ECLI:CZ:NS:2001:30.CDO.1909.2001.1
sp. zn. 30 Cdo 1909/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobců A) O. M., B) J. M., a C) M. S., proti žalovaným 1) R. L., a 2) P. P., o 124.773,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp.zn. 5 C 190/97, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. května 2000, č.j. 283/99-95, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 24. 3. 1999, č.j. 5 C 190/97-74, zamítl žalobu, jíž žalobci požadovali, aby soud uložil každé žalované jako dědičce po rodičích R. S. a P. S. povinnost zaplatit žalobcům společně a nerozdílně každá částku 62.386,50 Kč s příslušnými úroky a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a nákladů řízení vůči České republice. V odůvodnění rozhodnutí s odkazem na výsledky dokazování uvedl, že žalobci sice prokázali oprávněnost uplatněného nároku za práce provedené podle smlouvy o dílo uzavřené s P. S. co do základu a výše, žalobě však nebylo možno vyhovět. Soud vycházel z pravomocných rozhodnutí Okresního soudu v Trutnově vydaných ve věcech sp. zn. D 287/94 a sp. zn. D 842/94, podle nichž dědictví po obou zůstavitelích bylo předluženo. Žalované vypořádaly dědictví po obou rodičích dohodami o vypořádání dědictví, podle nichž každá žalovaná získala majetek z dědictví v rozsahu jedné poloviny. Pohledávku Č. s., a.s., Okresní pobočka v T. z úvěrové smlouvy ze dne 2. 3. 1993 o poskytnutí účelového úvěru ve výši 500.000,- Kč, zajištěnou smlouvou o zřízení zástavního práva na nemovitostech, uhradily v plné výši. Právní závěry ve věci soud odůvodnil odkazem na ust. §470, §471 obč. zák., §175t odst. 1, §175v odst. 1, 2, §135 odst. 2 o. s. ř.
Krajský soud v Hradci Králové se věcí zabýval z podnětu odvolání žalobců i žalobkyň, které nesouhlasily s rozhodnutím soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení podle ust. §150 o. s. ř. Rozsudkem ze dne 11. 5. 2000, č.j. 24 Co 283/99-95, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil v upraveném znění odpovídajícím upřesnění vymezeném žalobní žádostí, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a ve vztahu k České republice a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Návrhu žalobců na vyslovení přípustnosti dovolání nevyhověl s odůvodněním, že právní otázka, na jejímž podkladě se žalobci domáhali připuštění dovolání, není zásadního významu (§239 o. s. ř.). Při rozhodnutí o věci samé vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který v odvolacím řízení nedoznal změny. Soud prvního stupně učinil skutková zjištění především z obsahu spisu zn. D 287/94 Okresního soudu v Trutnově v dědickém řízení po otci žalovaných R. S., zemřelém dne 12. 2. 1994 a obsahem spisu zn. D 842/94 téhož soudu v dědickém řízení po matce žalovaných P. S., zemřelé dne 30. 5. 1994. Obě dědictví byla vypořádána soudem schválenými dohodami žalovaných jako dědiček, podle nichž majetek po zůstavitelích R. S. a zůstavitelce P. S. připadl žalovaným rovným dílem. Žalované získaly po zemřelých rodičích majetek v ceně úhrnné výše 439.196,42 Kč, dluhy zůstavitelů činily 678.784,40 Kč. Dědictví bylo předluženo po každém ze zůstavitelů; celková výše předlužení činila 239.588,08 Kč. Žalované zaplatily po skončení dědického řízení dluh z úvěru poskytnutého zůstavitelce P. S. Českou spořitelnou, a.s., zajištěného smluvním zástavním právem, ve výši zjištěného zůstatku 497.066,70 Kč, tedy částkou vyšší, než činila cena dědictví. Odvolací soud nesouhlasil s výtkou žalobců, že soud prvního stupně pochybil, když nerespektoval postup zakotvený v ust. §471 odst. 2 obč. zák. a podle občanského soudního řádu nenařídil likvidaci dědictví podle hlavy páté, ust. §175a násl. o. s. ř., ať již na podkladě dohody dědiců s věřiteli či bez návrhu; žalobci se ničeho takového