ECLI:CZ:NS:2001:3.TZ.218.2001.1
sp. zn. 3 Tz 218/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. září 2001 stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného Ing. M. B., proti usnesení vyšetřovatele Policie ČR, Obvodního úřadu vyšetřování pro Prahu 1, ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. ČVS: OV1-1848/Ryb-2000, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 1 tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .
Odůvodnění:
Usnesením vyšetřovatele Policie ČR, Obvodního úřadu vyšetřování pro Prahu 1 ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. ČVS: OV1-1848/Ryb-2000, bylo podle §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněného Ing. M. B. pro trestný čin nekalé soutěže podle §149 tr. zák., kterého se měl dopustit skutkem spočívajícím v tom, že „v P., v období od 25. 11. 1997 do současnosti, jako jednatel a ředitel společnosti G. P., spol. s r. o., poškodil členy konsorcia I. servis, tím, že neukončil šíření díla PaedDr. J. H. – Technika cestovního ruchu, ač byl o skutečnosti, že se jedná o šíření díla, které je v rozporu s autorským právem, opakovaně informován autory v předmětné publikaci neoprávněně použitých děl.“
Toto usnesení nabylo právní moci dne 13. 3. 2001 (§172 odst. 3 věta první, §143 odst. 1, §140 odst. 1 písm. b/, aa/ tr. ř. ).
Dne 16. 8. 2001, tj. ve lhůtě uvedené v ustanovení §272 odst. 1 tr. ř. proti němu podal podle §266 odst. 1 tr. ř. ministr spravedlnosti České republiky u Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud) v neprospěch obviněného Ing. M. B. stížnost pro porušení zákona.
Ve svém mimořádném opravném prostředku stěžovatel namítl, že rozhodnutí vyšetřovatele o zastavení trestního stíhání obviněného Ing. M. B. je opřeno toliko o skutečnosti uváděné obviněným v jeho výpovědi, a to zejména o argument, že za všechny škody odpovídá autorka díle PaedDr. J. H. v návaznosti na její prohlášení v článku 2 nakladatelské smlouvy. Podle přesvědčení stěžovatele neměl vyšetřovatel pro takový závěr oporu v dalších důkazech založených ve spise, a to jednak ve svědeckých výpovědích Mgr. J. M., JUDr. J. Č., Ing. H. S., jednak ve stanovisku Ústavu autorského práva, práv průmyslových a práva soutěžního Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze ze dne 5. 6. 2000. Podle názoru stěžovatele bylo navíc zapotřebí uvedené stanovisko doplnit ke zhodnocení jednání nakladatelství G. P., spol. s r. o., z hlediska problematiky autorského práva a k případné trestní odpovědnosti jeho zástupců, neboť v dosavadní podobě se uvedené stanovisko zabývá především otázkami porušení autorského práva jednáním PaedDr. J. H. Za daného stavu proto nebylo podle stěžovatele dostatečně objasněno též jednání obviněného, zejména pokud jde o jeho soulad s tehdy platným zněním autorského zákona, přičemž bylo nutno vycházet i z celkového znění nakladatelské smlouvy ze dne 26. 2. 1997 uzavřené mezi nakladatelstvím G. P., spol. s r. o., a PaedDr. J. H., aby bylo patrno, zda prohlášení autora uvedené v článku 2 smlouvy skutečně nakladatele zbavuje odpovědnosti za případné škody. V této souvislosti poukázal stěžovatel na další nedostatek v objasnění věci spočívající v tom, že nebyla zjištěna výše způsobené škody, a to jak vůči poškozeným autorům, tak vůči nakladatelství I. servis, konsorcium. K tomuto účelu měly být zjištěny podrobnosti týkající se počtu výtisků, jejich distribuce a propagace předmětné publikace PaedDr. J. H.
Z výše uvedených důvodů dospěl stěžovatel k přesvědčení, že vyšetřovatel před svým rozhodnutím řádně nezjistil skutkový stav a porušil tak povinnosti stanovené v §2 odst. 5, 6 tr. ř. V důsledku toho pak vadně rozhodl, když podle §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. trestní stíhání obviněného Ing. M. B. zastavil z důvodu, že předmětný skutek není trestným činem.
V petitu stížnosti pro porušení zákona proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením byl porušen zákon ve shora konstatovaném rozsahu. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. toto usnesení zrušil a poté aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud z podnětu stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k níže uvedeným závěrům.
Z odůvodnění napadeného usnesení vyšetřovatele Policie ČR, Obvodního úřadu vyšetřování pro Prahu 1 (dále jen vyšetřovatel), vyplývá, že vyšetřovatel po vyhodnocení opatřených důkazů vycházel především z obsahu nakladatelské smlouvy uzavřené mezi PaedDr. J. H. a společností G. P., spol. s r. o, zastoupené obviněným Ing. B., ve které PaedDr. H. deklarovala své autorství vůči výše uvedenému dílu a současně prohlásila, že ručí za škodu, jež by nakladatelství vznikla v důsledku jejího nepravdivého prohlášení. Z toho vyšetřovatel dovodil, že nakladatel v takovém případě nemůže nést odpovědnost za vzniklou škodu a tím spíše pak nenese ani trestněprávní odpovědnost v případě, kdy se autor požadavkem na vydání a šíření díla sám dopustí trestného činu. Při právním posouzení jednání obviněného považoval vyšetřovatel za významnou též okolnost, že v posuzovaném případě šlo o takový druh díla, kdy ani po jeho samotném přečtení nebylo možno rozpoznat, že se ve skutečnosti může jednat o dílo, k němuž má autorské právo jiná osoba. Přihlédl současně i k tomu, že PaedDr. J. H. při svém výslechu uvedla, že je skutečnou autorkou předmětného díla, přičemž nikdy neuznala, že by se mělo jednat o plagiát s použitím děl, které vytvořili oznamovatelé trestného činu. Za tohoto stavu vyšetřovatel dovodil, že nebylo v žádném směru prokázáno, že by obviněný Ing. B. jednal v rozporu s trestním či jiným zákonem. Z tohoto důvodu pak trestní stíhání obviněného pro trestný čin nekalé soutěže podle §149 tr. zák. zastavil (§172 odst. 1 písm. b/ tr. ř.).
Poněvadž trestní stíhání obviněného Ing. M. B. bylo vedeno pro trestný čin nekalé soutěže podle §149 tr. zák. je nejprve zapotřebí uvést, že tohoto trestného činu se dopustí pachatel, který jednáním, jež je v rozporu s předpisy upravujícími soutěž v hospodářském styku nebo se zvyklostmi soutěže, poškodí dobrou pověst nebo ohrozí chod nebo rozvoj podniku soutěžitele.
Hospodářskou soutěží přitom není jakákoliv obchodní podnikatelská činnost, nýbrž jednání, které bývá zpravidla definováno jako soupeření podnikatelských subjektů v hospodářské oblasti s cílem předstihnout jiné subjekty a dosáhnout tím hospodářského prospěchu. Ustanovení §149 tr. zák. o trestném činu nekalé soutěže je trestněprávní normou s blanketní dispozicí, která odkazuje na předpisy upravující soutěž v hospodářském styku, jimiž se rozumí ustanovení §44 až 52 obchodního zákoníku. Podle §44 odst. 1 věta první cit. zák. se za nekalou soutěž považuje takové jednání v hospodářské soutěži, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže a je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům. Obchodní zákoník v ustanovení §44 odst. 2 současně demonstrativně vymezuje typické případy nekalosoutěžních jednání.
Jednou z těchto forem nekalé soutěže podle §44 odst. 2 písm. b) obchodního zákoníku je klamavé označení zboží a služeb. Při označování zboží a služeb může přicházet v úvahu i ochrana podle zvláštních zákonů, např. i podle zák. č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů. Z hlediska trestněprávního to znamená, že mohou nastat též případy, že někdo v rámci nekalosoutěžního jednání současně neoprávněně nakládá s autorským dílem. Takové jednání pak může být způsobilé vyvolat dva různé následky, když objektem trestného činu nekalé soutěže podle §149 tr. zák. je zájem společnosti na řádném průběhu hospodářské soutěže v tržním hospodářství proti nekalé soutěži a objektem trestného činu porušování autorského práva podle §152 tr. zák. je zájem na ochraně literární, vědecké a umělecké tvůrčí činnosti a požitků z ní plynoucích. Lze tedy dovodit, že za zmiňovaných okolností není vyloučen jednočinný souběh obou výše uvedených trestných činů.
K trestnému činu nekalé soutěže podle §149 tr. zák. je nutno dále poznamenat, že k naplnění znaku ohrožení chodu podniku nebo jeho rozvoje postačí, že nekalosoutěžním jednáním dojde k vyvolání stavu, kdy hrozí způsobení nikoli zanedbatelné škody či ztráty nikoli zanedbatelného počtu zákazníků při provozování obchodní činnosti, aniž by taková porucha musela skutečně nastat. Soutěžitelem je přitom každý, kdo se jako subjekt hospodářského podnikání účastní hospodářské soutěže v témže nebo příbuzném odvětví. Pokud jde o pachatele trestného činu, může jím být jak soutěžitel (jednající vůči jinému soutěžiteli), tak i případně jiná osoba, což konečně vyplývá i z dikce ustanovení §149 tr. zák.
Trestný čin nekalé soutěže podle §149 tr. zák. je trestným činem úmyslným. To znamená, že zavinění pachatele ve formě úmyslu (§4 písm. a/, b/ tr. zák.) musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tj. jednání, následek a též příčinný vztah mezi jednáním a následkem.
Obviněný Ing. M. B. se měl dopustit shora uvedeného trestného činu jednáním spočívajícím v tom, že jako jednatel a ředitel nakladatelství (G. P., spol. s r. o.) poškodil jiného soutěžitele provozujícího nakladatelskou a vydavatelskou činnost (I. servis, konsorcium) tím, že neukončil šíření plagiátu (díla PaedDr. J. H. „Technika cestovního ruchu“), ačkoliv byl informován o skutečnosti, že k předmětné publikaci mají autorská práva jiné osoby.
Poněvadž zákon u trestného činu podle §149 tr. zák. vyžaduje úmyslné zavinění, bylo by možno obviněného v posuzovaném případě činit trestně odpovědným tehdy, jestliže by jednak věděl, že jím řízené nakladatelství rozšiřuje plagiát na úkor jiného subjektu provozujícího nakladatelskou činnost (soutěžitele) a současně chtěl, aby následek předpokládaný trestním zákonem nastal (úmysl přímý - §5 písm. a/ tr. zák.), anebo by si tento následek za daného stavu představoval alespoň jako možný a v tomto smyslu s ním byl srozuměn (úmysl nepřímý - §5 písm. b/ tr. zák.). Okolnosti podmiňující subjektivní stránku trestného činu (zavinění) jsou vždy předmětem dokazování.
Obviněný Ing. M. B. ve své výpovědi uvedl, že nakladatelskou smlouvu týkající se vydání díla PaedDr. J. H. „Technika cestovního ruchu“ připravoval s autorkou tehdejší šéfredaktor Dr. K. M., přičemž obviněnému jako řediteli společnosti G. P., spol. s r. o., byla smlouva poté předložena k podpisu. Na základě předmětné smlouvy byla publikace vydána dne 17. 7. 1997 a poté byla ihned expedována do prodeje. Obviněný dále vypověděl, že ze strany nakladatelství I. servis, konsorcium, došlo následně písemnou formou a posléze i v navazujícím ústním jednání ( v r. 1998) k upozornění, že výše uvedená publikace porušuje autorský zákon. Proto bylo požadováno, aby došlo k zastavení její distribuce i k jejímu stažení z prodeje. Uvedené okolnosti pak vyplývají i ze svědeckých výpovědí Ing. H. S., Mgr. J. M., J. F. a JUDr. J. Č. Na uskutečněném jednání mělo být předběžně ujednáno, že G. P., spol. s r. o., požadované podmínky splní. Písemná dohoda o narovnání, kterou připravilo konsorcium I. servis, však nakonec nebyla stranami podepsána (č. l. 84-87). Podle svědkyně Mgr. J. M. (I. servis) k dohodě nedošlo pro postoj PaedDr. J. H., která po poradě s právníkem „následně odmítla svoje pochybení a odmítla i kompenzaci vůči autorům“, přičemž na základě tohoto stanoviska odmítlo i nakladatelství G. P., spol. s r. o., svůj díl odpovědnosti vůči konsorciu I. servis (č. l. 48).
Z nakladatelské smlouvy uzavřené mezi nakladatelstvím G. P., spol. s r. o., a PaedDr. J. H. dne 26. 2. 1997 mj. vyplývá, že jmenovaná jako autorka díla „Technika cestovního ruchu“ prohlašuje, že autorská práva, která předmětnou smlouvou převádí, jí patří, a že ručí za škodu, která by nakladatelství vznikla v důsledku nepravdivosti tohoto prohlášení (čl. 2 smlouvy). Autorka se dále zavázala, že dílo bude opatřeno též rejstříkem a seznamem použité, popřípadě doporučené literatury (čl. 15 písm. c/ smlouvy). V předmětné nakladatelské smlouvě je dále stanoveno, že autorka převádí touto smlouvou na nakladatelství výhradní právo na vydání díla na dobu 10 let ode dne podpisu smlouvy (čl. 6 smlouvy).
Podle svědecké výpovědi PaedDr. J. H. byla publikace „Technika cestovního ruchu“ jejím vlastním dílem, které vytvářela v souladu s osnovou určenou pro hotelové školy. Pokud pro potřeby této publikace čerpala z děl jiných autorů, uvedla jejich jména i název díla v seznamu použité literatury. Svědkyně zdůraznila, že s nakladatelstvím G. P., spol. s r. o., měla uzavřenu řádnou smlouvu o vydání díla, jež „od samého počátku prezentovala jako dílo vlastní, což také je“ (č. l. 69).
V textu na přebalu publikace „Technika cestovního ruchu“ (J. H. ) vydané nakladatelstvím G. P. 1997 je toto dílo charakterizováno jako zdroj informací o podstatě a druzích cestovního ruchu, o službách s ním spojených a o jejich právní úpravě. Dále je zde uvedeno, že publikaci lze použít jako praktický učební text pro střední školy. Publikace obsahuje též Seznam literatury, v němž jsou mj. uvedena díla autorů J. O., Z. P. aj. H. vydané nakladatelstvím I. servis, tedy subjektů, jejichž autorská práva měla být dílem PaedDr. H. porušena.
Podle výjimek obsažených v ustanovení §15 odst. 2 písm. b), c), autorského zákona (zák. č. 35/1965 Sb. v tehdy platném znění), autorovo svolení k užití díla nepotřebuje, kdo cituje úryvky vydaného díla a uvede autora i název díla; zařadí do díla vědeckého nebo kritického v míře potřebné k vysvětlení textu anebo do učebnic či učebních pomůcek v odůvodněném rozsahu části vydaných děl, drobná vydaná díla celá, rozmnoženiny či napodobeniny děl nebo jejich částí, uvede-li autora i pramen.
Všechny okolnosti konstatované v předcházejících odstavcích je třeba považovat z hlediska subjektivní stránky (zavinění obviněného) za významné, a to jak vzhledem k trestnému činu nekalé soutěže podle §149 tr. zák., tak popřípadě i ohledně trestného činu porušování autorského práva podle §152 tr. zák., jejichž jednočinný souběh by z důvodů, které již byly uvedeny, přicházel v úvahu. Jde totiž o to, zda bylo možno učinit závěr, že obviněný věděl, že dílo PaedDr. H. je plagiátem. Pokud by za tohoto stavu obviněný její dílo rozšiřoval na úkor práv skutečných autorů resp. nositelů těchto autorských práv a současně i na úkor postavení dalšího soutěžitele (nakladatelství) v hospodářské soutěži, bylo by možno dovodit jeho úmysl (přinejmenším v eventuální formě) zahrnující objektivní stránku obou shora uvedených trestných činů.
V posuzovaném případě se ovšem v době, kdy se měl obviněný dopustit inkriminovaného jednání, mohla otázka autorství PaedDr. J. H. k dílu „Technika cestovního ruchu“ jevit nejvýše jako sporná. Na jedné straně zde existovalo stanovisko nakladatelství I. servis opírající se o konkrétní námitky, s nimiž byl obviněný seznámen. Na straně druhé však obviněný znal i stanovisko PaedDr. H. považující se za autorku díla, což bylo konečně jmenovanou prohlášeno i v článku 2) nakladatelské smlouvy. Samotná publikace byla navíc mj. deklarována i jako učební text (učebnice) pro střední školy. S ohledem na to, že obsahovala seznam použité literatury (včetně uvedení subjektů, u nichž později bylo namítáno porušení autorských práv), bylo obtížné rozpoznat, zda autorka postupovala v souladu s již citovaným ustanovením §15 odst. 2 písm. b), c) autorského zákona či nikoliv. Posouzení těchto otázek přitom nebylo ani předmětem žádného soudního sporu vedeného mezi společností G. P., spol. s r. o., a I. servis, konsorciem.
Shora popsaný stav nelze zjednodušeně vyhodnotit k tíži obviněného tak, že znal-li námitky nakladatelství I. servis, musel vědět o tom, že nakladatelství, jehož byl ředitelem, vydalo plagiát a provádí neoprávněně jeho distribuci. Jak vyplývá z předcházejícího odstavce, obviněný znal i další skutečnosti, pro které se uvedená námitka vůbec nemusela jevit jako důvodná a v inkriminované době ji mohl případně považovat i za účelové jednání konkurenčního nakladatelství (jako soutěžitele v hospodářské soutěži).
K určité změně situace došlo až v průběhu trestního řízení vedeného původně jen proti PaedDr. J. H., kdy vyšetřovatel vyžádal stanovisko Ústavu autorského práva, práv průmyslových a správa soutěžního Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Podle právního názoru vysloveného v tomto stanovisku, je nutno všechny zákonem dovolené výjimky z absolutního práva autorského (§15 odst. 2 až 6 autorského zákona) aplikovat v praxi přísně restriktivně. S ohledem na tuto zásadu byl učiněn závěr, že pokud autoři děl, z nichž bylo v publikaci PaedDr. H. čerpáno, nevyslovili k takovému nakládání s jejich literárními díly souhlas, je třeba tuto publikaci hodnotit jako plagiát, tj. dílo porušující autorská práva jiných subjektů. Předmětné stanovisko ze dne 5. 6. 2000, bylo jako listinný důkaz (§213 odst. 1 tr. ř.) později založeno též do spisu týkajícího se obviněného Ing. M. B. Poněvadž k zahájení trestního stíhání sdělením obvinění podle §160 odst. 1 tr. ř. v jeho případě došlo až dne 16. 11. 2000, znamená to, že pokud by obviněný využil svého práva nahlížet do spisu (§65 odst. 1 tr. ř.), mohl se s odborným vyjádřením ústavu právnické fakulty k výkladu autorského zákona a posouzení sporných právních otázek, týkajících se autorství PaedDr. H., seznámit teprve po 16. 11. 2000. Z hlediska stíhaného (nyní projednávaného) skutku proto nemůže jít o okolnost relevantní pro zjištění, že obviněný v rozhodné době (srov. §12 odst. 11 tr. ř.) jednal již se znalostí určitých důležitých skutečností, jež by mohly svědčit o jeho odpovědnosti za úmyslné zavinění.
Přitom vědomí obviněného o tom, že nakladatelství, jehož je ředitelem, vydalo, rozšiřuje a propaguje plagiát, by v daném případě bylo jednou z nezbytných podmínek pro dovození úmyslu obviněného směřujícího k naplnění znaků objektivní stránky jak skutkové podstaty trestného činu nekalé soutěže podle §149 tr. zák., tak v rámci téhož skutku popř. znaků skutkové podstaty trestného činu porušování autorského práva podle §152 tr. zák. Obviněný však takový úmysl popírá a ze skutečností, jež obviněnému vzhledem k obsahu shromážděných důkazů byly či mohly být známy, jej jednoznačně dovodit nelze.
Vyšetřovatel přitom v projednávané trestní věci opatřil dostatek důkazů, nezbytných ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5, 6 tr. ř.), na jehož základě pak mohl rozhodnout o zastavení trestního stíhání obviněného Ing. M. B. podle §172 odst. 1 písm. b) tr. ř., když důvodně shledal, že skutek pro který bylo trestní stíhání vedeno (kvalifikovaný jako trestný čin nekalé soutěže podle §149 tr. zák.) není trestným činem. Poněvadž předmětem přezkumu Nejvyšším soudem byl podle §267 odst. 1 tr. ř. výrok napadeného usnesení a řízení, které mu předcházelo, nebylo třeba se blíže zabývat správností argumentace uplatněné v odůvodnění napadeného rozhodnutí, když její určitá nepřesnost a neúplnost sama o sobě neměla vliv na věcnou správnost tohoto rozhodnutí.
Za stavu, kdy Nejvyšší soud zjistil, že napadeným usnesením vyšetřovatele Policie ČR, Obvodního úřadu vyšetřování pro Prahu 1, ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. ČVS: OV1-1848/Ryb-2000, jakož i v řízení mu předcházejícím, nebyl porušen zákon ve vytýkaném ani jiném směru, bylo podle §268 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto tak, že se stížnost pro porušení zákona zamítá.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost pro porušení zákona přípustná (§266 odst. 7 tr. ř.).
V Brně dne 27. září 2001
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler