ECLI:CZ:NS:2001:30.CDO.1645.2001.1
sp. zn. 30 Cdo 1645/2001-68
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci projednání dědictví po J. B., zemřelém dne 7. 7. 1998 se zanecháním závěti, za účasti 1) pozůstalého syna M. B. pozůstalého syna P. B. pozůstalé vnučky P. P., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 37 D 2091/98, o dovolání pozůstalých synů M. B. a P. B. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2001 č. j. 24 Co 24/2001–53, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 28. 8. 2000, č. j. 37 D 2091/98–44 (Nd 208/98), ve věci projednání dědictví po J. B. rozhodl, že závěť zůstavitele z 2. 3. 1998 je platná. Dospěl k závěru, že holografní závěť zůstavitele, kterou projevil vůli, aby jeho družstevní byt byl po jeho smrti „bezplatně a bez nějakých dalších platebních povinností předán do užívání jako majitelce“ jeho vnučce P. P., byla pořízena ve prospěch pozůstalé vnučky, a že zůstavitel touto závětí chtěl zajistit, aby po jeho smrti jeho družstevní byt získala právě jeho vnučka P. P. K tvrzení pozůstalých synů M. a P. B., že zůstavitelova závěť je neplatná, protože je neurčitá a nesrozumitelná uvedl, že podle ustanovení §35 odst. 2 občanského zákona (dále jen obč. zák.) právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Skutečnost, že při formulaci závěti zůstavitel nepoužil příslušné právní termíny, nelze kvalifikovat jako neurčitost a nesrozumitelnost, tedy jako vady, které by měly mít za následek neplatnost právního úkonu.
K odvolání M. a P. B. Městský soud v Praze, jako soud odvolací, usnesením ze dne 2. 2. 2001, č. j. 24 Co 24/2001–53, shora označené usnesení soudu prvního stupně změnil pouze v tom, že určil, že závěť zůstavitele ze dne 2. 3. 1998 není neplatná pro neurčitost či nesrozumitelnost. Po provedeném řízení se odvolací soud zcela ztotožnil s právním posouzením i závěry soudu prvního stupně, že právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, pokud tato vůle není v rozporu s jazykovým projevem. Za neurčitý a nesrozumitelný, ve smyslu ustanovení §37 odst. 1 obč. zák., lze považovat pouze takový právní úkon, ze kterého nelze ani výkladem zjistit, čeho se týká, co je jeho obsahem a co tímto úkonem účastník právního úkonu sledoval. Podle odvolacího soudu ze samotného textu závěti je zřejmé, že zůstavitel nerozlišuje detaily právnické terminologie a směšuje z odborného pohledu neslučitelné pojmy. Výkladové pravidlo uvedené v §35 odst. 2 obč. zák. však považuje za rozhodující vůli zůstavitele a nikoliv precizní používání odborné terminologie. Odvolací soud neshledal v závěti žádná neurčitá či nesrozumitelná ustanovení, jejichž smysl a obsah by nebylo možné spolehlivě zjistit výkladem dle §35 odst. 2 obč. zák. a v tomto ohledu označil odvolání za nedůvodné. Vzhledem k výše uvedenému závěru odvolací soud změnil napadené usnesení pouze tak, aby z výroku soudu bylo patrno, že tímto usnesením řešil otázku platnosti závěti jen z hlediska její srozumitelnosti a určitosti.
Ve včasném dovolání proti usnesení odvolacího soudu oba pozůstalí synové Miroslav a Pavel Burianovi, zastoupeni advokátem (dále jen dovolatelé) navrhli, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Jako důvod dovolání uvedli ustanovení §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), to znamená nesprávné právní posouzení věci. Přípustnost dovolání je podle dovolatelů dána tím, že odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Podle jejich názoru, pokud zůstavitel uvedl, že byt není k pronajmutí jiným osobám, měl na mysli užívací právo k bytu. Vzhledem k tomu, že po smrti zůstavitele nelze jeho skutečnou vůli zjistit, nelze použít výklad ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. a je třeba mít za to, že závěť je pro svou neurčitost a nesrozumitelnost neplatná. Není totiž zřejmé, zda zůstavitel měl na mysli členský podíl, užívání bytu nebo vlastnictví k bytu. Odvolací soud tak nesprávnou právní kvalifikací dospěl k nesprávnému závěru.
Podle přechodných ustanovení části dvanácté, hlavy I. zákona č. 30/2000 Sb., č. 17, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednávají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Vzhledem k tomu, že uvedená podmínka je v předmětném řízení splněna, postupoval dovolací soud podle ustanovení občanského soudního řádu platných před jeho novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami – účastníky řízení, řádně zastoupenými v dovolacím řízení advokátem dle ustanovení §241 odst. 1 o. s. ř., že bylo podáno ve lhůtě určené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a splňuje formální i obsahové náležitosti dle ustanovení §241 o. s. ř., se dovolací soud nejprve zabýval přípustností dovolání, neboť dle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání není přípustné.
Dovolání proti usnesení odvolacího soudu je přípustné za podmínek uvedených v ustanovení §238a o. s. ř. s tím, že podle odstavce 1 písm. a) tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně. Přípustnost dovolání proti měnícímu usnesení odvolacího soudu je dána rozdílností usnesení odvolacího soudu a usnesení soudu prvního stupně. O rozdílnost usnesení jde v případě, kdy okolnosti rozhodné pro rozhodnutí ve věci posoudily oba soudy odlišně, a tudíž i práva a povinnosti stanovená účastníkům řízení jsou odlišná. Odlišností se tedy rozumí takové právní posouzení věci, které rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva
a povinnosti účastníků právních vztahů. Rozhodující je tudíž obsahový vztah usnesení soudů obou stupňů, spočívající v tom, jak rozdílně posoudily práva a povinnosti účastníků řízení. Pro posouzení rozdílnosti usnesení obou soudů není tudíž důležité ani to, jak odvolací soud formuloval výrok svého usnesení vzhledem k formulaci výroku usnesení soudu prvního stupně.
V předmětné věci soud prvního stupně v usnesení vyslovil, že závěť je platná, zatímco odvolací soud určil, že závěť není neplatná pro neurčitost či nesrozumitelnost. Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud změnil výrok soudu prvního stupně pouze v tom, že precizněji formuloval výrok, přičemž obsah výroku, to znamená práva a povinnosti účastníků, vyplývající z výroku soudu prvního stupně i odvolacího soudu, jsou totožná. Nelze tedy hovořit o rozdílnosti obou usnesení a tedy o změně usnesení ve smyslu ustanovení §238a odst. 1 písm.a/ o. s. ř. , neboť změna usnesení odvolacího soudu je toliko formální, jak to konec konců vyslovil sám odvolací soud v odůvodnění svého usnesení. Podle něho napadené usnesení bylo změněno pouze z toho důvodu, aby z výroku soudu bylo patrno, že tímto usnesením soud řešil otázku platnosti závěti jen z hlediska její srozumitelnosti a určitosti.
Z obsahu spisu nebylo zjištěno, že by řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., ke kterým dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti. Toto ustanovení spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Daná věc náleží do pravomoci soudu, ten, kdo vystupoval v řízení jako účastník, měl způsobilost být účastníkem řízení i procesní způsobilost, v téže věci nebylo již dříve pravomocně rozhodnuto ani již zahájeno řízení, návrh na zahájení byl podán, účastníku řízení nebyla v průběhu řízení odňata možnost jednat před soudem a soud byl správně obsazen (§237 odst. 1 písm. a/ až g/ o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolání není podle §238a o. s. ř. přípustné a vzhledem ke skutečnosti, že nebyl zjištěn ani žádný jiný důvod přípustnosti dovolání dle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. , jak uvedeno shora, bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné dle ustanovení §243b odst. 4 o. s. ř., za použití §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř., protože směřuje proti usnesení, proti kterému žádné ustanovení o. s. ř. dovolání nepřipouští.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. října 2001
JUDr. František D u ch o ň , v. r.
předseda senátu