ECLI:CZ:NS:2001:30.CDO.1160.2001.1
sp. zn. 30 Cdo 1160/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Juraje Malika a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Karla Podolky, rozhodl ve věci řízení o dědictví po J. L., vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. D 275/99, o dovolání dědice ze závěti F. L. (dále též „dovolatele“), zastoupeného advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. března 2001, č. j. 21 Co 95/2001 - 137, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Dovolatel nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Návrhem ze dne 10. 2. 1999 se F. L. jako dědic ze závěti domáhal dodatečného projednání dědictví po J. L. ohledně jedné poloviny domu čp. 255 se stavební parcelou č. 1858/1 v katastrálním území P. Okresní soud v Kolíně rozhodnutím ze dne 19. 2. 2001, č. j. D 275/99-128, (Nd 79/99 - 128), řízení o tomto návrhu podle §104 odst. 1 o. s. ř., tj. pro nedostatek podmínek řízení zastavil. Z provedených důkazů, zejména rozsudku Okresního soudu v Nymburku č. j. 8 C 42/92-123 ze dne 25. 2. 1994, potvrzeného rozsudkem Krajského soudu v Praze č. j. 28 Co 72/98-172 (v tomto řízení se dovolatel domáhal vydání téže nemovitosti podle zák. č. 403/1990 Sb.) dospěl totiž k závěru, že v době úmrtí zůstavitele původní dům čp. 255 v P. již neexistoval, neboť v roce 1962 došlo k jeho demolici a zastavěná plocha č. 1858/1 v P. (dříve označena číslem 242) byla od roku ve vlastnictví československého státu. Neexistoval tedy žádný nově najevo vyšlý majetek po zůstaviteli, který by bylo možno dodatečně v dědickém řízení projednat.
K odvolání navrhovatele Krajský soud v Praze usnesením ze dne 28. 3. 2001, č. j. 21 Co 95/2001 - 137, rozhodnutí Okresního soudu v Kolíně potvrdil. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že předpokladem přechodu vlastnického práva na dědice podle §460 obč. zák. je mimo jiné i existence majetku zůstavitele k okamžiku jeho smrti. Ohledně existence domu čp. 255 bylo provedeno rozsáhlé dokazování v řízení vedeném u Okresního soudu v Nymburku pod sp. zn. 8 C 42/92, jež je nadbytečné opakovat, jehož výsledkem je zjištění, že původní objekt (jednalo se o hostinec) byl demolován a na jeho místě - na parcele č. 1858/1, která je větší než původní parcela zůstavitele č. 242 - byla postavena nová stavba, kulturní dům n. p. T. P. Nebylo tedy prokázáno, že by zůstavitel v době svého úmrtí vlastnil nemovitosti, jejichž dodatečné projednání do dědictví dovolatel navrhoval. V té souvislosti odvolací soud uvedl, že v řízení o dodatečném projednání dědictví se nelze domáhat nároků, které byly neúspěšně uplatňovány podle některého z tzv. restitučních zákonů a tím obcházet rozhodnutí příslušných orgánů o těchto nárocích.
Proti tomuto usnesení podal F. L. dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., v platném znění (tedy, že směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně s tím, že rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) a odůvodňuje s poukazem na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř., téhož znění. Odvolacímu soudu vytýká, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Především nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů, že v době úmrtí zůstavitele J. L. již dům čp. 255 v katastrálním území P.y neexistoval. Namítá, že na předmětné nemovitosti v roce 1962 probíhaly pouze rekonstrukční a adaptační práce s tím, že z rozhodného období neexistuje ani žádný doklad o provedené demolici a výstavbě nového objektu. Bylo proto hrubou vadou řízení, když se soud v rozporu s ustanovením §120 o.s.ř. nezabýval okolnostmi rozhodujícími pro posouzení věci, přestože tyto skutečnosti byly tvrzeny a k jejich prokázání byly předloženy důkazy. Dále poukazuje na to, že pokud neproběhne dodatečné dědické řízení ohledně předmětné nemovitosti tak, aby skutečný stav byl převeden do stavu právního, bude dovolateli způsobena újma na jeho právech. Závěrem upozorňuje na procesní pochybení odvolacího soudu a to v absenci poučení o možnosti podat dovolání. Navrhl, aby Nejvyšší soud v Brně jednak řízení o dovolání připustil, neboť napadené usnesení odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, a dále, aby usnesení odvolacího soudu, popř. i rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000). V dalším textu použitá zkratka o.s.ř. znamená občanský soudní řád ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po přezkoumání věci (§242 o.s.ř.) dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Ačkoli tedy dovolatel své dovolání neopírá o adekvátní ustanovení občanského soudního řádu, lze z jeho obsahu usoudit, že napadenému rozhodnutí vytýká jinou vadu, která mohla způsobit nesprávné rozhodnutí ve věci, tedy důvod uvedený v ustanovení §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř. a to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.), aniž by současně poukázal na platnou podmínku přípustnosti dovolání.
Podle ust. §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení §238a a §239 o.s.ř.
Podle ustanovení §238a odst. 1 o.s.ř. dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo: a/ změněno usnesení soudu prvního stupně: to neplatí, jde-li o usnesení o nákladech řízení, o příslušnosti, o předběžném opatření, o přerušení řízení, o pořádkové pokutě, o znalečném, o tlumočném, o soudním poplatku, o osvobození od soudních poplatků, o ustanovení zástupce účastníku nebo jeho odvolání, o nepřipuštění zastoupení, o odměně notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotových výdajích, o odměně správce dědictví a jeho hotových výdajích, b/ rozhodnuto tak, že se zpětvzetí návrhu nepřipouští, nebo tak, že se zpětvzetí návrhu připouští, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušuje a řízení zastavuje (§208); to neplatí o věcech, v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, c/ rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží, d/ odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu, e/ odvolání odmítnuto, f/ odvolací řízení zastaveno. V dané věci Okresní soud v Kolíně zastavil řízení podle §104 odst. 1 o.s.ř. pro nedostatek podmínky řízení, nikoli pro nedostatek pravomoci soudu, jak to předpokládá ustanovení §238a odst. 1 písm. d) o.s.ř. Protože ostatní výše uvedené podmínky nepřicházejí vůbec v úvahu, je zřejmé, že podle §238a o.s.ř. dovolání přípustné není.
Podle §239 odst. 1 o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Napadeným rozhodnutím odvolací soud přípustnost dovolání nevyslovil.
Podle §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. V daném případě dovolatel sice takový návrh podal, avšak jak vyplývá z prezentačního razítka na tomto návrhu (č. l. 143), učinil tak u Okresního soudu v Kolíně osobně až dne 28. 3. 2001 v 16.00 hod. Týž den v P. však bylo bez jednání vydáno napadené rozhodnutí. Je tedy zřejmé, že první z výše uvedených předpokladů, tj. podání návrhu před vyhlášením (vydáním) usnesení, nebyl splněn, proto dovolací soud by nemohl dovolání připustit ani kdyby dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce zásadního významu. Dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř. proto rovněž přípustné není.
Zbývá ještě posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vadami vyjmenovanými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., případně jinou vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o.s.ř.), i když nebyly dovolatelem namítány. Je nutno konstatovat, že bylo rozhodnuto ve věci, která náleží do pravomoci soudů, ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, měl způsobilost být účastníkem řízení, účastník řízení měl procesní způsobilost, v téže věci nebylo již dříve pravomocně rozhodnuto ani zahájeno řízení, byl podán návrh na zahájení řízení, účastníku řízení nebyla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, nerozhodoval vyloučený soudce a soud byl správně obsazen [§237 odst. 1 písm. a) až g) o.s.ř.], takže přípustnost dovolání ani podle cit. ustanovení není dána.
Pokud dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí trpí podstatnými vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, z kontextu dovolání vyplývá, že vlastně namítá nesprávné hodnocení důkazů a nesprávné právní posouzení věci, tedy důvody podřaditelné pod ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř., k nímž stejně jako k vadě podle §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř., dovolací soud přihlédne jen je-li dovolání přípustné, což v daném případě není.
Pro úplnost lze ještě dodat, že podle usnesení Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 1997 sp. zn. III. ÚS 312/97, uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 9, ročník 1997  III. díl, č. 21, z absence poučení o možnosti podat dovolání v rozhodnutí odvolacího soudu, nelze vyvozovat procesní pochybení odvolacího soudu, ani to, že tímto postupem byla dovolateli znemožněna soudní ochrana. Tím spíše, když v projednávaném případě dovolatel, přes uvedenou absenci poučení, dovolání podal, a to dokonce včas.
Vzhledem k tomu, že dovolání ve věci není přípustné nemohl se Nejvyšší soud zabývat dalšími dovolatelem uváděnými námitkami, proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o.s.ř.), dovolání odmítl (§243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť dovolatel s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo.
Proti tomuto usnesení není podle o.s.ř.přípustný opravný prostředek.
V Brně 4. září 2001
JUDr. Juraj M a l i k
předseda senátu