nedomáhali. Po skončení soudního řízení o projednání dědictví žalované plnily dluhy zůstavitelů, z nich dluh zajištěný smluvním zástavním právem částkou dokonce vyšší, než činila cena jimi nabytého majetku po zůstavitelích; proto se žalobci nemohli s úspěchem domáhat zaplacení vlastní pohledávky, byť co do právního důvodu i výše mezi účastníky posléze nesporné. Stejně jako soud prvního stupně odkázal na ust. §135 odst. 2 o. s. ř., jímž odůvodnil vztah rozhodnutí v této věci k rozhodnutím okresního soudu v řízení o dědictví. Odvolací soud rovněž odůvodnil výroky, jimiž změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vedlejších výrocích o náhradě nákladů řízení i výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení. Návrhu žalobců na vyslovení připuštění dovolání odvolací soud nevyhověl. Otázka, zda při předlužení dědictví jsou dědici povinni uspokojit věřitele zpeněžením celého dědictví, bez ohledu na výši dědického podílu, jak ji žalobci formulovali, není podle odvolacího soudu pro posuzovanou věc zásadního významu, když pro ni nebyla určující a nelze ji považovat ani za zásadního významu po právní stránce z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (§239 o. s. ř.).
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobci odkázali na ust. §239 odst. 2 o. s. ř., z nějž dovodili přípustnost dovolání, odůvodnili je ve smyslu ust. §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., tedy nesprávným právním posouzením věci, na němž napadené rozhodnutí spočívá. Opakovali, že odpovědnost žalovaných za dluhy zůstavitele nelze omezit shodně s úpravou obsaženou v ust. §470 obč. zák., aniž bylo přihlédnuto k odlišné úpravě odpovědnosti dědiců za dluhy zůstavitele v případě předlužení dědictví (§471 odst. 2 obč. zák). Dědicům předluženého dědictví je výslovně určen postup při uspokojování dluhů podle předpisů o. s. ř. pro likvidaci dědictví. Ta ukládají povinnost zpeněžit veškerý majetek náležející do dědictví a z výtěžku uhradit dluhy dědictví (§175v odst. 2 o. s. ř.). Majetek náležející do předluženého dědictví po zůstavitelích nebyl zpeněžen, navíc k projednání v rámci dědictví nebyl přihlášen veškerý majetek zůstavitelů, jako např. osobní automobil. K dovolacímu přezkumu předloženou právní otázku proto považují za právně významnou. O nařízení likvidace v tomto řízení nežádali, výtku odvolacího soudu v tomto směru považují za neopodstatněnou. Navíc žalobci nesouhlasí ani s názorem odvolacího soudu, podle nějž je soud ve smyslu ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř. vázán rozhodnutím Okresního soudu v Trutnově o projednání dědictví. Navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové v záhlaví označený zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalované se k dovolání nevyjádřily.
Dovolací soud při posuzování dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb., neboť rozsudek odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání žalobců, byl vydán přede dnem účinnosti tohoto zákona (část dvanáctá, hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád).
Včasné dovolání žalobců vykazuje formální i obsahové náležitosti stanovené pro dovolání ust. §241 odst. 1, 2 o. s. ř., včetně povinného zastoupení dovolatele advokátem.
Dovolání směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který byl prvním rozsudkem ve věci. Žalobci nevytýkali, že napadený rozsudek je postižen některou z vad taxativně uvedených v ust. §237 odst. 1 o. s. ř. a ani dovolací soud, který k těmto vadám přihlíží z úřední povinnosti, žádnou takovou vadu neshledal (§237 odst. 1 písm. a/ – g/ o. s. ř.). Nejsou proto zákonné předpoklady pro závěr o přípustnosti dovolání podle ust. §237 odst. 1, §238 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř.
Občanský soudní řád umožňuje, aby přípustnost dovolání jako mimořádného opravného prostředku vyslovil odvolací soud ve výroku svého potvrzujícího rozhodnutí, je-li jeho rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání a účastník za splnění podmínek uvedených v ust. §239 odst. 2 o. s. ř. dovolání podá, dovolací soud sám posoudí, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam či nikoli. V případě kladného závěru o této otázce, aniž by sám vydával rozhodnutí, že dovolání je přípustné, rozsudek odvolacího soudu na základě podaného odvolání přezkoumá v rozsahu jím vymezeného důvodu, jímž se zřetelem k oprávněnosti dovolání může být nesprávné právní posouzení věci nebo důvod upravený v ust. §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. (§242 odst. 1, §241 odst. 3, §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.).
Podle ustálené judikatury je rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu ve smyslu ust. §239 o. s. ř., jestliže právní otázka, kterou odvolací soud posuzoval, má zásadní význam pro projednávanou věc a zásadní význam i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Protože odvolací soud návrhu žalobců na vyslovení přípustnosti dovolání nevyhověl a žalobci za podmínek ust. §239 odst. 1 o. s. ř. podali dovolání, dovolací soud předběžně posuzoval, zda rozsudek odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání, má po právní stránce takový význam, jak ustanovení §239 o. s. ř. předpokládá; na závěru o tom odvisí další postup dovolacího soudu.
Právní otázku, jak byla žalobci v návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání odvolacímu soudu formulována a předestřena v dovolání, odvolací soud v rámci právních závěrů o věci neposuzoval. V souladu s ust. §135 odst. 2 o. s. ř. vycházel ze skutkových zjištění učiněných z výsledků řízení a promítajících se do rozhodnutí soudu o dědictví po rodičích žalobkyň R. S. a P. S. Podle nich žalobkyně jako dědičky uzavřely soudem schválené dohody o vypořádání dědictví (§482 odst. 1 obč. zák.). Ač bylo dědictví po zůstavitelích předluženo, žalované dohodu s věřiteli o přenechání dědictví k úhradě dluhů neuzavřeli; návrh na nařízení likvidace dědictví nebyl učiněn a soud ji z úřední povinnosti nenařídil. Žalobkyně splnily dluh zůstavitelů z pohledávky zajištěné omezením nemovitostí, a to v rozsahu převyšujícím soudem stanovenou cenu majetku, který žalované dědictvím po zůstavitelích získaly. V průběhu řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím žalobci sice vyslovili pochybnosti o správnosti určení ceny majetku z dědictví, námitky v tomto smyslu však nekonkretizovali tak, aby mohly být předmětem dokazování podle důkazních návrhů žalobců a podle výsledků učiněn odpovídající závěr (§79 odst. 1, §101 odst. 1, §120 odst. 1 o. s. ř.). Odvolací soud učinil právní závěry o věci, aniž otázku předloženou žalobci k dovolacímu přezkumu posuzoval. Dědicové se zhostí odpovědnosti za dluhy tížící dědictví, jestliže je uspokojí v pořadí a podle zásad, jak by tomu mohlo být při likvidaci dědictví ve smyslu ust. §175v o. s. ř., včetně přednostního uspokojení pohledávek zajištěných omezením převodu nemovitostí, jako tomu bylo v posuzované věci (§175v odst. 2 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.). Odvolací soud učinil právní závěry ve věci, aniž posuzoval otázku předloženou žalobci k dovolacímu přezkumu; se zřetelem ke zjištěnému stavu k tomu nebyly ani zákonné důvody.
Protože závěr o přípustnosti dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ust. §239 odst. 2 o. s. ř. nelze učinit, neboť právní otázka předložená k posouzení neměla pro rozhodnutí o věci zásadní význam, dovolací soud dovolání žalobců jako nepřípustné podle ust. §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl (§243b odst. 4 o. s. ř.).
Žalovaným, které byly v dovolacím řízení úspěšné a měly by podle ust. §142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů tohoto řízení (§243b odst. 4 o. s. ř.), náklady v souvislosti s tímto řízením nevznikly. Dovolací soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. listopadu 2001
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu