ECLI:CZ:NS:2001:30.CDO.1216.2001.1
sp. zn. 30 Cdo 1216/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci navrhovatele M. S., proti odpůrkyni České správě sociálního zabezpečení, Praha 5, Křížová 25, o invalidní důchod, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 18 Ca 92/94, o dovolání navrhovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. června 2000, č.j. 1 Cao 55/2000-213, takto:
I. Dovolání navrhovatele se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným k odvolání navrhovatele rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. srpna 1999, č.j. 18 Ca 92/94-171, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 3. ledna 2000, č.j. 18 Ca 92/94-191, jímž bylo k opravnému prostředku navrhovatele potvrzeno rozhodnutí odpůrkyně ze dne 14. 2. 1994, č. 440 114 111, kterým byl navrhovateli odňat od 22. 2. 1994 plný invalidní důchod podle ustanovení §96 odst. 1 zákona č.100/1988 Sb. s výchovným na syny P. a S. (§172 odst. 1 cit. zákona) a od uvedeného data přiznán navrhovateli podle §37 cit. zákona částečný invalidní důchod 2.242,- Kč měsíčně s odůvodněním, že podle posudku lékaře Okresní správy sociálního zabezpečení v Praze – východ není nadále invalidní, ale jen částečně invalidní, a navrhovateli uloženo zaplatit České republice náklady řízení za znalecký posudek 7.950,- Kč s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, změnil ve výroku o náhradě nákladů České republiky tak, že navrhovatel je povinen zaplatit 975,- Kč, a jinak jej potvrdil. Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a nevyhověl návrhu navrhovatele na připuštění dovolání s odůvodněním, že rozsudek ve věci samé neshledal po právní stránce za zásadní, neboť šlo zejména o posouzení správnosti a úplnosti skutkových zjištění (§139 odst. 1; správně §239 odst. 1 o. s. ř.).
V podaném dovolání navrhovatel poukazuje na neúplnost posudků posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 7. 8. 1995 i I. p. v. v. z. ze dne 22. 3. 1998 (správně 1999), kterou spatřuje v tom, že se nezabývaly otázkou, v čem spočívá zlepšení zdravotního stavu navrhovatele oproti zdravotnímu stavu, který byl konstatován při uznání navrhovatelovy plné invalidity posudkem posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 7. 5. 1992 a namítá, že řízení je tak postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §241 odst. 3 (zjevně písm. b/ cit. ustanovení) o. s. ř. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil, neboť ten vytýkanou vadu založil tím, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byl porušen zákon v ustanoveních §6, §120 odst. 3 a §132 o. s. ř. ve spojení s §29 odst. 2 zákona č. 100/1988 Sb.
Při posuzování dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů, t.j. podle občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.
Dovolací soud shledal, že včasné dovolání navrhovatele proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu vykazuje formální i obsahové náležitosti ve smyslu ust. §241 odst. 1, 2 o.s.ř., včetně povinného zastoupení dovolatele advokátem. Zabýval se proto posouzením přípustnosti dovolání (§236 o.s.ř.).
Dovolání směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který byl prvním rozsudkem ve věci. Navrhovatel (dále též dovolatel) nevytýká, že by napadené rozhodnutí bylo postiženo některou z vad taxativně uvedených v ust. §237 odst. 1 o.s.ř. a ani dovolací soud, který k vadám ve smyslu tohoto ustanovení přihlíží z úřední povinnosti, aniž byly výslovně vytknuty, žádnou z vad uvedených v ust. §237 odst. 1 písm. a/ - g/ o.s.ř. neshledal. Nejsou proto naplněny zákonné předpoklady pro závěr o přípustnosti dovolání podle ust. §237 odst. 1, §238 odst. 1 písm. a/, b/ o.s.ř.
Občanský soudní řád umožňuje, aby přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu vyslovil odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí, je-li jeho rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání a účastník (za splnění podmínek v ust. §239 odst. 2 o.s.ř. uvedených) dovolání podá, dovolací soud sám posoudí, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, či nikoli. V případě kladného závěru o této otázce, aniž by sám vydával rozhodnutí, že dovolání je přípustné, přezkoumá rozsudek odvolacího soudu na základě podaného dovolání a v rozsahu jím vymezeného důvodu (§242 odst. 1, §241 odst. 3 o.s.ř.), jímž se zřetelem k oprávněnosti dovolání ve smyslu ust. §239 o.s.ř. může být nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., případně důvod upravený v ust. §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. (řízení je postiženo jinou vadou, než uvedenou §237 o.s.ř.) a o dovolání rozhodne.
Výhrady formulované dovolatelem s odkazem na §241 odst. 3 o. s. ř. mohou být uvažovány z pohledu dovolacích důvodů za předpokladu, že dovolání je přípustné; samy o sobě však přípustnost dovolání nezakládají. To platí i ve vztahu k důvodu uvedenému v §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., založeném na jiné vadě řízení, tj. jiné než v §237 odst. 1 o. s. ř. uvedené, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Protože odvolací soud nevyhověl návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání (§239 odst. 1 o. s. ř.), může být dovolání přípustné jen podle §239 odst. 2 o. s. ř. za předpokladu dovoláním vymezeného důvodu §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tohoto ustanovení se však navrhovatel nedovolává a neuvádí, v čem spatřuje po právní stránce zásadní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (§239 odst. 2 o. s. ř.). O takové rozhodnutí by přitom šlo tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která má zásadní právní význam nejen pro posuzovanou věc, ale současně i obecně pro rozhodovací činnost soudů. Jde o případy, kdy právní otázka nebyla rozhodnutími vyšších soudů dosud řešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, případně byla odvolacím soudem řešena oproti ustálené judikatuře odchylně. Označené skutečnosti však dovolatel v dovolání neuvádí.
Dovolatel namítá dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., který však jeho přípustnost, jak již bylo vyloženo, sám o sobě nezakládá. Závěr o přípustnosti dovolání podle §239 odst. 1, 2 o. s. ř. lze přitom učinit jen za předpokladu, že dovolání se vztahuje k řešení právních otázek. Pro řešení závěrů odvolacího soudu ve vztahu ke zjištění skutkového stavu, dokazování, včetně hodnocení důkazů (§122 a násl., §132 o. s. ř.), jak to právě činí dovolatel, dovolání připustit nelze, neboť opačný závěr by byl v rozporu s výslovným zněním §239 odst. 1, 2 o. s. ř. Proto z hlediska §239 odst. 2 o. s. ř. není právně rozhodný odkaz dovolatele na jím tvrzené nedostatky při provádění dokazování (prostřednictvím označených posudků) skutečností, významných z hlediska hmotněprávní normy, ani jejich hodnocení soudy.
Předpoklady pro závěr o přípustnosti dovolání v posuzované věci ve smyslu §239 odst. 2 o. s. ř. dovolací soud neshledal. Jelikož ani žádný další v úvahu přicházející důvod přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není naplněn, bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto (§238 odst. 1 písm. b/, §239 odst. 1, 2, §243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, věta první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, věta první o. s. ř., neboť dovolatel s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a České správě sociálního zabezpečení v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. listopadu 2001
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu