ECLI:CZ:NS:2001:30.CDO.1881.2001.1
sp. zn. 30 Cdo 1881/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Juraje Malika a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce M. E., proti žalované I. F. (dříve E.), zastoupené advokátkou, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 9 C 128/99, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. července 2001, č. j. 15 Co 313/2001-339, takto:
I. Dovolání žalované proti výroku I., napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 3. ledna 2001, č. j. 9 C 128/99-295, změněn tak, že účastníci jsou povinni zaplatit Č. s., zůstatek dluhu vzniklého na základě smlouvy o úvěru číslo 53/452060-9 ze dne 15. 10. 1997, ke dni zániku společného jmění manželů, tj. k 9. 10. 1998, a to každý jednou polovinou, se zamítá.
II. Výroky II., III. a IV. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. července 2001, č. j. 15 Co 313/2001-339, kterými byla žalovaná zavázána zaplatit žalobci na vypořádání podílů společného jmění manželů částku 76.731,- Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku a rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů, jakož i o povinnosti zaplatit soudní poplatek, se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 3. ledna 2001, č. j. 9 C 128/99-295, vypořádal společné jmění manželů tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit Č. s., a. s., dluh ve výši 130.125,- Kč vzniklý na základě smlouvy o úvěru č. 53/452060-9 ze dne 15. 10. 1997 a žalované zaplatit na vypořádání podílů společného jmění manželů částku 9.500,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení a soudním poplatku. Vycházel ze zjištění, že manželství účastníků uzavřené dne 14. 6. 1997 bylo rozvedeno rozsudkem, který nabyl právní moci dne 9. 10. 1998 a tímto dnem rovněž zaniklo společné jmění manželů. Účastníci učinili nesporným, že do společného jmění manželů nepatří žádná movitá ani nemovitá věc. Okresní soud vycházel ze zásady, že podíly obou účastníků jsou stejné, neboť děti se z manželství nenarodily, oba účastníci byli za trvání manželství výdělečně činní a dosahovali pravidelného příjmu a prostředky získané za trvání manželství byly rovněž za trvání manželství převážně spotřebovány. Nebylo také prokázáno, že by některý z účastníků využil většiny prostředků pro svoji potřebu. Při shodném podílu obou účastníků na společném jmění manželů se mělo každému z nich dostat 10.677,- Kč, kdy žalobci se dostala v kladném zůstatku částka 20.177,  Kč a žalované částka 1.177,- Kč. Na základě toho okresní soud rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na vyrovnání podílů částku 9.500,- Kč. Současně žalobci uložil povinnost nadále hradit úvěr u Č. s., a. s., ve výši 130.125,- Kč s odůvodněním, že tento úvěr nebyl do doby rozhodnutí soudu splacen a je splácen ze strany žalobce, jakož i s ohledem na zjištěnou výši podílů obou účastníků na společném jmění. Po právní stránce opřel soud prvního stupně své rozhodnutí o ustanovení §149 a §150 obč. zák. ve znění účinném do 31. 7. 1998, resp. ke dni 9. 10. 1998.
Krajský soud v Plzni k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 4. 7. 2001, č. j. 15 Co 313/2001-339, změnil rozsudek okresního soudu tak, že účastníci jsou povinni zaplatit Č. s., a. s., zůstatek dluhu vzniklého na základě smlouvy o úvěru č. 53/452060-9 ze dne 15. 10. 1997, a to každý jednou polovinou, a že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na vypořádání podílů společného jmění manželů částku 76.731,- Kč. Rozhodl též o povinnosti zaplatit soudní poplatek a o nákladech řízení rozhodl tak, že na jejich náhradu před soudy obou stupňů nemá žádný z účastníků právo. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s užitím zákonných ustanovení (§149 a §150 obč. zák.), která na zjištěný skutkový stav soud aplikoval. Rozsah aktiv a pasiv společného jmění manželů vyhodnotil však odlišně od soudu prvního stupně. Současně uložil povinnost zaplatit zůstatek dluhu u Č. s., a. s., oběma účastníkům jednou polovinou s tím, že se jedná o dluhy zatížené poměrně vysokým příslušenstvím a je třeba upravit nikoli vztah některého z účastníků vůči peněžnímu ústavu, ale vzájemné vztahy mezi účastníky.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Odvolacímu soudu vytýká pochybení ve vyhodnocení rozsahu aktiv a pasiv společného jmění manželů, pokud se odchýlil od vyhodnocení provedeného soudem prvního stupně, což mělo podle ní za následek nesprávné vypořádání společného jmění. Žalovaná (dále též „dovolatelka“) závěrem navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Dovolací soud věc projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001, a to v souladu s ustanovením části dvanácté, hlavy první, bodu 17., zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, neboť napadené rozhodnutí bylo vydáno po 1. 1.2001 a po řízení provedeném podle občanského soudního řádu v tomto znění.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravují ustanovení §237 o. s. ř. Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonem stanovené lhůtě oprávněnou osobou - účastnicí řízení (§240 o. s. ř.), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a obsahuje způsobilý dovolací důvod (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), přezkoumal Nejvyšší soud, který je podle §10a o. s. ř. dovolacím soudem, uvedený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byly napaden (§242 o. s. ř.). a shledal že dovolání je zčásti důvodné.
O nesprávné právní posouzení věci se jedná tehdy, pokud soud použil jiný právní předpis, než měl správně ve věci aplikovat, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně si jej vyložil. V přezkoumávané věci vycházely oba soudy shodně z ustanovení §§149 a §150 obč. zák., ve znění účinném v rozhodné době, tedy ze zásady, že neprovede-li se vypořádání společného jmění manželů dohodou, provede je na návrh některého z manželů soud a že při vypořádání se vychází ze zásady, že podíly obou manželů jsou stejné, nicméně dospěly ke zcela odlišným závěrům v otázce vypořádání podílů účastníků. Jednalo se o tři okruhy otázek.
V otázce dluhu u Č. s., a. s., okresní soud rozhodl tak, že zůstatek ve výši 130.125,- Kč je povinen zaplatit žalobce sám, což odůvodnil s poukazem na výši zjištěných podílů účastníků na společném jmění a skutečnost, že úvěr byl a je splácen žalobcem. Odvolací soud své rozhodnutí spočívající ve stanovení povinnosti zaplatit zůstatek dluhu ke dni 9. 10. 1998 (den zániku manželství) Č. s. oběma účastníky, a to každý jednou polovinou, odůvodnil tak, že především nebylo možno ke dni zániku manželství vyčíslit přesnou výši zůstatku dluhu, neboť do úplného zaplacení úvěru nelze její přesnou výši znát. V takovém případě, podle názoru odvolacího soudu, je třeba postupovat podle standardní soudní praxe, neboť se jedná o dluhy zatížené poměrně vysokým příslušenstvím a je třeba upravit nikoli vztah některého z účastníků vůči peněžnímu ústavu, ale vzájemné vztahy mezi účastníky. Z toho důvodu uložil povinnost zaplatit zůstatek dluhu oběma účastníkům jednou polovinou s tím, že pokud některý z nich zaplatí peněžnímu ústavu více, má právo se vůči druhému účastníku domáhat finančního vyrovnání. Odvolací soud zde vycházel plně z ustanovení §149 odst. 2 obč. zák., ve znění v rozhodné době (tj. k datu 9. 10. 1998), podle něhož zanikne-li společné jmění manželů, provede se vypořádání, při němž se vychází z toho, že podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Stejně tak se vychází z toho, že závazky obou manželů vzniklé za trvání manželství jsou povinni manželé splnit rovným dílem. Dovolatelka sice nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu, pokud stanovil, že mají se žalobcem zaplatit dluh Č. s. společně (jednou polovinou), avšak z hlediska eventuálního nesprávného použití citovaného ustanovení obč. zák. mu nic konkrétního nevytýká. Rozhodnutí odvolacího soudu, obsažené ve výroku ad I., považuje dovolací soud za správné. Dovolání směřující proti tomuto výroku bylo proto nutno podle §243b odst. 2, věty před středníkem, o. s. ř., zamítnout.
Dovolací soud se ze stejných důvodů ztotožnil i s rozhodnutím odvolacího soudu v otázce náhrady škod způsobených haváriemi žalobce automobilem, který měl v nájmu od leasingové společnosti. Jednalo se o částku 17.855,- Kč (škoda na vozidle leasingové společnosti) a částku 8.000,- Kč (škoda na cizím vozidle). Odvolací soud posoudil tyto škody jako určité riziko, nevybočující z běžných mezí při provozu vozidla, které nesloužilo jen potřebám žalobce, ale celé rodině, jež proto nebylo na místě vypořádávat jen k tíži žalobce. Jelikož tato skutečnost se promítla do výroku ad II. rozsudku odvolacího soudu, o němž bude pojednáno ještě níže, nebylo nutné, aby dovolací soud v tomto směru činil nějaké samostatné rozhodnutí.
Konečně se jednalo o vypořádání skutečnosti, že během trvání manželství účastníci za částku 420.000,- Kč (na níž žalobce ze svých vlastních prostředků přispěl částkou 390.000,- Kč a zbytek byl čerpán ze společných prostředků - z úvěru) si pořídili členská práva k družstevnímu bytu, která pak následně bezúplatně převedli na bývalého manžela žalované. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že k této částce při vypořádání společného jmění manželů nelze přihlížet, protože tato hodnota (ani jiný ekvivalent za tuto hodnotu získaný) se v okamžiku zániku manželství v mase společného jmění nenacházela. Bezúplatné převedení členských práv na bývalého manžela žalované hodnotil tento soud jako darování. Naproti tomu odvolací soud, bez toho, že by své úvahy v tomto směru podepřel jakoukoli právní argumentací, uzavřel, že žalobce investoval částku 390.000,- Kč ze svých výlučných prostředků na to, aby účastníci mohli žít v bytě, užívaném do té doby žalovanou a jejím dřívějším manželem, kterému soudním rozhodnutím svědčilo právo na náhradní byt, sami a po zániku manželství z této investice získal jen právo na náhradní ubytování, což shledal nespravedlivým. Započetl pak ve prospěch žalobce částku 200.000,- Kč jako „vnos“ z jeho výlučných prostředků do společného jmění manželů, kterou je nutno vypořádat. Na základě toho pak dospěl k výroku ad II., podle něhož je žalovaná povinna zaplatit žalobci částku 76.731,- Kč.
Podle §157 odst. 2 o. s. ř. soud v odůvodnění rozsudku uvede zejména, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce.
Právě v posledně uvedeném ohledu odvolací soud pochybil, což činí jeho rozhodnutí z hlediska správnosti právního posouzení věci nepřezkoumatelným. Jeho rozhodnutí totiž postrádá vyjádření těch zákonných ustanovení, podle nichž byla věc posouzena. Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí naznačil, že poskytnutí částky 390.000,- Kč žalobcem na „zakoupení“ družstevního bytu pro dřívějšího manžela žalované, posuzoval za jakousi formu daru, po němž v době zániku manželství účastníků nezbyl žádný dělitelný majetkový ekvivalent, za nerušené právo společného bydlení účastníků v bytě, které do doby poskytnutí náhradního bytu měl tento dřívější manžel žalované právo užívat. Naproti tomu odvolací soud, jak již bylo zmíněno bez příslušné právní argumentace, tuto částku pojal jako investici na získání určitého prospěchu, který lze alespoň částečně finančně vypořádat. Nevysvětlil přitom ani to, proč uvedenou investici žalobce, pokud v době zániku manželství existoval „určitý prospěch“ z ní, při vypořádání bral do úvahy prakticky jen z jedné poloviny.
Pro tento nedostatek, jenž je nedostatkem právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., dovolací soud bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) zrušil rozsudek odvolacího soudu v dotčeném výroku ad II. a ve výrocích o nákladech řízení a soudním poplatku a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2, věta za středníkem, odst. 3, věta první, odst. 5, věta první, o. s. ř.).
Pro úplnost je ještě na místě dodat, že vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebyly dovolatelkou uplatněny a ani dovolací soud je nezjistil,
V dalším řízení bude odvolací soud postupovat podle ustanovení §243d odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není podle o. s. ř. přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. prosince 2001
JUDr. Juraj Malik, v. r.
předseda senátu