ECLI:CZ:NS:2001:30.CDO.1936.2000.1
sp. zn. 30 Cdo 1936/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce V. B. proti žalovaným 1) Městskému úřadu v L. a 2) Městu L., o 45.000,- Kč s přísl., vedené pod sp. zn. 17 C 1279/97 u Okresního soudu v Mostě, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4.2.2000, č.j. 9 Co 1066/99-81, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mostě rozhodl o žalobě V. B. proti Městskému úřadu v L. a Městu L., o 45.000,- Kč se 17 % úrokem od 29.4.1995 do zaplacení, společně a nerozdílně oběma žalovanými, rozsudkem ze dne 21.5.1999, č.j. 17 C 1279/97-47. Ve vztahu k žalovanému Městskému úřadu v L. řízení ve smyslu ust. §104 odst. 1 o.s.ř. zastavil s odůvodněním, že žalovaný nemá právní subjektivitu a není způsobilý být účastníkem řízení. V této souvislosti dále uvážil, že tento žalovaný nemohl být ani účastníkem hmotněprávního vztahu, na jehož podkladě žalobce daroval druhému žalovanému Městu L. částku 45.000,- Kč, odpovídající jistotě složené žalobcem podle smlouvy o podmínkách výběrového řízení pro prodej staveb druhým žalovaným. Tuto smlouvu soud prvního stupně shledal podle ust. §37 obč. zák. od počátku absolutně neplatnou, takže druhý žalovaný, který částku na jejím podkladě přijal, je povinen podle ust. §457 obč. zák. ji žalobci vrátit, a proto jej rozsudečným výrokem k této povinnosti zavázal. Skutkové závěry a na jejich podkladě závěry právní učinil po obsáhlém dokazování, v jehož průběhu provedl důkaz smlouvou o podmínkách výběrového řízení ze dne 28.4.1995, pravidly výběrového řízení pro prodej staveb, protokolem o průběhu prvního kola výběrového řízení, návrhem kupní smlouvy, výpovědí žalobce, výslechem svědků K. B. a K. T., korespondencí účastníků, včetně dopisu ze dne 12.7.1995 a přihlédl i k vyjádřením druhého žalovaného.
Krajský soud v Ústí nad Labem se věcí zabýval z podnětu odvolání druhého žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným. Rozsudkem ze dne 4.2.2000, č.j. 9 Co 1066/99-81, rozsudek soudu prvního stupně v dotčeném výroku ve věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Návrhu druhého žalovaného Města L. na vyslovení přípustnosti dovolání proti rozsudku nevyhověl. Při rozhodování ve věci vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž žalobce jako zájemce o koupi objektu č. 14 se stav. parc. č. 91, kat. úz. Š., obec L., složil částku 45.000,- Kč jako „jistotu\" pro případ, že by ve výběrovém řízení o koupi nemovitostí byl úspěšný, ale odmítl by ve stanovené lhůtě kupní smlouvu o převodu vlastnictví k označeným nemovitostem podepsat. Ve smyslu podmínek výběrového řízení uspěl, proti předloženému návrhu kupní smlouvy měl však v některých bodech výhrady, pro které posléze smlouvu neuzavřel. Druhý žalovaný odmítl částku 45.000,- Kč žalobci vrátit s odůvodněním, že podle podmínek výběrového řízení nemá žalobce na její vrácení právo. Po právní stránce odvolací soud učinil především závěr, že zastupitelstvo Města L. stanovilo podmínky výběrového řízení pro prodej staveb, které byly závazné i pro žalobce, pokud se rozhodl zúčastnit se výběrového řízení. Názor, že účastníci o podmínkách výběrového řízení pro prodej staveb uzavřeli smlouvu, neshledal správným. Žalobce byl předem seznámen s podmínkami výběrového řízení, musel si být vědom, že pokud ve výběrovém řízení uspěje, ale kupní smlouvu odmítne uzavřít, připadne jím složená částka jako určitý druh smluvní pokuty sui generis podle ust. §544 obč. zák. a násl. druhému žalovanému. Odvolací soud se v dalším zabýval důvody, pro které žalobce s kupní smlouvou nesouhlasil a posléze odmítl ji podepsat; shledal, že žalobce nebyl ochoten zavázat se k povinnosti zaplatit druhému žalovanému náklady spojené s odhadem nemovitostí a zaplatit daň z převodu nemovitostí (jíž má ze zákona zaplatit prodávající), když se k žádné z těchto povinností obsažených v kupní smlouvě předem nezavázal. Dovodil, že žalobce kupní smlouvu neuzavřel, neboť nesouhlasil s dodatečně zapracovanými povinnostmi placení, tedy nikoli pro neochotu splnit závazek vyplývající z podmínek výběrového řízení. Odvolací soud konstatoval, že kupní smlouva nebyla uzavřena pro následnou neústupnost obou účastníků. Uvedená zjištění shledal pro posouzení věci natolik významnými, že na jejich podkladě rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku jako věcně správný potvrdil a nezabýval se již dalšími tvrzeními a námitkami účastníků. Návrhu druhého žalovaného, aby odvolací soud připustil proti svému rozsudku dovolání odvolací soud nevyhověl s odůvodněním, že nejde po právní stránce o věc zásadního významu, jak ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. předpokládá.