ECLI:CZ:NS:2001:30.CDO.1516.2001.1
sp. zn. 30 Cdo 1516/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Juraje Malika a JUDr. Karla Podolky ve věci žalobkyně M. U., zastoupené advokátem, proti žalované B. N., zastoupené advokátem, o určení neplatnosti závěti, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 6 C 76/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2001, č. j. 13 Co 464/99–77, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2001, č. j. 13 Co 464/99–77 a rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 16. 2. 1999, č. j. 6 C 76/96–54, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Zlíně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 16. 2. 1999, č. j. 6 C 76/96–54, určil, že závěť zůstavitele J. V. sepsaná dne 23. 10. 1993 strojem, podepsaná zůstavitelem a čtyřmi svědky úkonu, je absolutně neplatná a rozhodl o nákladech řízení. Rozhodl tak poté, co dospěl k závěru, že nebyly splněny podmínky ustanovení §476b a 476f Občanského zákona (dále jen ObčZ), neboť jako svědci při podpisu závěti byli podepsáni sourozenci žalované V. K. a J. N., kteří jsou příbuznými v řadě nepřímé, a dále švagr žalované J. K., jehož je nutno na základě svědeckých výpovědí považovat rovněž za osobu blízkou ve smyslu ustanovení §116 ObčZ. Jedinou osobou, která splňovala podmínky ustanovení §476f ObčZ, byla J. R. Dále vyšel ze závěru znaleckého posudku, podle něhož je málo pravděpodobné, že by podpis na závěti byl podpisem J. V., což je podle názoru soudu patrno i laickým porovnáním jeho podpisů.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 5. 2001, č. j. 13 Co 464/99–77, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu na určení, že závěť zůstavitele J. V. sepsaná dne 23. 10. 1993 strojem, podepsaná zůstavitelem a čtyřmi svědky úkonu, je absolutně neplatná. Žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení. Odvolací soud vyšel z názoru, že pro řízení o žalobě dle ustanovení §175k odst. 2 občanského soudního řádu ( dále jen OSŘ) je třeba považovat za účastníky řízení všechny dědice, kteří mají v tomto řízení postavení nerozlučných společníků, neboť účinky rozhodnutí v tomto řízení se vztahují na všechny. Postavení žalobce je přitom určeno obsahem rozhodnutí vydaného v řízení o projednání dědictví. Ostatní účastníci řízení o dědictví jsou v postavení žalovaných, a to i když se v dědickém řízení ke sporné otázce nestavěli odmítavě nebo byli pasivní. V daném případě tedy měla být účastnicí řízení na straně žalované druhá dcera zůstavitele E. V. Pokud ji žalobkyně jako účastnici řízení neoznačila, nebylo možno žalobě vyhovět, z důvodu nedostatku věcné legitimace na straně žalované. Závěrem odvolací soud dodal, že není dostatek důkazů pro závěr, že by švagr žalované byl ve vztahu k žalované osobou blízkou podle §116 ObčZ, tj. že by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále jen dovolatelka) včasné dovolání, jehož přípustnost dovodila z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) OSŘ. Důvodnost dovolání odůvodnila odkazem na §241a odst. 2 písm. a) OSŘ, tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelka zejména poukázala na zprávu schválenou občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu a publikovanou pod č. 49/1982 Sbírky rozhodnutí a stanovisek. Dovodila, že v řízení vyvolaném postupem podle §175k odst. 2 OSŘ, podá-li návrh pouze některý z účastníků nebo je-li na straně žalovaného označen jen některý z účastníků řízení o dědictví, musí soud v souladu s ustanovením §5 OSŘ žalobce poučit o nutnosti vstupu dalšího účastníka řízení na straně žalobce, popř. o nutnosti rozšířit návrh proti dalšímu žalovanému. Pokud se řízení neúčastní všichni nerozluční společníci, nemůže být návrhu vyhověno pro nedostatek věcné legitimace. Uvedla dále, že z dosavadní soudní praxe lze dovodit určitý rozdíl při posuzování poučovací povinnosti soudu ve věcech dědického řízení a v ostatních věcech řízení sporného. V řízení podle ustanovení §175k odst. 2 OSŘ poučovací povinnost soudu k označení účastníků zůstala zachována i po novele OSŘ a ve výkladu k ustanovení §175k odst. 2 OSŘ je stanovena obligatorně s odkazem na skutečnost, že ostatní účastníci dědického řízení jsou nerozlučnými společníky. Bez účasti všech účastníků dědického řízení nelze v řízení před soudem ve věci jednat a rozhodnout. Poučení žalobce dle ustanovení §5 OSŘ o nutnosti označit všechny účastníky dědického řízení, v daném případě dovolatelku nezvýhodňuje oproti ostatním účastníkům dědického řízení ani nepředjímá případný výsledek řízení. Nedostatek věcné legitimace, který vedl k zamítnutí žaloby, lze zhojit procesními úkony, tj. návrhem na přistoupení dalšího účastníka do řízení podle §92 odst. 1 OSŘ. Poněvadž soud prvního stupně poučovací povinnost vůči dovolatelce nesplnil a tato vada nebyla odstraněna ani v odvolacím řízení, navrhla dovolatelka zrušení rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části 12, hlavy prvé, bodu 17 zák. č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zák. č. 99/1963 Sb.), podle kterého dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným před účinností tohoto zákona nebo po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. Dovolatelka odůvodnila přípustnost a důvodnost svého dovolání odkazem na příslušná ustanovení OSŘ po uvedené novele.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou – účastnicí řízení, řádně zastoupenou v dovolacím řízení advokátem dle ustanovení §241 odst. 1 OSŘ, že bylo podáno ve lhůtě určené v ustanovení §240 odst. 1 OSŘ a splňuje formální i obsahové náležitosti dle ustanovení §241 OSŘ, se dovolací soud nejprve zabýval přípustností dovolání, neboť podle ustanovení §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) OSŘ, protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolací soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Brně v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za správné.
Při posuzování předmětné věci vyšel dovolací soud ze skutečnosti, že k projednání dědictví v dědickém řízení byli přizváni všichni účastníci dědického řízení ve smyslu ustanovení §175b OSŘ, tj. dovolatelka - pozůstalá dcera M. U., pozůstalá dcera E. V., pozůstalá družka B. N. i další osoby, jejichž přítomnosti bylo třeba – tj. v tomto případě osoby, které jako svědci podepsaly závěť - oba sourozenci pozůstalé družky, její švagr a přítelkyně jejího bratra. Při jednání dovolatelka namítla absolutní neplatnost závěti, pozůstalá dcera E. V. prohlásila, že absolutní neplatnost závěti nenamítá a pro případ, že závěť bude relativně neplatná, bude akceptovat návrh pozůstalé družky na vypořádání dědictví.
Nato bylo dědické řízení přerušeno usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 31. 1. 1996, č. j. D 876/95-39, a dovolatelce bylo uloženo podat návrh na určení absolutní neplatnosti závěti zůstavitele J. V. ve lhůtě třiceti dnů. Dovolatelka ve stanovené lhůtě podala předmětnou žalobu, v níž označila jako žalovanou pozůstalou družku B. N. Po provedeném řízení soud prvního stupně určil, že závěť je absolutně neplatná, aniž zkoumal, zda v žalobě byli označeni všichni účastníci dědického řízení. Toto přezkoumal až odvolací soud, který na základě svého zjištění dospěl k závěru, že kromě žalované měla být účastnicí řízení na straně žalované označena ve smyslu ustanovení §175k OSŘ i druhá pozůstalá dcera E. V. Pokud se tak nestalo, nebylo možno žalobě vyhovět z důvodu nedostatku věcné legitimace na straně žalované, a žalobu zamítl.
Dovolací soud vzal v úvahu, že řízení o dědictví je řízení specifické, neboť se řídí zvláštními ustanoveními hlavy páté OSŘ. Podle ustanovení §175b OSŘ jsou účastníky dědického řízení ti, o nichž lze mít důvodně za to, že jsou zůstavitelovými dědici. Podle ustanovení §175k OSŘ, závisí-li rozhodnutí o dědickém právu na zjištění sporných skutečností, odkáže soud usnesením toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou, k jejímuž podání určí lhůtu. Není-li žaloba v této lhůtě podána, pokračuje soud v řízení bez zřetele na toho dědice. Na dědické řízení se rovněž vztahuje ustanovení §91 odst. 2 OSŘ, podle něhož jde- li o taková práva a povinnosti účastníků řízení, že se rozsudek musí vztahovat na všechny účastníky, kteří vystupují na jedné straně, platí úkony jednoho z nich i pro ostatní. Jedná se o tzv. nerozlučné společenství a v dědickém řízení se uplatňuje proto, že právní následky rozhodnutí vydaného v dědickém řízení se z povahy věci vztahují na všechny jeho účastníky. Dále v ustanovení §94 OSŘ, které upravuje třetí definici účastníků a vztahuje se podle odstavce prvého na řízení, které může být zahájeno i bez návrhu, se v odstavci druhém uvádí, že pokud někdo z těch, o jejichž právech a povinnostech má být v řízení jednáno, se neúčastní řízení od jeho zahájení, vydá soud, jakmile se o něm dozví, usnesení, jímž jej přibere do řízení jako účastníka.
V předmětné věci vystupovaly od počátku v dědickém řízení všechny osoby, o nichž soud zjistil, že je lze důvodně považovat za zůstavitelovy dědice, tj. obě pozůstalé dcery a pozůstalá družka zůstavitele. Pouze jedna z pozůstalých dcer však namítla absolutní neplatnost závěti, proto právě ona byla usnesením soudu vyzvána, aby podala předmětnou žalobu. Ostatní dědicové budou v takovém sporu na straně žalované. Dědici, stejně tak jako účastníci dědického řízení, jsou totiž vymezeni zákonem (§460 a násl. ObčZ, §175b OSŘ).
Vzhledem k výše uvedenému dospěl dovolací soud k závěru, že pozůstalá dcera E. V. byla v dědickém řízení od samého počátku účastnicí tohoto řízení. Skutečnost, že ji dovolatelka jako žalobkyně v návrhu na neplatnost závěti neuvedla na straně žalované jako účastnici řízení, ve smyslu ustanovení §175k odst. 2 OSŘ, nelze považovat za takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit a který by bránil rozhodnutí ve věci samé. V citovaném ustanovení §175k odst. 2 OSŘ zákon přímo povinnost označení všech účastníků dědického řízení neukládá. Proto, zejména vzhledem ke zvláštnostem dědického řízení, je třeba v tomto případě postupovat dle ustanovení §94 odst. 2 OSŘ a přibrat k řízení i účastníka, který nebyl v žalobě označen, ale od počátku vystupuje jako účastník dědického řízení. V opačném případě by totiž nedostatek označení účastníka řízení v žalobě šel k tíži nejen strany žalující, ale i všech ostatních účastníků dědického řízení, zejména dědiců (v předmětné věci tedy i pozůstalé dcery E. V.), protože by nebylo možno rozhodnout ve věci samé. V daném případě to znamenalo, že soud se nezabýval v odvolacím řízení otázkou platnosti závěti, ale žalobu zamítl z procesních důvodů.
Vzhledem k výše uvedenému nelze přisvědčit dovolatelce, že by soudy měly, ve smyslu §5 OSŘ, poučovací povinnost o tom, kdo by měl být žalován. Jednalo by se o poučování účastníků o hmotném právu, které podle judikatury i výkladu současného znění §5 OSŘ není přípustné. Dovolatelce však lze přisvědčit v tom, že účastníci dědického řízení, ať již na straně žalobce nebo žalovaného, jsou nerozlučnými společníky a bez účasti všech účastníků dědického řízení před soudem, nelze ve věci samé jednat a rozhodnout.
Soud prvního stupně tedy pochybil v tom, že nezkoumal, zda jsou v žalobě označeni všichni účastníci řízení. V případě, že takový nedostatek soud zjistí, postupuje v řízení podle ustanovení §94 odst. 2 OSŘ a účastníka, který nebyl označen, usnesením do řízení přibere. V předmětné věci tedy pochybil i odvolací soud, když po zjištění, že účastník dědického řízení nebyl v žalobě označen, jej do řízení nepřibral, žalobu zamítl z důvodů nedostatku podmínky řízení a nezabýval se jí věcně.
Z výše vyloženého vyplývá, že řízení před odvolacím soudem bylo postiženo vadou podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b/ OSŘ, tj. jinou vadou, která mohla mít (a také měla) za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Rozhodnutí odvolacího soudu tedy není správné, proto dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle §243b odst. 1 věty druhé OSŘ. Vzhledem ke skutečnosti, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, byl zrušen i rozsudek soudu prvního stupně a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V něm bude tento soud postupovat v souladu s ustanovením §243d OSŘ.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. listopadu 2001
JUDr. František Duchoň, v. r.
předseda senátu