ECLI:CZ:NS:2001:30.CDO.119.2001.1
sp. zn. 30 Cdo 119/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Julie Muránské ve věci žalobce V. V., zastoup. advokátem, proti žalované Z. V., zastoup. advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 217/90, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 1998, č.j. 25 Co 160/98-228, ve znění opravného usnesení ze dne 29. 9. 1998, č.j. 25 C 160/98-234, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 1998, č.j. 25 Co 160/98-228, ve znění opravného usnesení ze dne 29. 9. 1998, č.j. 25 Co 160/98-234, ve výroku, jímž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. 9. 1996, č.j. 16 C 217/90-173, ve spojení s rozsudkem ze dne 5. 11. 1997, č.j. 16 C 217/90-211, ve výroku o povinnosti žalované zaplatit žalobci 73.961,60 Kč tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 24.902,40 Kč a ve výrocích o soudním poplatku a o náhradě nákladů řízení státu a ve vztahu mezi účastníky navzájem, se zrušuje a v tomto rozsahu se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozhodl o žalobě o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků jako bývalých manželů rozsudkem ze dne 30. 9. 1996, č.j. 16 C 217/90-173, ve spojení s rozsudkem ze dne 5. 11. 1997, č.j. 16 C 217/90-211, že věci uvedené v odst. I bod 1 rozsudečného výroku v celkové hodnotě 43.510,- Kč se přikazují do vlastnictví žalobce, věci uvedené pod bodem 2 téhož odstavce v celkové hodnotě 4310,- Kč do vlastnictví žalované. Žalobci byla přikázána vkladní knížka 13-51285-7 u Č. s., a.s., s vkladem 7479,- Kč, cestovní vkladní knížka 24-17667 u Č. s., a.s., pobočka v J., s vkladem 4500,- Kč a vkladní knížka 12-4492-7 u Č. s., a.s., Ř., s vkladem 253,60 Kč, žalované cestovní vkladní knížka 10-71736 u Č. s., a.s. s vkladem 980,10 Kč, vkladní knížka 13-928018-0 u Č. s., a.s., P., s vkladem 100.000,- Kč. Žalobci byla uložena povinnost vydat žalované věci uvedené v odst. II výroku rozsudku, žalované povinnost zaplatit žalobci 73.961,60 Kč, vše ve stanovených lhůtách. Soud prvního stupně rozhodl i o povinnosti účastníků zaplatit náklady řízení státu, o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a o společné a nerozdílné povinnosti účastníků zaplatit soudní poplatek. Při rozhodování ve věci vycházel soud prvního stupně ze zjištění, že manželství účastníků, uzavřené dne 23. 1. 1958, bylo rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. 11. 1989, čj. 16 C 288/89-16, pravomocně ku dni 12. 1. 1990 a že k dohodě účastníků o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví nedošlo. Při stanovení výše částky, kterou uložil žalované k zaplacení žalobci na vyrovnání podílu vzal v úvahu zjištění, že žalovaná před rozvodem čerpala ze společné vkladní knížky účastníků výlučně pro svoji osobní potřebu částku 103.330,30 Kč a tuto částku zahrnul k vypořádání účastníků. Žalobci se z tohoto důvodu dostalo obnosu 51.665,15 Kč. Skutečnosti, pro které by se soud při rozhodování o vypořádání účastníků měl odchýlit od zásady rovnosti podílů účastníků, soud prvního stupně nezjistil.
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze po doplnění dokazování dalšími výpověďmi účastníků a správou Č. s., a. s., pobočka P., rozsudkem ze dne 29. 9. 1998, č.j. 25 Co 160/98-228, ve znění opravného usnesení ze dne 29. 9. 1998, č.j. 25 Co 160/98-234, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o přikázání věcí a hodnot do vlastnictví účastníků s tím, že výše zůstatku na vkladní knížce 13-929018-0 u Č. s., a.s., P., je 105.212 Kč, o vydání věcí a ve vedlejších výrocích. Změnil jej toliko ve výroku o povinnosti žalované zaplatit žalobci na vyrovnání jeho podílu tak, že při zachování rovného podílu účastníků žalované uložil, aby žalobci zaplatila 24.902,40 Kč; tomu odpovídajícím způsobem změnil rozsudek soudu prvního stupně i ve vedlejším výroku o soudním poplatku. Ze všech odvolacích námitek účastníků jen námitky žalované proti výši částky na vypořádání podílu účastníků ve vztahu k provedenému výběru z vkladní knížky shledal důvodnými. Na podkladě výsledků dokazování před soudem prvního stupně a doplňující výpovědi účastníků dospěl k závěru, že po odchodu žalobce ze společné domácnosti a poté, kdy žalobce snížil příspěvek na domácnost, se žalované nedostávaly prostředky na úhradu nákladů spojených s péčí o zdravotní stav a s pobytem na dovolené. Podle odvolacího soudu žalobce neprokázal, že by žalovaná vybrané prostředky z vkladní knížky 13-929018 využila v rozporu s hrazením běžných potřeb a v rozporu s dobrými mravy. Proto částku, kterou žalovaná vybrala z uvedené vkladní knížky, k vypořádání nezařadil. Odvolací soud zdůraznil, že žalovaná s vybranými prostředky nakládala v době, kdy ještě neměla vědomost o návrhu na rozvod, takže
nelze uvažovat, že by vklady vybírala s úmyslem snížit společný majetek účastníků pro účely majetkového vypořádání.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání.
Podle bodu 17, hlavy první, části dvanácté, zák. č. 30/200 Sb., kterým se mění zák. č. 99/1963 ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti zákona k 1. 1. 2001 nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Dovolací soud proto projednal dovolání žalobce proti označenému rozsudku vydanému v roce 1998 podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zák.č. 30/2000 Sb.
Dovolací soud shledal, že dovolání bylo podáno včas a že vykazuje všechny náležitosti ve smyslu ust. §241 odst. 1, 2 o. s. ř., včetně povinného zastoupení dovolatele jako podmínky dovolacího řízení.
Dovolací soud se především zabýval přípustností dovolání; tímto mimořádným opravným prostředkem, jímž je dovolání, lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jen pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Žalobce v dovolání vytýkal, že v průběhu řízení soudů obou stupňů mu byla jejich nesprávným postupem odňata možnost jednat před soudem a odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., upravující přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, které je touto vadou postiženo. Naplnění vytýkané vady, pro níž je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, bez zřetele na předmět řízení, formu rozhodnutí a výsledek rozhodnutí, s výjimkou rozhodnutí uvedených v odst. 2 citovaného ustanovení shledal především v okolnosti, že soudy obou stupňů se nezabývaly písemným podáním žalobce s datem 29. 9. 1996, ač je měly k dispozici a jeho obsah, v němž navrhoval i provedení dalších důkazů, byl pro závěry ve věci právně významný. Rovněž vytýkal, že se odvolací soud nezabýval námitkami žalobce zaměřenými na zjištění skutkového stavu zejména ve vztahu k hospodaření žalované a že nevyhověl žádosti žalobce o zapůjčení předložených vkladních knížek. Podle názoru žalobce mu odvolací soud nedal příležitost vyjádřit se k tvrzení žalované o využití vybraných vkladů, o výši vkladů m.j. i pro časový skluz, který bránil provedení důkazů.
Podle obsahu spisu žalobce doručil dne 30. 9. 1996 do podatelny obvodního soudu přípis, psaný rukou, datovaný dnem 29. 9. 1996, určený k č.j. 16 C 217/90. Ze záznamů učiněných v tisku razítka podatelny nelze, s výjimkou data, usoudit na dobu, kdy tato písemnost byla do podatelny obvodního soudu doručena. Je z nich však zřejmé, že přípis byl doručen v jednom vyhotovení s pěti přílohami. Protokol o jednání soudu prvního stupně dne 27. 9. 1996, jehož závěrem bylo vyhlášeno usnesení o odročení jednání k vyhlášení rozsudku na den 30. 9. 1996 v 11.00 hod., neobsahuje žádost žalobce o povolení lhůty k podání vyjádření s návrhy na doplnění dokazování a proto nelze usoudit, že soud prvního stupně s vyjádřením žalobce počítal. Soud prvního stupně při jednání dne 30. 9. 1996 vyhlásil rozsudek ve věci; žalobce neupozornil, že podal písemné vyjádření s návrhy na doplnění dokazování, soud na podání doručené soudu v den vyhlášení rozsudku nereagoval a to ani tak, že by konstatoval jeho obsah, či tak že by žalobce vyzval k předložení dalšího stejnopisu pro žalovanou, jak by byl povinen učinit (§42 odst. 4 o. s. ř. ). Za tohoto stavu nelze učinit spolehlivý závěr, že soud prvního stupně měl uváděný přípis žalobce před jednáním dne 30. 9. 1996 skutečně k dispozici. Proto nelze ani dovodit, že soud žalobci znemožnil výkon jeho procesních práv, když se s obsahem přípisu před vyhlášením rozsudku neseznámil a na něj odpovídajícím způsobem nereagoval. V odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně žalobce na označené podání úvodem poukázal; z obsahu spisu nelze usoudit, že by se odvolací soud obsahem tohoto podání zabýval. Při jednání tohoto soudu dne 16. 6. 1998 a 29. 9. 1998 však byla žalobci dána příležitost vyjádřit se k průběhu řízení soudu prvního stupně, k jeho výsledkům, jakož i možnost rozvést již vznesené námitky. Nelze proto učinit závěr, že by žalobci postupem odvolacího soudu byla odňata možnost jednat před soudem, jak ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. předpokládá. O vadu ve smyslu tohoto ustanovení se jedná tehdy, jestliže šlo o nesprávný postup soudu, který se projevil v průběhu řízení a měl za následek, že dovolateli byla odňata možnost jednat před soudem, tedy znemožněna realizace procesních práv, která občanský soudní řád a jiné předpisy účastníku zajišťují. Rozhodnutí odvolacího soudu není postiženo vadou ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. ani žádnou z dalších vad uvedených v ust. §237 odst. 1 písm. a) až e), g) o.s.ř.; přípustnost dovolání ve smyslu tohoto ustanovení proto založena není.
Dovolací soud proto dovolání směřující proti výroku odvolacího soudu, jímž je rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Nedostatky v postupu soudu při rozhodování mohou být dovolacím soudem přezkoumány jen tehdy, jestliže je dovolání přípustné (§238, §238a, §239 o.s.ř.).
Za předpokladu, že nebyly splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ust. §237 odst. 1 o. s. ř., je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, přípustné za podmínek ust. §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., s výjimkou věcí uvedených v odst. 2 tohoto ustanovení. V posuzované věci je rozsudek soudu prvního stupně prvním rozsudkem ve věci, proto závěr o přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve smyslu tohoto ustanovení nelze učinit. Na přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu nelze usoudit ani ve smyslu ust. §239 odst. 1, 2 o. s. ř., neboť okolnosti, k nimž se uvedené ustanovení vztahuje, nenastaly.
Dovolací soud proto učinil závěr, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku potvrzujícím rozsudek soudu prvního stupně ve věci není přípustné ze žádného v úvahu přicházejícího ustanovení občanského soudního řádu (§237 odst. 1, §238 odst. 1 písm. b/, §239 odst. 1, 2 o. s. ř.).
Dovolání je však přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) o povinnosti žalované zaplatit žalobci peněžitou náhradu na vypořádání jeho podílu a to na místo částky ve výši 73.961,60 Kč částku 24.902,40 Kč. V tomto rozsahu se projevuje rozdílnost posouzení práv a povinností účastníků ve vztahu k úsporám účastníků na společné vkladní knížce 13-929018-0 Č. s., a.s., pobočka P., a k výběrům provedeným žalovanou a tím vymezuje přípustnost dovolání, jež je určující pro rozsah dovolacího přezkumu. V této souvislosti považuje dovolací soud za potřebné uvést, že dovolací soud není oprávněn přezkoumat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když jinak z hlediska ustanovení §242 odst. 2 písm. d) o. s. ř. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu.
Žalobce podal dovolání s odkazem na ust. §241 odst. 3 písm. c), d) o.s.ř., tedy proto, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a pro nesprávné právní posouzení věci.
V rámci přípustného dovolání dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu především z hlediska dovolacího důvodu upraveného v ust. §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., tedy z hlediska jiné vady řízení (jiné, než uvedené v ust. §241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě je dovolací soud povinen přihlížet i tehdy, nebyla –li dovolatelem jako dovolací důvod uvedena (§242 odst. 1, 3 o.s.ř.).
Manželství účastníků bylo podle zjištění soudů rozvedeno pravomocně ku dni 12. 1. 1990; k tomuto datu zaniklo bezpodílové spoluvlastnictví účastníků, spor o jeho vypořádání se proto ve smyslu ust. §868 zák.č. 509/1991 Sb. posuzuje podle ust. Občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zák. č. 509/1991 Sb.
Podle ust. §145 odst. 1 obč.zák. může každý z manželů vyřizovat běžné záležitosti týkající se společných věcí. V ostatních záležitostech je třeba souhlasu obou manželů; jinak je právní úkon neplatný. Posouzení, zda manželé jednali v souladu s ust. §145 odst. 1 obč.zák. předpokládá spolehlivé zjištění konkrétních okolností.
Žalobce již v žalobě uvedl, že do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků patří úspory m.j. na vkladní knížce s názvem V. Z. a V. V. Podle žalobcových údajů bylo Obvodním soudem pro Prahu 10 vydáno pod spisovou značkou Nc 2014/1989 předběžné opatření, jímž byl uložen zákaz výplat z této vkladní knížky; o tom navrhl důkaz usnesením soudu. Údaje opakoval i ve výpovědi u soudu prvního stupně, v podání ze dne 29. 9. 1996, úvodem odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, v němž odkázal na důkazní návrhy obsažené v označeném podání, což opakoval i v průběhu jednání odvolacího soudu. Přestože bylo možno předpokládat, že obsah spisu má vztah k majetkovým poměrům účastníků, zejména ke vkladům m.j. na označené vkladní knížce a výběrů z ní, odvolací soud důkaz obsahem označeného spisu neprovedl. Navíc nezaměřil pozornost na výši jednotlivých výběrů z vkladní knížky a jejich četnost, aby mohl porovnáním s objektivně zjištěnými poměry účastníků posoudit, zda a který z nich lze ve smyslu ust. §145 odst. 1 obč.zák. považovat jako běžnou záležitost a který případně nikoli. Jestliže odvolací soud neprovedl důkaz zjištěním obsahu označeného spisu a nevěnoval potřebnou pozornost výši jednotlivých výběrů z vkladní knížky, soustředěných do poměrně krátkého časového období, nemohl ani zákonu odpovídajícím způsobem posoudit, zda při výběrech vkladů šlo o běžnou záležitost ve smyslu ust. §145 odst. 1 obč. zák., jak odvolací soud učinil. Tím odvolací soud zatížil řízení vadou ve smyslu ust. §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., pro níž dovolacímu soudu nezbylo, než rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn zrušit a věc v tomto rozsahu vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 1 věta za středníkem o. s. ř.). Uvedená zjištění jsou totiž významná pro závěr o hodnotě bezpodílového spoluvlastnictví účastníků jako bývalých manželů, jež má být mezi účastníky vypořádána. V souvislosti se zrušením rozsudku odvolacího soudu v měnícím výroku byly zrušeny i výroky o soudním poplatku o náhradě nákladů řízení (§243b odst. 4, §223 odst. 3 o. s. ř.).
Věcí v rozsahu vymezeném zrušovacím výrokem rozsudku dovolacího soudu se bude dále zabývat odvolací soud, který je vázán právním názorem dovolacího soudu; rozhodne též o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. září 2001
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu