ECLI:CZ:NS:2001:3.TZ.69.2001.1
sp. zn. 3 Tz 69/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 22. května 2001 stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného P. G., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 2000, sp. zn. 8 To 60/2000, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 1 tr. řádu se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 2. 2000, sp. zn. 1 T 79/99 byl obviněný P. G. na podkladě podané obžaloby uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, odst. 3 tr. zákona, který spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zákona a byl odsouzen podle §222 odst. 3 tr. zákona za použití §42 odst. 1 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, přičemž podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zákona byl pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudu prvního stupně, že dne 16. 5. 1999 kolem 04.00 hodin na M. ulici v L., okres M., před nádražím České autobusové dopravy při vzájemném napadení bodl vyskakovacím nožem o délce čepele 8 cm s broušeným ostřím 6,5 cm a maximální výšce čepele 1,3 cm do levé přední poloviny hrudníku M. R., a způsobil mu bodnou ránu pronikající do podkoží, svaloviny čtvrtého mezižebří, do levé pohrudniční dutiny a předním listem osrdečníku do přední stěny a dutiny pravé srdeční komory a do horní části mezikomorové přepážky a způsobil tak, že u poškozeného došlo k zakrvácení do osrdečníkového vaku, což vedlo ke stlačení srdce se zástavou jeho činnosti a tím i ke smrti poškozeného, přičemž tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Mostě, č. j. 1 T 443/93-154 ze dne 10. 2. 1994 odsouzen pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona, za což mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, který zčásti vykonal a z jehož výkonu byl usnesením Okresního soudu v Mostě, sp. zn. Pp 49/95 ze dne 5. 4. 1995 podmíněně propuštěn na zkušební dobu pěti let.
Uvedený rozsudek nenabyl právní moci, neboť jej napadl obviněný P. G. prostřednictvím svého obhájce odvoláním, v němž m. j. namítal pochybení soudu prvního stupně v otázce viny, pokud jeho jednání bylo právně kvalifikováno i podle §41 odst. 1 tr. zákona jako zvlášť nebezpečného recidivisty, jakož i otázce uloženého trestu. Podaný řádný opravný prostředek projednal Vrchní soud v Praze dne 31. 5. 2000 a usnesením, sp. zn. 8 To 60/2000 shledal podané odvolání obviněného nedůvodným a proto jej podle §256 tr. řádu zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí Vrchního soudu v Praze podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného P. G. V jejím písemném odůvodnění namítá, že v průběhu trestního řízení byly sice provedeny za dodržení příslušných ustanovení zákona všechny důkazy nezbytné pro právní posouzení trestné činnosti obviněného P. G., přičemž jeho jednání bylo správně posouzeno jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zákona. Nesouhlasí však s právní kvalifikací jednání obviněného ve smyslu ustanovení §41 odst. 1 tr. zákona jako zvlášť nebezpečného recidivisty. V této souvislosti poukazuje na skutečnost, že se obviněný v projednávané věci bezpochyby dopustil zvlášť závažného trestného činu poté, co byl za předchozí takový čin potrestán a byla tak splněna po formální stránce možnost posouzení jeho jednání podle §41 odst. 1 tr. zákona, na druhé straně však soudy obou stupňů podle jeho názoru nedostatečně vyhodnotily všechny okolnosti případu z toho pohledu, zda taková skutečnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti souzeného jednání pro společnost.
Při hodnocení stupně nebezpečnosti jednání obviněného pro společnost je nutno v dané věci dle názoru ministra spravedlnosti přihlédnout zejména k tomu, že motivem útoku obviněného na poškozeného byl předchozí již ukončený incident, vyvolaný nejprve slovním útokem poškozeného a jeho společníků vůči obviněnému a jeho společníkům, a to pro jejich příslušnost k romskému etniku. Když se obviněný snažil konfliktu vyhnout a restauraci, kde byli slovně napadeni opustili, byli poškozeným a dalšími příslušníky hnutí Skinheads pronásledováni a P. G. byl brutálně fyzicky napaden. Celý incident byl jednoznačně vyvolán poškozeným a jeho společníky a obviněný až po svém fyzickém napadení sice zaútočil na poškozeného, avšak ke smrtelnému zranění poškozeného R. došlo při vzájemném fyzickém konfliktu. Z provedených důkazů také vyplývá, že obviněný použil nůž k útoku teprve poté, když poškozený nad ním získal převahu a opět ho bil. Za této důkazní situace pak lze dovodit, že jednáním obviněného P. G. nebyly po materiální stránce naplněny znaky právní kvalifikace jeho jednání jako zvlášť nebezpečného recidivisty podle §41 odst. 1 tr. zákona a soudy obou stupňů v tomto směru pochybily, pokud takto jeho jednání posuzovaly.
V závěru podané stížnosti pro porušení zákona proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 2000, sp. zn. 8 To 60/2000 byl porušen zákon v neprospěch obviněného P. G. v ustanoveních §254 odst. 1 a §256 tr. řádu a v řízení, které mu předcházelo v ustanoveních §2 odst. 6 tr. řádu a §41 odst. 1 tr. zákona, podle §269 odst. 3 tr. řádu, aby napadené rozhodnutí zrušil včetně předcházejícího rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 2. 2000, sp. zn. 1 T 79/99, zrušil i všechna další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. řádu správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, které mu předcházelo a dospěl k závěru, že podaná stížnost pro porušení zákona není důvodná.
Předně Nejvyšší soud přezkoumal na podkladě předloženého spisového materiálu správnost postupu řízení, které předcházelo rozhodnutí soudů obou stupňů, včetně zachování práva obviněného na obhajobu a nezjistil žádné takové pochybení, které by mohlo mít vliv na zákonnost obou rozhodnutí. V této souvislosti je nutno konstatovat, že soud prvního stupně provedl v hlavním líčení rozsáhlé dokazování a v souladu s ustanovením §2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu zjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí. Objasňoval se stejnou pečlivostí okolnosti svědčící proti obviněnému i okolnosti, které svědčí v jeho prospěch, přičemž v obou směrech prováděl důkazy nevyčkávaje návrhu stran, přezkoumával a všemi dosažitelnými prostředky ověřoval všechny okolnosti případu. Podle §2 odst. 6 tr. řádu pak provedené důkazy hodnotil podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a dopracoval se tak spolehlivých skutkových zjištění, ze kterých mohl vycházet při právním posouzení věci. Také právní kvalifikace jednání obviněného, ve kterém soud prvního stupně a posléze i soud odvolací shledal všechny zákonné znaky skutkové podstaty úmyslného trestného činu ublížení na zdraví s nedbalostním následkem podle §222 odst.1, 3 tr. zákona je správná a odpovídající tomuto zákonnému ustanovení. Konečně v tomto směru podaná stížnost pro porušení zákona žádné námitky neuplatňuje.
Oproti uplatněným námitkám v podané stížnosti pro porušení zákona však Nejvyšší soud neshledal pochybení, ani pokud soud prvního stupně a v přezkumném řízení i soud odvolací, shodně dospěly k závěru, že jednání obviněného P. G. vykazuje jak po formální, tak i po materiální stránce jednání zvlášť nebezpečného recidivisty podle §41 odst. 1 tr. zákona.
Podle tohoto zákonného ustanovení pachatel, který znovu spáchal závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, považuje se za zvlášť nebezpečného, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Stížnost pro porušení zákona sice připouští, že vzhledem k předchozímu odsouzení obviněného pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona na podkladě rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 10. 2. 1994, sp. zn. 1 T 443/93 je dána po formální stránce možnost posouzení jednání obviněného P. G. ve smyslu ustanovení §41 odst. 1 tr. zákona. Na druhé straně však poukazuje na absenci materiální stránky a vytýká především odvolacímu soudu, že náležitě nevyhodnotil všechny okolnosti případu z toho pohledu, zda taková skutečnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti souzeného jednání pro společnost.
Z odůvodnění napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze je zřejmé, že odvolací soud se z podnětu odvolání obviněného, které směřovalo především do výroku o vině ve smyslu ustanovení §41 odst. 1 tr. zákona touto problematikou podrobně zabýval a své závěry také přesvědčivě odůvodnil. Podle názoru Nejvyššího soudu vzal v dostatečné míře v úvahu stížností pro porušení zákona namítanou skutečnost, že prvotní konflikt mezi skupinou, ve které byl obviněný G. a skupinou poškozeného byl rasově motivován a beze vší pochybnosti byl vyvolán poškozeným a jeho společníky. Navíc právě obviněný P. G. byl především objektem jejich fyzického útoku. Na druhé straně však také nemohl přehlédnout, že tento rasově motivovaný konflikt byl fakticky ukončen útěkem obviněného a jeho společníků, přičemž obě skupiny se již nacházely v jisté vzdálenosti od sebe a zůstalo u možného pokřikování. Důležitým momentem pak byl okamžik, kdy do té doby aktivní a agresivní J. R. nastoupil do tramvaje a z místa činu odjel. Od tohoto okamžiku, kdy skupina obviněného, který si půjčil nůž se rozběhla zpět za zbylými dvěma skinheady, šlo jednoznačně o jejich odvetu za předchozí napadení. Odvolací soud dále při hodnocení materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy vycházel především z komplexního hodnocení osoby obviněného P. G. a způsobu jeho dosavadního života, dostatečně respektoval i závěry příslušných znaleckých posudků (vedle argumentace stížnosti pro porušení zákona i dissociální vývoj, nezdrženlivost, lhostejnost ke společenským normám, egocentricky zaměřený pasivní životní konzument, problematická resocializace). V této souvislosti nemohl také přehlédnout, že se obviněný P. G. projednávaného zvlášť závažného trestného činu dopustil v průběhu zkušební doby a správně zdůraznil, že předchozí odsouzení není možné hodnotit jen podle délky tehdy uloženého trestu, ale vedle charakteru trestné činnosti (zištně motivovaný útok proti dvěma cizincům) je nutno vzít v úvahu tu skutečnost, že se i tohoto útoku obviněný dopustil ve lhůtě podmíněného odsouzení pro majetkovou trestnou činnost.
Se zřetelem na výše uvedené skutečnosti lze uzavřít, že Vrchní soud v Praze jako soud odvolací důsledně splnil svoji přezkumnou povinnost uloženou mu v ustanovení §254 odst. 1 tr. řádu a poté, co zjistil, že jak výrok o vině, tak i výrok o trestu je v souladu se zákonem, podané odvolání důvodně podle §256 tr. řádu zamítl.
Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než postupovat podle §268 odst. 1 tr. řádu a stížnost pro porušení zákona zamítnout, neboť zákon porušen nebyl.
Nejvyšší soud ve věci rozhodl, aniž považoval za potřebné řízení o mimořádném opravném prostředku jakkoliv doplňovat, takže nebylo důvodu k osobnímu slyšení či osobní účasti obviněného na jednání, neboť ten plně realizoval svoje právo na řádný proces v předchozím řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. května 2001
Předseda senátu:
Mgr. Josef Hendrych