ECLI:CZ:NS:2001:3.TZ.208.2001.1
sp. zn. 3 Tz 208/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 6. 12. 2001 v senátě složeném z předsedy Mgr. Josefa Hendrycha a soudců JUDr. Blanky Roušalové a JUDr. Eduarda Teschlera stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného J. H., proti rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 31. 5. 2000, sp. zn. 2 T 32/2000 a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 31. 5. 2000, sp. zn. 2 T 32/2000 a v řízení, které mu předcházelo, byl porušen zákon v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a §202 odst. 1 tr. zák. v neprospěch obviněného.
Citovaný rozsudek se v celém rozsahu zrušuje . Současně se zrušují i všechna další rozhodnutí, na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Okresnímu soudu v Semilech se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Semilech byl obviněný J. H. uznán vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a byl za to odsouzen podle §45 odst. 1 a §45a odst. 1 tr. zák. k trestu obecně prospěšných prací v trvání 60 hodin. Podkladem výroku o vině se stalo zjištění, že dne 29. 11. 1998 kolem 16.00 hodiny v L. n. P. v prostoru zimního stadionu a po předchozí rozepři s Ing. J. P., se s tímto fyzicky napadl, když se opakovaně tloukli pěstmi, váleli po zemi a tomuto jednání přihlíželo více osob.
Proti tomuto rozsudku, který nabyl právní moci dne 17. 6. 2000 podal ministr spravedlnosti ČR stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného J. H. V jejím písemném vyhotovení namítá, že odsuzující rozsudek byl vydán na základě neúplně zjištěného skutkového stavu a po neúplném vyhodnocení provedených důkazů, přičemž výsledky dosavadního dokazování podle názoru ministra spravedlnosti prozatím bezpečně spáchání trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. ze strany obviněného H. neprokazují. V této souvislosti poukazuje na to, že se soud vůbec nevypořádal s obhajobou obviněného H. a prováděné důkazy k této obhajobě nevyhodnotil. V odůvodnění svého rozhodnutí pouze konstatoval, že existují dvě verze skutkového děje, potvrzované dvěma skupinami svědků. Pokud by byl za této situace dospěl k závěru, že obhajobu obviněného nelze beze zbytku vyvrátit, měl v rámci zásady „in dubio pro reo“ rozhodnout ve prospěch obviněného a obžaloby jej zprostit.
Dále namítá, že soud nevyslechl svědkyni Bohuslavu Lokvencovou, která byla v přípravném řízení slyšena v trestní věci proti obviněnému Ing. Peškovi a kritickému ději byla přítomna. Soud také odmítl návrh obviněného J. H. na doplnění dokazování výslechy dalších svědků, kteří incident také sledovali. Vzhledem k tomu, že soud provedeným dokazováním nedospěl k jednoznačným závěrům, nebylo možno provádění dalších důkazů považovat za nadbytečné.
Konečně podaná stížnost pro porušení zákona vytýká soudu, že se vůbec nezabýval hodnocením věrohodnosti výpovědi svědků, ani hodnocením věrohodnosti výpovědí obou aktérů události s ohledem na jejich osobní vlastnosti.
V závěru podané stížnosti pro porušení zákona proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 31. 5. 2000, sp. zn. 2 T 32/2000 i řízením, které jeho vydání předcházelo, byl porušen zákon v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř. ve vztahu k §202 odst. 1 tr. zák. v neprospěch obviněného J. H., podle §269 odst. 2 tr. ř., aby tento rozsudek zrušil, včetně dalších rozhodnutí, na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména usnesení Okresního soudu v Semilech ze dne 20. 10. 2000, sp. zn. 2 T 32/2000, o nařízení výkonu trestu obecně prospěšných prací a dále, aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. ř. z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona správnost výroků napadeného rozsudku, jakož i řízení, které mu předcházelo, a zjistil, že zákon porušen byl v neprospěch obviněného J. H.
Podle §2 odst. 5 tr. ř. orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Bez návrhu stran objasňují stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného. Podle §2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Podle §202 odst. 1 tr. zák. se trestného činu výtržnictví dopustí ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného.
Za hrubou neslušnost je považováno jednání, jímž jsou hrubě porušována pravidla občanského soužití a zásady občanské morálky - příkladmo hrubý útok na čest a vážnost občana, vulgární nadávky apod. Výtržností se rozumí jednání, které závažným způsobem hrubě narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Jak vyplývá ze skutkové věty ustanovení §202 odst. 1 tr. zák., výtržnickým jednáním je napadení jiného, t. j. fyzické nebo psychické násilí.
Ze spisového materiálu Nejvyšší soud zjistil, že se Okresní soud v Semilech shora uvedenými zákonnými ustanoveními v projednávané věci důsledně neřídil. Shodně s podanou stížností pro porušení zákona je nutno konstatovat, že každé fyzické napadení občana, i když se jej pachatel dopustil veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, nemusí být kvalifikováno jako trestný čin výtržnictví podle §202 tr. zák. Tento trestný čin je páchán jednáním, pro něž je typickým zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. K posouzení objektivního znaku skutkové podstaty uvedeného trestného činu je proto třeba hodnotit, za jakých okolností byl čin spáchán, zda šlo o pohnutku, kterou pachatel projevil aroganci vůči ostatním občanům, nebo zda byl vyprovokován a vybočil jen z rámce normální reakce. V této souvislosti je nutno hodnotit i další okolnosti případu, mj. věk pachatele, intenzitu útoku a jeho průběh, které charakterizují způsob provedení činu. Důležitým je i zhodnocení materiální stránky trestného činu s přihlédnutím k osobě pachatele a následku jeho jednání, včetně odezvy u veřejnosti. Těmito úvahami se soud vůbec nezabýval a neprováděl k nim ani potřebné důkazy.
Okresní soud v rámci dokazování nevyslechl svědkyni B. L., která byla v přípravném řízení vyslechnuta jako svědkyně v trestní věci proti obviněnému Ing. P. a kritickému ději byla přítomna. Zamítnuty byly i důkazy, navrhované obviněným H., především výslechy svědků J. K., O. B. a P. L., kteří rovněž incident sledovali a dále výslech K. D., který měl odnášet zraněného H. k lékařskému ošetření a soudu měl potvrdit, že po incidentu obviněný na úpravě ledu nepracoval. Pominut zůstal i obsah záznamu vyšetřovatele ze dne 6. 4. 1999, z něhož vyplývá, že právě K. D. ošetřoval obviněného H., který měl po incidentu poraněnou hlavu, krev na tváři, pod nosem a na temeni hlavy, a že část vzájemného konfliktu mezi Ing. P. a J. H. pozoroval i Z. V. a částečně i Ivo Vaněk. Vzhledem k dané rozporné důkazní situaci pak podle názoru Nejvyššího soudu nebylo možno považovat provedení těchto důkazů za nadbytečné.
Samotnému rozhodnutí soudu je třeba vytknout, že jeho odůvodnění je kusé a v podstatě nepřezkoumatelné. Soud sice připouští dvě verze skutkového děje, potvrzované dvěma skupinami svědků, avšak v odůvodnění rozhodnutí se vůbec nezabýval hodnocením jejich věrohodnosti a neuvádí, z jakých důvodů jedné skupině svědků uvěřil a proč o jejich výpovědi opřel svoje rozhodnutí o vině obžalovaného H. Navíc pak pominul, že k obsahu procesně vadné výpovědi svědka J. P. st. ze dne 30. 3. 1999 nemohl přihlížet. Soud dále v souvislosti s incidentem nehodnotil ani první fázi konfliktu, která proběhla asi o hodinu dříve při úpravě ledu a počáteční fázi konfliktu samotného. Ani ohledně dalšího průběhu incidentu nelze z odůvodnění napadeného rozsudku zjistit, co soud považuje za prokázané jednání ze strany obviněného H., kdo zahájil fyzickou agresi a kdo v průběhu děje druhého opakovaně napadal.
Konečně je nutno nalézacímu soudu vytknout, že blíže nezkoumal obhajobu obviněného J. H., prováděné dokazování k této obhajobě zůstalo jednak neúplné, a jednak provedené důkazy nebyly vyhodnoceny. Lze tedy přijmout závěr, že se soud s obhajobou obviněného náležitě nevypořádal.
Shodně s podanou stížností pro porušení zákona lze uzavřít, že napadený rozsudek byl vydán na podkladě neúplně zjištěného skutkového stavu věci a po vadném hodnocení provedených důkazů. Výsledky dosud provedeného dokazování zatím bezpečně neprokazují spáchání trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. ze strany obviněného J. H.
Nejvyšší soud proto podané stížnosti pro porušení zákona vyhověl, podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Okresního soudu v Semilech, sp. zn. 2 T 32/2000 ze dne 31. 5. 2000 a v řízení, které mu předcházelo, byl porušen zákon v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a §202 odst. 1 tr. zák. v neprospěch obviněného J. H., a podle §269 odst. 2 tř. ř. tento rozsudek v celém rozsahu zrušil, včetně všech dalších rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Semilech, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Úkolem nalézacího soudu bude provést doplnění dokazování ve shora naznačeném směru, provedené důkazy v souladu se zákonem vyhodnotit a poté spravedlivě ve věci rozhodnout. Pokud se soudu nepodaří obhajobu obviněného beze zbytku vyvrátit, pak připadá v úvahu postup podle zásady „ in dubio pro reo“.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. prosince 2001
Předseda senátu:
Mgr. Josef H e n d r y c h