ECLI:CZ:NS:2001:30.CDO.1371.2001.1
sp. zn. 30 Cdo 1371/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Juraje Malika a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyně J. S., zastoupené advokátem, proti žalovanému Památkovému ústavu v P., o určení předmětu dědictví, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 19 C 388/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. června 2000, č. j. 13 Co 51/2000-50, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 11. srpna 1999, č. j. 19 C 388/98, zamítl žalobu na určení, že movité věci, tvořící přílohu 1 žaloby (šlo o mobilie zámku H.), jsou předmětem dědictví po A. K., V. K. a V. K., a rozhodl o nákladech řízení. Ve svém rozhodnutí okresní soud řešil tři okruhy právních otázek. Za prvé, zda žalobkyně prokázala naléhavý právní zájem na shora uvedeném určení ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. Tuto otázku uzavřel zjištěním, že žalobkyně podáním návrhu na dodatečné projednání dědictví prokázala naléhavý právní zájem ve smyslu cit. ustanovení, když na rozhodnutí soudu o určovací žalobě závisí rozhodnutí jiného orgánu. Za druhé okresní soud dospěl k závěru, že žalobkyně vlastní vinou způsobila, že nebyla úspěšná se svojí žalobou o vydání věci podle zákona č. 403/90 Sb., eventuálně na základě dalších restitučních zákonů tím, že výzvu na vydání věci neuplatnila u povinné osoby, tj. u té, která věci drží. Konečně soud prvního stupně usoudil, že žalovaný památkový ústav není ve věci pasivně legitimován.
Krajský soud v Plzni k odvolání žalobkyně shora označeným rozhodnutím potvrdil citovaný rozsudek Okresního soudu Plzeň-město, rozhodl o nákladech odvolacího řízení a jejímu návrhu na připuštění dovolání nevyhověl. Odvolací soud vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně se ztotožnil s jeho právním závěrem, že žalovaný Památkový ústav v P. není v tomto sporu pasivně věcně legitimován, proto shledal napadený rozsudek, pokud jím byla žaloba zamítnuta, věcně správným, když převzal i závěr, že žalobkyně prokázala naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Neztotožnil se toliko s právním názorem okresního soudu, že žalobkyně se může domáhat uspokojení svého práva pouze žalobou na plnění podle zák. č. 403/1990 Sb. (restituční zákon), přičemž svůj odlišný právní názor podrobně odůvodnil.
Proti tomuto potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř., přičemž akcentuje dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka má za to, že žalovaný je účastníkem právního vztahu, o nějž v daném případě jde, protože má v držení sporné movité věci, když není vyloučeno, že je dokonce jejich vlastníkem. V té souvislosti vyslovuje názor, že určovací žalobu lze úspěšně vést nejen proti tomu, kdo je vlastníkem věci, ale i proti tomu, kdo ji má v držení. Za otázky zásadního právního významu považuje, zda je u určovacího rozsudku nezbytného k pokračování v dědickém řízení podstatná osoba žalovaného a zda lze žalovat na určení vlastnického práva pouze vlastníka věci, nebo i držitele věci. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu (neuvedeno kterému) k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) projednal toto dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., osobou oprávněnou - účastnicí řízení, zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( §236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné, jestliže rozhodnutí trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř.
Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil ( §238 odst. 1 písm.b/ o. s. ř.).
Podle §239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud vyslovil ve výroku svého rozsudku, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Podle §239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V posuzovaném případě přípustnost dovolání nezakládá ust. §238 odst. 1 ani ust. §239 odst. 1 o. s. ř. a - kromě důvodů podle §237 odst. 1 o. s. ř. - lze přípustnost dovolání posuzovat toliko podle §239 odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně podala návrh odvolacímu soudu na vyslovení přípustnosti dovolání, kterému nebylo vyhověno, a proti rozsudku odvolacího soudu podala včas dovolání.
Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí, popř. některá z právních otázek v něm řešených, jež jsou napadeny dovoláním, má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkových zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nejde o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí soudu nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů (srov. též usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 23. 8. 1995, sp. zn. III. ÚS 181/95, uveřejněné pod č. 19 ve svazku 4/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
Vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku odvolacího soudu po právní stránce, je také dovolací přezkum otevřen - za splnění předpokladů shora uvedených - jen pro posouzení těch právních otázek, pro něž byl návrh na připuštění dovolání učiněn a pro které je dovolání podáno.
Žalobkyně považuje za otázku zásadního právního významu, pro níž se dožaduje vyslovení přípustnosti dovolání dovolacím soudem to, „zda je u určovacího rozsudku nezbytného k pokračování v dědickém řízení podstatná osoba žalovaného a zda lze žalovat na určení vlastnického práva pouze vlastníka věci, nebo i držitele věci“.
Jak vyplývá ze spisu, v tomto řízení mělo být určeno, že v žalobě konkretizované mobilie jsou předmětem dědictví po A. K., V. K. a V. K., přičemž jako žalovaný byl označen Památkový ústav v P. Ten nikdy během řízení nepopíral, že by tyto věci mohly být předmětem dědictví po uvedených osobách, připustil, že některé z uváděných mobilií má ve svém držení a k dědickým nárokům žalobkyně se vyjadřoval tak, že je nemůže potvrdit ani vyloučit.
V projednávané věci jde o tzv. určovací žalobu podle §80 písm. c) obč. zák. Podle cit. ustanovení lze návrhem na zahájení řízení uplatnit, aby bylo rozhodnuto zejména o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Oba soudy nižšího stupně shledaly, že žalobkyně na takovém určení naléhavý právní zájem má.
Soudy obou stupňů se shodly též v tom, že žalovaný není v dané věci pasivně legitimován, přičemž odvolací soud své rozhodnutí v tomto směru považoval za standardní rozhodnutí, nikoli zásadního právního významu, proto také návrhu žalobkyně na připuštění dovolání nevyhověl. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí správně uvedl, že určovací výrok rozsudku má účinnost jen ve vztahu k účastníkům řízení (jimiž v řízení o dědictví jsou ti, o nichž lze mít důvodně za to, že jsou zůstavitelovými dědici, a není-li takových osob, stát), nikoli vůči osobám třetím a proto žalobkyně měla vést řízení proti tomu, kdo tvrdí, že je vlastníkem věci, když v dané věci bylo nesporné, že žalovaný je má pouze ve správě.
K tomu je na místě dodat, že věcnou legitimací je stav vyplývající z hmotného práva. Případný nedostatek pasivní věcné legitimace znamená, že podle hmotně právních ustanovení není žalovaný subjektem (nositelem) tvrzeného práva a žaloba proti němu vedená nemůže být proto úspěšná.
Pokud rozhodnutí soudů v dané věci vycházejí z výše uvedených zásad, je nutno konstatovat, že se v ničem neodchylují od dosavadní ustálené judikatury.
Ze shora uvedeného vyplývá, že uplatněný dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, není naplněn a dovolacímu přezkumu předložené otázky nezakládají důvod pro závěr, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; podmínky přípustnosti dovolání z hlediska ust. §239 odst. 2 o. s. ř. tak nejsou splněny.
Přípustnost dovolání v dané věci není založena ani z důvodů podle §237 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolatelka netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad v tomto ustanovení taxativně vyjmenovaných.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud jej proto odmítl podle §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4, věty první, o. s. ř., ve spojení s §224 odst. 1, §142 odst. 1, věty první a §151 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně jako dovolatelka neměla v tomto řízení úspěch a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není podle o. s. ř. přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. listopadu 2001
JUDr. Juraj Malik, v. r.
předseda senátu