ECLI:CZ:NS:2001:30.CDO.1891.2001.1
sp. zn. 30 Cdo 1891/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v právní věci žalobce Mgr. G. V. proti žalované M. V., o uložení povinnosti podrobit se znaleckému zkoumání, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 115/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2001, č. j. 39 Co 341/2000-68, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 7. ledna 2000, č. j. 6 C 115/99-20, zamítl žalobu, kterou žalobce požadoval, aby žalované byla uložena povinnost podrobit se i s nezletilým synem účastníků V. V., narozeným dne 6. 11. 1991, znaleckému zkoumání z oboru molekulární genetiky a testu DNK. Rozsudek odůvodnil tím, že soud může účastníku soudního řízení uložit pouze takovou povinnost, kterou umožňuje znění §80 písm. b/ občanského soudního řádu (dále jen OSŘ). Povinnost žalované dostavit se ke znalci nevyplývá ani ze zákona, ani z právního vztahu, ani z bránění práva. Tam, kde povinnost neexistuje, nemůže ji uložit ani soud. Pokud by přesto takové rozhodnutí vydal, porušil by tím článek 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle kterého nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá, s tím, že podle článku 4 odst. 1 téže listiny povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích, a jen při zachování základních práv a svobod.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 28. března 2001, č. j. 39 Co 341/2000-68, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení a zamítl návrh žalobce na připuštění dovolání s odůvodněním, že své rozhodnutí nepovažuje za rozhodnutí mající zásadní význam po právní stránce. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně správně žalobu posoudil jako žalobu na plnění ve smyslu §80 písm. b/ OSŘ s tím, že povinnost k plnění ve smyslu uvedeného ustanovení lze soudem uložit pouze tehdy, vyplývá-li tato povinnost ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva. Soud může nařídit matce dítěte povinnost dostavit se ke znalci pouze v řízení o určení či popření otcovství postupem podle §57 a 62 zákona o rodině. Pochybnosti žalobce o jeho otcovství k nezletilému nemohou takovouto povinnost založit.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (dále jen dovolatel) dovoláním, jehož přípustnost odůvodnil odkazem na §237 odst. 2 písm. b/ OSŘ s tím, že se jedná v podstatě o uložení povinnosti k úkonu směřujícímu k popření rodičovství. Dále zmínil, že přípustnost dovolání může být založena rovněž rozhodnutím Nejvyššího soudu podle §239 odst. 2 OSŘ ve znění před novelizací. V této souvislosti dovolatel navrhl, aby dovolací soud posoudil, zda dovolatelem položené otázky mají ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání podal z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem. Dále navrhl, aby dovolací soud přihlédl k vadě podle §237 odst. 1 písm. g/ OSŘ s tím, že ve věci rozhodovali vyloučení soudci, a podle §237 odst. 1 písm. f/ OSŘ. Tu spatřuje ve skutečnosti, že odvolací soud rozhodl dne 28. 3. 2001 v jeho nepřítomnosti přesto, že svou neúčast omluvil onemocněním, což doložil lékařským potvrzením. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání podáno nebylo.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části 12, hlavy prvé, bodu 17 zák. č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zák. č. 99/1963 Sb.), podle kterého dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným před účinností tohoto zákona nebo po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou – účastníkem řízení, s právnickým vzděláním, ve lhůtě určené v ustanovení §240 odst. 1 OSŘ a že splňuje formální i obsahové náležitosti dle ustanovení §241 OSŘ, se dovolací soud nejprve zabýval přípustností dovolání, neboť podle ustanovení §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání není přípustné.
Dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Ustanovení §238 OSŘ upravující přípustnost dovolání proti rozsudku, připouští dovolání pouze proti rozsudku měnícímu. Proti potvrzujícímu rozsudku je dovolání přípustné pouze za situace, pokud by se jednalo o případ, kdy byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v přezkoumávané věci nejedná.
Vzhledem ke skutečnosti, že odvolací soud zamítl návrh dovolatele na připuštění dovolání, může přípustnost dovolání založit dovolací soud postupem podle §339 odst. 2 OSŘ. Podle tohoto ustanovení nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Ve výše uvedeném smyslu musí mít rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce především z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Jedná se zpravidla o situaci, kdy řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena, nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, tedy představuje-li v tomto směru odlišné (\"nové\") řešení této právní otázky (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997, pod číslem 101).
Dovolání může být ve smyslu citovaného ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až zjištěním a závěrem, že tomu tak vskutku je. Právním posouzením je pak činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, aby byl použit správný právní předpis a aby byl také správně vyložen.
Dovolatel přisuzuje rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, pokud jde o zhodnocení těchto otázek:
1. Zda i po uplynutí zákonné 6měsíční lhůty pro popření otcovství podle §61 zákona o rodině si může domnělý otec vynutit důkaz o svém otcovství formou znaleckého zkoumání, resp. testu DNA,
2. Zda zájem společnosti na výchově nezletilých stojí nad právem domnělého otce vyjasnit si všechny pochybnosti o svém otcovství vůči nezletilému i po uplynutí 6měsíční lhůty podle §61 zákona o rodině (význam např. v dědických otázkách, kdy není zůstavitelovým zájmem, aby dědil ten, kdo není jeho potomkem),
3. Zda je v souladu či v rozporu s dobrými mravy a s obecným pojetím spravedlnosti, aby domnělému otci, kdykoli v něm vzniknou pochybnosti o věrnosti partnerky, bylo odepřeno domoci se zjištění, zda je či není skutečným biologickým otcem dítěte.
Z obsahu spisu vyplývá, že účastníci uzavřeli manželství dne 1. 6. 1991, ze kterého se dne 6. 11. 1991 narodil nezletilý V. V. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 11. 1996, č. j. 6 C 34/95, bylo manželství účastníků rozvedeno a nezletilý V. svěřen do výchovy matce. Rozsudek nabyl první moci dne 26. 2. 1997. Poté co Nejvyšší státní zastupitelství v Brně dopisem ze dne 16. 11. 1998 odložilo podnět dovolatele k podání návrhu na popření otcovství podle §62 zákona o rodině, podal dovolatel dne 31. 3. 1999 žalobu v přezkoumávané věci. V žalobě uvedl, že v průběhu rozvodového řízení a v průběhu paralelně žalovanou zinscenovaného trestního řízení proti dovolateli a v dalších, později probíhajících procesech vyvolaných žalovanou se u ní objevily takové pohnutky a charakterové vlastnosti, které v dovolateli vyvolaly důvodné pochybnosti o jeho otcovství k nezletilému V. V. Dovolateli marně prošla lhůta k podání návrhu na popření otcovství ve smyslu §57 zákona o rodině. Zbývá mu tedy jen postup podle ustanovení §62 zákona o rodině, tj. popření otcovství nejvyšším státním zastupitelstvím. Na podání žaloby na popření otcovství nejvyšším státním zastupitelstvím však není právní nárok. V konkrétním případě nejvyšší státní zastupitelství podnět dovolatele odložilo s tím, že zatím nebyl získán objektivní důkaz o vyloučení otcovství dovolatele k nezletilému V. V. Za takový důkaz považuje znalecký posudek z oboru zdravotnictví – odvětví hematologie, či znalecký posudek z oboru genetiky, provedený za účasti dítěte, obou jeho rodičů a za přibrání muže, o němž je tvrzeno, že je přirozeným otcem, který vyzní v závěr, že otcovství dovolatele je vyloučeno, zatímco označený otec není z otcovství vyloučen.
Dovolatelovým cílem bylo dosáhnout zahájení řízení o popření otcovství podle §62 zákona o rodině po marném uplynutí lhůt stanovených v §57 a násl. téhož zákona. Ovšem jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud svým rozhodnutím neřešily žádnou z otázek s tímto řízením souvisejících ani otázky, které dovolatel ve svém dovolání zmiňuje. Řešily pouze otázku, zda lze či nelze v soudním řízení uložit povinnost, která nevyplývá ani ze zákona, ani z právního vztahu či z porušení práva. Rozhodnutí odvolacího soudu nelze tedy v této souvislosti považovat za rozhodnutí, které by mělo po právní stránce zásadní význam. Podání žaloby v této věci bylo vyvoláno konflikty mezi účastníky provázející rozpad jejich manželství. Jedná se o jeden z četných problémů, konfliktů a sporů účastníků rodinně-právních vztahů, které jsou běžně řešeny judikaturou obecných soudů po celou dobu platnosti zákona o rodině, v konkrétním případě podle těch jeho ustanovení, která řeší popření rodičovství.
Dovolatel vytkl rozsudku odvolacího soudu vadu podle §237 odst. 1 písm. g/ OSŘ, tj. že ve věci rozhodovali vyloučení soudci. Z obsahu spisu vyplývá, že dovolatel namítal vyloučení soudců odvolacího soudu, a to JUDr. Č. S. a JUDr. J. K., tedy členů senátu, kteří rozhodovali o jeho odvolání. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 25. ledna 2001 bylo rozhodnuto, že zmínění soudci z projednávání a rozhodování věcí týkajících se dovolatele nejsou vyloučeni. V dovolání dovolatel neuvedl konkrétně ohledně kterého či kterých soudců podjatost namítá, ani neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, ze kterých by bylo možné vyloučení konkrétního soudce či soudců dovodit. O jeho odvolání rozhodoval senát složený z předsedy JUDr. Č. S. a soudkyň JUDr. J. K. a JUDr. K. P. Dovolací soud uzavřel, že řízení netrpí dovolatelem vytýkanou vadou podle §237 odst. l písm. g/ OSŘ, tj. že ve věci rozhodovali vyloučení soudci. Ohledně prvních dvou soudců rozhodl Vrchní soud v Praze shora označeným usnesením, že vyloučeni nejsou. Pokud jde o soudkyni JUDr. K. P., dovolatel ji jednak vůbec nezmiňuje, jednak neuvádí žádné konkrétní okolnosti, pro které by měla být vyloučena z projednávání této věci.
Další dovolatelem vytýkanou vadou je vada řízení podle §237 odst. l. písm. f/ OSŘ, tj. že dovolateli jako účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Tuto vadu vidí ve skutečnosti, že odvolací soud rozhodl dne 28. 3. 2001 v jeho nepřítomnosti přesto, že svou neúčast omluvil onemocněním, což doložil lékařským potvrzením. Z protokolu o jednání před odvolacím soudem vyplývá, že ten postupoval v souladu s ustanovením §101 odst. 2, ve spojení s §211 OSŘ, podle kterého soud pokračuje v řízení, i když jsou účastníci nečinní. Je zcela na úvaze soudu, zda důvody, pro které účastník řízení žádá o odročení jednání, jsou vzhledem k okolnostem případu natolik závažné, že bez jeho účasti nelze rozhodnout. Soud není vázán žádostí účastníka řízení o odročení jednání, důležitost důvodu, pro který účastník o odročení žádá, posoudí se zřetelem ke všem konkrétním okolnostem případu a v nepřítomnosti účastníka řízení může i rozhodnout. Skutečnost, že odvolací soud nevyhověl žádosti účastníka řízení o odročení jednání z důvodu jeho onemocnění, nelze bez dalšího považovat za vadu řízení podle §237 odst. l písm. f/ OSŘ, tj. že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Zbývá tedy posoudit přípustnost dovolání z ostatních důvodů uvedených v §237 odst. 1 OSŘ, ke kterým dovolací soud vždy přihlíží podle §242 odst. 3 OSŘ. Toto ustanovení (§237 odst. 1 OSŘ) spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Z obsahu spisu nebylo zjištěno, že by řízení bylo postiženo některou z vad v tomto ustanovení uvedených. Daná věc náleží do pravomoci soudu, ten, kdo vystupoval v řízení jako účastník, měl způsobilost být účastníkem řízení i procesní způsobilost, v téže věci nebylo již dříve pravomocně rozhodnuto ani již zahájeno řízení a návrh na zahájení byl podán (§237 odst. 1 písm. a/ až e/ OSŘ).
Jak vyplývá se shora uvedeného, dovolání není přípustné ani podle §238 ani podle §239 OSŘ a vzhledem ke skutečnosti, že nebyl zjištěn ani žádný důvod přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 OSŘ, jak uvedeno shora, bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle §243b odst. 4 OSŘ, za použití §218 odst. 1 písm c/ OSŘ, protože směřuje proti rozhodnutí, proti kterému žádné ustanovení OSŘ dovolání nepřipouští.
V dovolacím řízení dovolatel neuspěl, žalované žádné náklady nevznikly. Proto dovolací soud rozhodl, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. listopadu 2001
JUDr. František Duchoň, v. r.
předseda senátu