ECLI:CZ:NS:2001:30.CDO.1229.2001.1
sp. zn. 30 Cdo 1229/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Julie Muránské a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Františka Duchoně, v právní věci navrhovatele S. H., zastoupeného advokátem, proti odpůrkyni České správě sociálního zabezpečení, Praha 5, Křížová 25, o starobní důchod, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 47 Ca 49/2000, o dovolání navrhovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. dubna 2001, č.j. 1 Cao 14/2001-35, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Česká správa sociálního zabezpečení rozhodnutím ze dne 8. 2. 2000 č. 381 219 031 upravila navrhovateli starobní důchod od 19. 6. 1999 podle ustanovení §29 zákona č. 155/1995 Sb. na částku 7.319,- Kč měsíčně s uvedením, že od srpna 1999 mu náleží důchod ve výši 7.620,- Kč měsíčně.
V návrhu na přezkoumání tohoto rozhodnutí navrhovatel žádal uvedené rozhodnutí zrušit; byl toho názoru, že odpůrkyně vycházela z nesprávného právního názoru (chybně si totiž vykládala ustanovení §11 a násl. zákona i vyhlášky č. 149/1988 Sb.). Namítal, že se mu do hrubého výdělku dosaženého do konce roku 1992 měly započíst i příjmy, které obdržel za podané zlepšovací návrhy u svého zaměstnavatele v letech 1988-1992, a tak mu nemohla být vyloučena částka 31.341,- Kč.
Česká správa sociálního zabezpečení ve vyjádření k podanému opravnému prostředku navrhovatele žádala správné rozhodnutí potvrdit. Uvedla, že pro zápočet zmíněné částky není právní opory, a to nikoliv od okamžiku účinnosti zákona o důchodovém pojištění, ale od okamžiku, kdy pozbyla účinnosti ta ustanovení právních předpisů, která v dřívější době takový postup umožňovala. Dále poukazovala na pravou retroaktivitu, která je charakterizována tím, že právní vztah konstituovaný podle dřívější právní úpravy se bez dalšího řídí od přijaté novely právní úpravou novou, což je z ústavního hlediska nepřípustné. Naproti tomu nepravá retroaktivita právní vztahy vzniklé za dřívější právní úpravy řídí touto právní úpravou až od účinnosti nového práva, od níž se na ně toto právo v plném rozsahu vztahuje. Upozornila proto i na judikaturu samotného Ústavního soudu (nález ÚS uveřejněný pod č.164 ve Sbírce zákonů z roku 1994), která se na shora uvedených právních závěrech také shodla.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12 října 2000, č.j. 47 Ca 49/2000-10, zrušil uvedené rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení a vrátil mu věc k dalšímu řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že při posuzování nároku navrhovatele, aby mu do hrubých výdělků za léta 1988-1992 byly započteny i odměny za zlepšovací návrhy, vycházel z ustanovení §16 odst. 3 zákona č.155/1995 Sb. podle něhož je vyměřovacím základem pojištěnce za dobu po 31. prosinci 1995 vyměřovací základ pro stanovení pojistného podle zákona č. 589/1992 Sb. o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (a za dobu před 1.lednem 1996 hrubý výdělek stanovený pro účely důchodového zabezpečení podle předpisů platných před 1.lednem 1996). Pro posouzení zápočtu odměn za zlepšovací návrhy při výpočtu starobního důchodu je proto třeba vycházet z předpisů platných v letech 1988-1992, za které navrhovatel žádal započtení těchto odměn. Podle ustanovení §11 odst. 2 písm.a) vyhl.č. 149/1988 Sb., která provádí zákon o sociálním zabezpečení č.100/1988 Sb. se za hrubé výdělky považují též odměny podle předpisů o objevech, vynálezech, zlepšovacích návrzích; tyto odměny se započítávají v rozsahu, v němž podléhají dani ze mzdy v tom roce, v němž byly vyplaceny. Organizace pak byly povinny (§147 odst.2 písm.a/ vyhl.č. 149/1988 Sb.) vést o odměnách vyplácených potvrzení o jejich výši a výši daně, dále také, kdy byly vyplaceny a za jakou činnost a za jaký výsledek činnosti. Soud prvního stupně pak dospěl k závěru, že navrhovatel České správě sociálního zabezpečení při podání žádosti o starobní důchod náležitě doložil jednotlivými potvrzeními za roky 1988-1992 v jaké výši mu byly vyplaceny odměny za zlepšovací návrh (hořák pro odvzdušnění plynového zařízení), návrh využití byl realizován u jeho zaměstnavatele S. KNV P., proto mu měly být odměny započteny do hrubých výdělků pro účely důchodového zabezpečení podle předpisů platných v době jejich vyplacení. Tvrzení odpůrkyně, že tyto předpisy v době před 1. lednem 1996 od 1. 1. 1993 již neplatily, není pro posouzení této věci důvodné. Navíc navrhovatel se domáhá jejich započtení v době od roku 1988 do roku 1992, tedy za dobu, kdy tato odměna v rozsahu, v němž podléhala dani, byla hrubým výdělkem. Proto ve smyslu ustanovení §16 odst. 3 zákona č. 155/1995 Sb. je nutno považovat za vyměřovací základ pojištěnce hrubý výdělek stanovený podle předpisů platných v době jeho vyplácení (roky 1988-1992). Z uvedených důvodů zrušil rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení a stanovil, že v dalším řízení bude vycházet z ním vysloveného stanoviska; přepočítá výši starobního důchodu navrhovatele s ohledem na jeho hrubé výdělky v letech 1988-1992.
Po odvolání České správy sociálního zabezpečení proti uvedenému rozsudku (uvedla, že nyní přezkoumávané rozhodnutí bylo vydáno k realizaci rozsudku Městského sodu v Praze ze dne 17. 11. 1999, jímž bylo zrušeno původní rozhodnutí o přiznání starobního důchodu navrhovateli vydané 26. 5. 1999, v němž navrhovatel požadoval zápočet hrubého výdělku dosaženého v roce 1990 ve výši 8.169,- Kč a částek vyplacených za zlepšovací návrhy; soud se ztotožnil s jejím názorem, že zápočet odměn za zlepšovací návrhy není podle zákona č.155/1995 Sb. možný, neboť odměny nejsou již od roku 1992 započítávány do hrubých výdělků pro výpočet starobního důchodu, kdy 1. 6. 1992 nabyl účinnosti zákon č. 235/1992 Sb. a vyhověl jen žádosti navrhovatele o zápočet částky 8.169,- Kč), Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4.dubna 2001, č.j. 1 Cao 14/2001-35, změnil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2000, č.j. 47 Ca 49/2000-20 a rozhodl tak, že zrušené rozhodnutí ČSSZ ze dne 8. 2. 2000, potvrdil.
Odvolací soud totiž dospěl k názoru, že soud prvního stupně sice rozhodoval na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, avšak věc nesprávně právně posoudil. Uvedl, že v projednávané věci je nepochybné, že navrhovateli vznikl nárok na starobní důchod dnem 19. 6. 1999 podle ustanovení §29 písm.a) zákona č. 155/1995 Sb. a od tohoto data mu byl také starobní důchod přiznán. Z dokazování provedeného před soudem prvního stupně i před odvolacím soudem vyplývá, že jedinou a mezi účastníky spornou skutečností je výše vyměřovacího základu, z níž ČSSZ při výpočtu vycházela, konkrétně hrubý výdělek navrhovatele, který nezahrnuje odměny vyplacené navrhovateli za zlepšovací návrhy do konce roku 1992. Odvolací soud rovněž jako ČSSZ vycházel ze zásady, že o nárocích na dávky důchodového pojištění se rozhoduje podle předpisů platných v době, kdy nárok na dávku vznikl. V daném případě vznikl nárok navrhovateli na starobní důchod dnem 19. 6. 1999 za účinnosti zákona č. 155/1995 Sb., který zápočet odměny za zlepšovací návrhy do vyměřovacího základu pro výpočet starobního důchodu nepřipouští, což nepřipouštěla ani právní úprava platná k 31. prosinci 1995 (zákon č. 100/1988 a vyhláška č. 149/1988 Sb.). Z těchto důvodů při nezměněném skutkovém základu, změnil napadený rozsudek soudu prvního stupně a potvrdil rozhodnutí ČSSZ jako odpovídající zákonu.
Ve včas podaném dovolání navrhovatel žádal rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Napadl rozsudek odvolacího soudu z důvodu nesprávného právního posouzení. Setrval na svém názoru, že podle §16 odst. 3 zákona č. 155/1995 Sb. vyměřovacím základem pojištěnce za dobu před 1.lednem 1996 je hrubý výdělek stanovený pro účely důchodového zabezpečení podle předpisů platných před l. 1. 1996. Je správné, že v období od 1. 6. 1992 s ohledem na ustanovení čl. VI. zákona č. 235/1992 Sb. nelze přihlížet k odměnám vyplaceným podle předpisů o objevech, vynálezech, zlepšovacích návrzích; jiná je však situace za dobu účinnosti vyhlášky č.149/1988 Sb. do 31. 5. 1992. Podle §18 odst.1 zákona č. 155/1995 Sb. totiž rozhodným obdobím pro stanovení vyměřovacího základu je období 30 kalendářních roků bezprostředně před rokem přiznání důchodu ( s výjimkou roků před rokem 1986). Do rozhodného období jsou proto v jeho případě zahrnuta i léta 1988 až 1992, kdy platilo ustanovení §11 odst.2 písm.a) vyhl.č. 149/19888 Sb. Proto pokud měl tedy navrhovatel příjem i z odměn podle předpisů o zlepšovacích návrzích v době platnosti §11 odst. 2 písm.a) cit.vyhl., pak je nutno tyto odměny do hrubého výdělku započítat.
Česká správa sociálního zabezpečení ve vyjádření k dovolání navrhovatele navrhovala potvrdit rozhodnutí odvolacího soudu. Poukázala na to, že zákon č. 235/1992 Sb., který nabyl účinnosti dnem 1. června 1992, v čl. VI. Odst .l změnil vyhlášku č. 149/1988 Sb. tak, že vypustil ustanovení §11 odst. 2 písm.a), proto od účinnosti tohoto zákona již nelze považovat za hrubé výdělky odměny za objevy, vynálezy a zlepšovací návrhy. Pokud dále jde o zápočet vyměřovacích základů, uvedla, že nelze je rozdělit do jednotlivých časových období podle v té době platných právních předpisů.
Při posuzování dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č.30/2000 Sb., jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád ( zákon č.99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným pro řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů ( na což poukazuje i odvolací soud ve svém rozhodnutí) se posuzuje tedy podle občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č.30/2000 Sb.
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení §238 odst.1 písm.a) občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č.30/2000 Sb.), protože směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatel uplatňoval dovolací důvod nesprávného právního posouzení věcí odvolacím soudem (§241 odst. 3 písm.d/ o.s.ř. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu tohoto citovaného ustanovení občanského soudního řádu může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz z rozhodnutí uveřejněné pod č. 3/1998 Sbírky soudního rozhodnutí a stanovisek, text na str.13/45).
Odvolací soud posoudil projednávanou právní věc v daném případě zejména podle ustanovení §16 odst. 3 zákona č. 155/1955 Sb., ustanovení §11 odst. 2 písm.a) vyhlášky č.149/1988 Sb., která v čl. VI. bodu 1 zákona č. 235/1995 Sb., s účinností od 1.6.1992 vypustila možnost zahrnovat do hrubých výdělků stanovených pro účely důchodového zabezpečení odměny podle předpisů o objevech, vynálezech, zlepšovacích návrzích a průmyslových vzorech.
Tato ustanovení se nepochybně projednávané právní věci týkala a účastnící řízení na ně také v průběhu řízení poukazovali. V řízení o dovolání bylo proto třeba se zabývat i tím, zda si odvolací soud tato ustanovení také správně vyložil.
Navrhovateli vznikl nárok na starobní důchod podle ustanovení §29 zákona č. 155/199 Sb., a proto mu byl i rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 8. 2. 2000 č. 381 219 031 přiznán od 19. 6. 1999
Ustanovení §11 odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 149/1988 Sb., podle něhož byly do hrubých výdělků stanovených pro účely důchodového zabezpečení zahrnuty i odměny vyplacené podle předpisů o objevech, vynálezech, zlepšovacích návrzích i průmyslových vzorech, zákon č. 235/1995 Sb. s účinností dnem 1. 6. 1992 v čl. VI. bodu 1, vypustil. Proto pokud ustanovení §16 odst. 3 zákona č.155/1995 Sb. při stanovení hrubých výdělků za dobu před 1.lednem 1996 již nepřipouští zápočet odměn za zlepšovací návrhy do vyměřovacího základu pro výpočet starobního důchodu navrhovateli, odvolací soud nepochybil, když vyslovil, že zápočet odměn za zlepšovací návrh do vyměřovacího základu pro výpočet starobního důchodu se nepřipouští.
Z těchto závěrů vycházel i odvolací soud. Nemohl proto dovolací soud přesvědčivě přisvědčit názoru dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že je tedy toto rozhodnutí nesprávné ve smyslu ustanovení §243b odst.1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č.30/2000 Sb).
Přikročil proto dovolací soud k zamítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení §243b odst.1 a 5 občanského soudního řádu ( v již citovaném znění).
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a odpůrkyně ze zákona nemá právo na náhradu nákladů řízení ( §243b odst.4, §224 odst.1, §151 odst.1 a §142 odst.1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 26.září 2001
JUDr. Julie Muránská, v. r.
předsedkyně senátu