ECLI:CZ:NS:2001:30.CDO.1220.2001.1
sp. zn. 30 Cdo 1220/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Juraje Malika ve věci péče o nezl. T. L., zastoupeného opatrovníkem Okresním úřadem v K., syna Z. L., zastoupené advokátem, a T. L., o zbavení rodičovské zodpovědnosti, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 31 P 29/95, o dovolání matky proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 7. 2000, č.j. 13 Co 883/2000-282, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 7. 2000, č.j. 13 Co 883/2000-282, ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 31. 3. 2000, č.j. 31 P 29/95-259, se v části, týkající se zbavení Z. L. rodičovské zodpovědnosti k nezl. T. L., zrušuje a věc v tomto rozsahu se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 31. 3. 2000, č.j. 31 P 29/95-259, zbavil Z. L. a T. L. rodičovské zodpovědnosti k nezletilému T. L., pro závažné zanedbávání výchovy nezletilého, projevující se nedostatečnou péčí o jeho zdraví a všestranný tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj (§44 odst. 3 zákona o rodině).
K odvolání matky Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. 7. 2000, č.j. 13 Co 883/2000-282, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že v posuzované věci je dána pravomoc soudu České republiky, když nezletilý, slovenský státní občan, měl v době zahájení řízení bydliště na území České republiky (zák. č. 97/1963 Sb., smlouva o právní pomoci poskytované justičními orgány v některých právních vztazích v občanských a trestních věcech publikovaná pod č. 209/1993 Sb., Závěrečný protokol k této smlouvě). Skutková zjištění provedená soudem prvního stupně doplnil zprávou Vězeňské služby ČR, Věznice P., ze dne 27.6. 2000, zprávou Kojeneckého ústavu v O. ze dne 26. 6. 2000 a zprávou opatrovníka nezletilého ze dne 10. 7. 2000. Po zhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že soud prvního stupně na podkladě zjištěného skutkového stavu učinil odpovídající právní závěry a nepochybil, když oba rodiče zbavil podle ust. §44 odst. 3 zák. o rodině rodičovské zodpovědnosti k nezletilému T.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu matka vznesla s odkazem na ust. §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. námitku, že jí v průběhu řízení byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Matka je ve výkonu trestu odnětí svobody, písemně projevila zájem zúčastnit se jednání odvolacího soudu, soud však věznici o její předvedení nepožádal (§19 odst. 2 vyhl. č. 37/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Byla tak zbavena možnosti vyjádřit se k důkazům, které byly provedeny a k případným dalším návrhům. Pochybení shledala rovněž v postupu soudu prvního stupně, který se spokojil s jejím výslechem dožádaným soudem, ač závažnost věci vyžadovala přímou účast matky při jednání soudu. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Při posuzování dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zák. č. 30/2000 Sb., podle nějž dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění před novelizací zák. č. 30/2000 Sb.
Dovolací soud shledal, že dovolání matky bylo podáno včas, po doplnění vykazuje náležitosti ve smyslu ust. §241 o. s. ř., včetně povinného zastoupení matky jako dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, jímž lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, jako je tomu v posuzované věci, je dovolání podle ust. §238 ost. 1 písm. b) o.s. ř. přípustné, jestliže byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl jinak, než dřívějším rozsudkem proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O tento případ se v posuzované věci nejedná, neboť rozsudek soudu prvního stupně je prvním rozhodnutím v řízení o zbavení rodičovské zodpovědnosti matky k nezl. T. Přípustnost dovolání není založena ani ve smyslu ust. §239 odst. 1, 2 o. s. ř. předpokládajícího, že odvolací soud v rozsudku vyslovil, že dovolání proti rozsudku je přípustné, nebo že dovolací soud na podkladě dovolání účastníka, jehož návrhu na připuštění dovolání nebylo vyhověno, dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolání je však přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže rozhodnutí trpí některou z vad uvedených v ust. §237 odst. 1 o. s. ř. K nim je dovolací soud povinen přihlédnout vždy, i když dovolatel pochybení podle tohoto ustanovení nevytýkal. Dovolací soud neshledal, že by rozsudek odvolacího soudu byl zatížen některou vadou ve smyslu ust. §237 ost. 1 písm. a) – e), g) o. s. ř.; ani matka takovou vadu nevytýkala.
Podle ust. §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., na něž matka v dovolání odkázala, je dovolání přípustné, jestliže účastníku byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Podle obsahu spisu stanovil odvolací soud k projednání odvolání matky v souladu s ust. §214 odst. 1 o. s. ř. jednání, o jehož konání dne 11. 7. 2000 účastníky, tj. matku, otce prostřednictvím jeho zástupkyně a opatrovníka, včas vyrozuměl (§115 odst. 1, 2 o. s. ř.). K jednání odvolacího soudu byla matka obeslána prostřednictvím Vězeňské služby ČR, Věznice P., v níž matka vykonávala trest odnětí svobody; o její předvedení k jednání soud nežádal. Přípisem ze dne 26. 6. 2000 matka odvolací soud požádala, aby mohla být jednání soudu osobně přítomna a „ … mohla se ke všemu vyjádřit …\". Odvolací soud jednal dne 11. 7. 2000 v nepřítomnosti matky, provedl důkazy „…zprávami z č.l. 272 až 279…\", tedy včetně dopisu matky, který je zařazen na č.l. 273 soudního spisu a ve věci rozhodl. Matka nebyla v řízení před soudy obou stupňů zastoupena, soudu prvního stupně však sdělila, že souhlasí, aby tento soud jednal bez její účasti (č.l. 249).
Výkon trestu odnětí svobody představuje závažné omezení odsouzeného občana nejen ve svobodě pobytu a volného pohybu, ale i v jiných oblastech, jako např. ve svobodě shromažďovací a spolčovací, ve svobodném podnikání apod. Omezení spojená s výkonem trestu odnětí svobody se však nemohou dotýkat práv účastníků občanskoprávního řízení, kteří jsou ve výkonu trestu odnětí svobody, tak aby byla porušena zásada rovnosti základního právního postavení účastníků, vyplývající z ust. §18 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je soud povinen zajistit účastníkům k uplatnění jejich práv stejné možnosti, čímž se rozumí zajištění realizace práv, která účastníkům občanskoprávního řízení zajišťuje zákon nebo další obecně závazné předpisy.
V rámci přípravy jednání odvolací soud zřejmě neuvažoval o provedení důkazu výslechem matky jako o potřebném důkazu, k jehož provedení by měla být zajištěna osobní účast matky při jednání; matka byla v průběhu řízení v souladu s ust. §122 odst. 2 o. s. ř. vyslechnuta jako účastník řízení prostřednictvím dožádaného soudu. Aby odvolací soud však mohl při rozhodování o odvolání zohlednit poznatky z jím vyžádaných zpráv, mohl tak učinit jen za předpokladu, že byl jimi proveden důkaz ve smyslu ust. §129 ost. 1 o. s. ř. při zachování zásady vyjádřené v ust. §123 o. s. ř., podle níž mají účastníci právo vyjádřit se ke všem důkazům, které byly provedeny, což platí i pro odvolací řízení (§211 o. s. ř.).
Odvolací soud nepostupoval správně, když k jednání, při němž měly být a také byly provedeny důkazy, nezajistil účast matky žádostí o její předvedení (§19 odst. 2 vyhl. Č. 37/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů), na její žádost o zajištění předvedení z výkonu trestu odnětí svobody k soudu nereagoval a to ani poučením, že má právo zvolit si zástupce, který je oprávněn ke všem úkonům, jež může v řízení učinit účastník (§5, §24, §28 odst. 1, 2 o. s. ř.) a ani následně jednání neodročil, aby se matka např. prostřednictvím dožádaného soudu, mohla s provedenými důkazy seznámit a k nim se vyjádřit (§118 odst. 3, §123 o. s. ř.). Z postupu matky v odvolacím řízení nelze usoudit na matčinu procesní nečinnost ve smyslu ust. §101 odst. 2 o. s. ř. a tedy ani dovodit oprávnění odvolacího soudu provést důkazy, aniž by matce bylo účinně zajištěno právo k provedeným důkazům se vyjádřit. Předjímat, zda to je pro matku významné, případně pro další průběh soudního řízení, v této souvislosti soudu nepřísluší.
Uvedeným nesprávným postupem odvolací soud odňal matce jako účastníku řízení o zbavení rodičovské zodpovědnosti možnost jednat před soudem (§237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.). Dovolacímu soudu proto nezbylo, než rozsudek odvolacího soudu v části týkající se matky Z. L. zrušit a věc v tomto rozsahu vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolání je totiž nejen přípustné ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř., ale pro zjištěnou vadu, jíž rozhodnutí odvolacího soudu trpí, i důvodné (§241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.). Ve vztahu k otci zůstal rozsudek odvolacího soudu v právní moci; o případ, kdy by se jednalo o práva, resp. povinnosti společné oběma rodičům tak, že by dovolání matky jako procesní úkon platil i pro otce, se nejedná (§242 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.).
Ve věci bude dále jednat odvolací soud, pro nějž je názor dovolacího soudu závazný (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. září 2001
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu