších osob. V této souvislosti je nutno uvést, že ač se obviněný JUDr. J. P., DrSc., svého jednání dopustil za účinnosti tr. zák. z r. 1950, je nutno postupovat podle ustanovení §16 odst. 1 tr. zákona, neboť užití nyní platného trestního zákona je pro obviněného příznivější.
Podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zákona je návodce ten, kdo úmyslně navedl jiného k spáchání trestného činu. Objektivní stránka trestného činu zahrnuje obligatorní znaky, a to jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Požadavek příčinného vztahu znamená, že určitá osoba může být trestná jen tehdy, jestliže následek skutečně způsobila, přičemž všechny shora uvedené znaky, tzv. objektivní stránky zde musí být zahrnuty úmyslným jednáním obviněného. To znamená, že zavinění musí zahrnovat proto též příčinný průběh, alespoň v podstatných rysech. Z uvedeného lze dovodit, že v projednávané věci by muselo být prokázáno, že obviněný věděl nebo důvodně předpokládal, že soudy obou stupňů v rozporu s povinnostmi, uloženými jim zákonem, budou bezezbytku akceptovat stanovisko podané obžaloby, včetně skutkových okolností případu, právní kvalifikace a navrhovaného trestu, což ve svém důsledku povede k uložení a vykonání nezákonného trestu, v daném případě trestu smrti.
Jak je již výše uvedeno, obviněný JUDr. J. P., DrSc., jako řadový prokurátor vyšší vojenské prokuratury zpracoval nástin obžaloby a obžalobu (byť podepsanou nadřízeným), zastupoval jako prokurátor v hlavním líčení, kde navrhl soudu uznání viny a uložení mimořádného trestu. Je nepochybné, že se tak stal jedním z komponentů tehdejší zločinné mašinérie, která pro výstrahu ostatním příslušníkům tehdejší Pohraniční stráže respektovala rozhodnutí tehdejšího ÚV KSČ o uložení odstrašujícího trestu. V této souvislosti nelze pominout, že to byl právě uvedený politický orgán, který rozhodl o odstrašujícím odsouzení A. J. a uložil tehdejšímu Generálnímu prokurátorovi toto rozhodnutí realizovat. Ten poté uložil podřízenému vyššímu vojenskému prokurátorovi podat obžalobu pro trestný čin, za který zákon umožňoval uložit jediný trest - trest smrti.
Po podání obžaloby pokračovalo trestní řízení proti A. J. před Vyšším vojenským soudem v Praze. Z protokolu o hlavním líčení i z vlastního rozhodnutí je zjevné, že soud neprovedl řádně dokazování a provedené důkazy nevyhodnotil způsobem, předpokládaným tehdy platným zákonem. Učinil tak přesto, že právní kvalifikace skutku evidentně neodpovídala skutkovým zjištěním, které byly učiněny v přípravném řízení a nebyl přitom vázán žalobním návrhem.
Nejvyšší soud se při svých zjištěních neztotožnil s tvrzením podané obžaloby, že tehdejší vyšší vojenský soud i v případě, že by shodně s navrhovanou právní kvalifikací posoudil jednání A. J. jako trestný čin velezrady podle §78 odst. 1, odst. 3 tr. zák. z r. 1950, nemohl uložit jiný trest, než trest smrti. Tehdejší vyšší vojenský soud pokud by chtěl striktně dodržet zákon, mohl užít ustanovení §29 odst. 2 tr. zák. z r. 1950, které mu umožňovalo místo trestu smrti stanoveného v zákoně uložit trest odnětí svobody na doživotí nebo na 15 až 25 let, kdyby byl trest smrti vzhledem k osobě pachatele nebo závažnosti polehčujících okolností nepřiměřeně přísný. Bylo tedy výlučně na soudu, zda okolnosti, svědčící ve prospěch obžalovaného J. vyhodnotí na podkladě spisového materiálu nezávisle na tvrzení obžaloby, popř. si sám opatří a provede další důkazy .
Přes uvedené skutečnosti až do tohoto stadia řízení, by podle názoru Nejvyššího soudu mohlo být uvažováno o právní kvalifikaci jednání obviněného JUDr. J. P., DrSc., ve smyslu podané obžaloby, tedy o návodu k trestnému činu vraždy podle §10 odst. 1 písm. b) k §219 odst. 1 tr. zákona. Ze spisového materiálu však vyplývá, že řízení proti obžalovanému četaři J. rozhodnutím vyššího vojenského soudu neskončilo, neboť se věcí z podnětu jeho odvolání zabýval tehdejší Nejvyšší soud - vojenské kolegium. Ten nejenže nesplnil svou zákonnou přezkumnou povinnost, ale zamítl i obhajobou navrhované důkazy, svědčící ve prospěch odvolatele. Nejzávažnějším momentem v posouzení věci je však skutečnost, že tehdejší předseda senátu uvedeného soudu přesvědčoval členy senátu, kteří o podaném řádném opravném prostředku měli rozhodovat, aby rozhodli o zamítnutí odvolání obžalovaného a potvrdili tak výrok o vině i výrok o uložení trestu smrti. Důvodem dle výpovědi tehdejšího soudce a člena odvolacího senátu, měl být předpoklad, že obžalovaný stejně dostane milost prezidenta republiky.
Nejvyšší soud tedy na podkladě těchto skutečností nemohl dospět k přesvědčení, že dosud opatřené důkazy umožňují učinit spolehlivý závěr, že by zažalované jednání obviněného JUDr. J. P., DrSc. mohlo být právně kvalifikováno jako trestný čin návodu k vraždě podle §10 odst. 1 písm. b) k §219 odst. 1 tr. zákona.
V přípravném řízení opatřené důkazy však nepochybně svědčí pro závěr, že jednání obžalovaného JUDr. J. P., DrSc., bylo nezákonné, neboť jednal v rozporu s tehdejším postavením prokurátora. Porušil tak zejména ust. §23 zák. č. 67/1950 Sb., které upravovalo povinnosti prokurátora, především povinnost zachovávat zákony, dále ust. §2 odst. 2 tr. řádu z r. 1950, který stanovil, že úlohou prokurátora v trestním řízení je mj. bdít nad spravedlivým potrestáním pachatelů a konečně i ustanovení §78 téhož zákona, kde je stanoveno, že prokurátor sbírá důkazy o skutečnostech důležitých pro rozhodnutí soudu, ať již svědčí v neprospěch či ve prospěch obviněného. V projednávaném případě obžalovaný JUDr. J. P., DrSc., v žalobním návrhu úmyslně nepoukázal na důkazy, svědčící ve prospěch obžalovaného J., obžaloba postrádá právní zhodnocení jeho jednání tak, aby odpovídalo shromážděným důkazům, a důvody podání obžaloby obsahují spíše politické klišé tehdejší doby. Za dané důkazní situace je proto skutečně možné dojít pouze k závěru, že jednání obžalovaného JUDr. J. P., DrSc., mohlo naplňovat toliko zákonné znaky trestného činu porušení povinnosti veřejného činitele podle §175 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. c), d) tr. zák. z r. 1950.
Skutečností rovněž je, že na tento trestný čin se vztahuje aboliční ustanovení rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 9. 5. 1960 a trestní stíhání obžalovaného JUDr. J. P., DrSc., by bylo nutno za stávající důkazní situace zastavit.
Po prostudování předloženého spisového materiálu však Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí obou soudů v projednávané věci je nutno považovat za předčasné. Z dokumentace 133. schůze politického sekretariátu ÚV KSČ ze dne 9. 6. 1953 mj. vyplývá, že zpráva o soudním případu proti obžalovanému J. byla uvedenému stranickému orgánu předkládána tehdejším generálním prokurátorem v dohodě s ministrem spravedlnosti. Je proto logický závěr, že i on se podílel na přijatém rozhodnutí, aby hlavní líčení proti obžalovanému J. se jednak konalo u Vyššího vojenského soudu v Praze za přítomnosti agitátorů jednotek Pohraniční stráže a jednak, aby byl vydán pokyn příslušnému prokurátorovi navrhnout obžalovanému v hlavním líčení uložení trestu smrti. Tato skutečnost pak nutně vyvolává otázku, zda i příslušní soudci, kteří měli ve věci rozhodovat v prvním i ve druhém stupni byli s touto skutečností seznámeni, zda jednali podle případného pokynu tehdejšího ministra spravedlnosti a zcela tendenčně ve věci rozhodli. Touto otázkou se však orgány činné v přípravném řízení a později ani soudy nezabývaly.
Nejvyšší soud dále zjistil, že nebyla zkoumána ani otázka, zda s uvedeným rozhodnutím politického sekretariátu byli tehdejší soudci a prokurátoři seznamováni (např. na stranických schůzích soudů a prokuratury) a zda v rámci tehdejší stranické kázně a principu demokratického centralismu jím byli jako členové KSČ vázáni. Případné doplnění dokazování v tomto směru a objasnění této okolnosti by znamenalo, že obviněný za naznačené situace mohl důvodně předpokládat, že se příslušné soudy budou v projednávané věci řídit stranickým usnesením a žalobním návrhem, nikoliv ustanoveními zákona. Tuto otázku považuje Nejvyšší soud v projednávané věci za klíčovou. Její případné objasnění a zjištění, že podání obžaloby bylo pouze spouštěcím mechanizmem pro předem dohodnuté jednání dalších osob, vedoucí ke způsobenému následku, přičemž obviněný JUDr. J. P., DrSc., o tom věděl nebo s tím byl alespoň srozuměn, by pak mohlo vést dokonce k užití přísnější právní kvalifikace, než bylo uvedeno v podané obžalobě
Z těchto důvodů proto Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 2001, sp. zn. 1 To 8/2000 a v řízení, které mu předcházelo byl porušen zákon v ustanoveních §147 odst. 1, §149 odst. 1 písm. a) a §2 odst. 5, 6 tr. řádu ve prospěch i v neprospěch obviněného. Za splnění podmínek §272 odst. 1 tr. řádu postupoval podle §269 odst. 2 tr. řádu a napadené usnesení zrušil. Současně zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §270 odst. 1 tr. řádu pak městskému státnímu zástupci v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Úkolem státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze bude pokusit se věc objasnit v naznačeném směru, zejména obstarat archivní materiály k osvětlení otázky ovlivnění tehdejších soudů, které ve věci rozhodovaly, případnými pokyny tehdejšího ministra spravedlnosti a dále k prověření vztahu vázanosti soudců a prokurátorů rozhodnutími tehdejších vrcholných stranických orgánů. Pokud i doplnění dokazování nepřinese žádné nové skutečnosti oproti stávající důkazní situaci, bude státní zástupce vázán výše uvedeným právním názorem Nejvyššího soudu, který je ve smyslu ustanovení §270 odst. 4 tr. řádu závazný.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. října 2001
Předseda senátu:
Mgr. Josef Hendrych