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný, zastoupený advokátem, včasné dovolání. Namítal, že po žalobci nepožadoval, aby platil daň z převodu nemovitostí ani jiné náklady spojené s jejich převodem, kupní smlouva však závazek žalobce jako kupujícího k náhradě těchto nákladů předpokládala. Výslovně v ní bylo uvedeno, že daně a poplatky spojené s převodem a vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí budou placeny podle zákona, tedy prodávajícím. Žalobce však na základě smlouvy o podmínkách výběrového řízení a svojí účastí v něm vzal na vědomí a souhlasil, že takové ujednání o náhradě nákladů bude návrh kupní smlouvy obsahovat. Ve lhůtě 15 dnů od vyzvání druhým žalovaným kupní smlouvu neuzavřel, nevznesl námitky ohledně tvrzeného nesouladu návrhu kupní smlouvy se smlouvou o podmínkách řízení, složená jistota za těchto okolností propadla a pozdější uplatnění námitek žalobce je již neúčinné. Žalobci vznikla právní povinnost uzavřít kupní smlouvu, druhému žalovanému právo, aby výše uvedené ujednání do kupní smlouvy pojal a aby žalobce smluvní povinnost splnil. Ust. §8 zák. č. 357/1992 Sb. není podle druhého žalovaného ustanovením, od nějž se nelze odchýlit; poukázal na ust. §59 odst. 7 zák.č. 337/1992 Sb. a pravidla systematického výkladu právních norem. Účastníci smlouvy mohou mezi sebou sjednat závazek k náhradě nákladů a navíc sjednat přímo převzetí povinnosti zaplatit daň z převodu nemovitostí; takto zaplacenou daň je příslušný orgán povinen přijmout. Jako otázku zásadního právního významu předložil žalovaný Nejvyššímu soudu k posouzení, zda platí či neplatí, že ukládá-li veřejnoprávní zákonná norma prodávajícímu z kupní smlouvy povinnost zaplatit daň z převodu nemovitosti, je možné, aby se prodávající s kupujícím soukromoprávní smlouvou dohodl o tom, že kupující tuto povinnost převezme přímo či nepřímo formou náhrady nákladů. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4.2.2000, č.j. 9 Co 1066/99-81, jakož i rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 21.5.1999, č.j. 17 C 1279/97-47, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Při posuzování dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.). Podle tohoto ustanovení se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů, t.j. podle občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.
Podle ust. §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je přípustné, jestliže řízení trpí některou z vad výslovně uvedenou v ust. §237 odst. 1 písm. a/ - g/ o.s.ř. Druhý žalovaný žádnou z těchto vad nenamítal a dovolací soud, který je povinen z úřední povinnosti posuzovat, zda řízení nebylo postiženo některou z těchto vad, žádnou z nich neshledal (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, jako je tomu v posuzované věci, je dovolání přípustné, byl-li potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž soud rozhodl odchylně od předchozího rozsudku, který byl zrušen, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.). Toto ustanovení na posuzovanou věc nedopadá, neboť odvolacím soudem potvrzený rozsudek je prvním rozsudkem ve věci. Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dále přípustné, jestliže odvolací soud na návrh účastníka, případně z vlastního podnětu rozsudečným výrokem vysloví, že dovolání je přípustné (§239 o.s.ř.), protože jde o věc po právní stránce zásadního významu. Je rovněž přípustné, jestliže na podkladě dovolání účastníka, jehož návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání odvolací soud nevyhověl, dospěl dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Podle ustálené judikatury se rozhodnutím po právní stránce zásadního významu ve smyslu ust. §239 o.s.ř. rozumí rozhodnutí odvolacího soudu, jež řeší právní otázku, která nebyla rozhodnutím vyšších soudů vyřešena nebo jejíž výklad se v rozhodnutích těchto soudů neustálil nebo odvolací soud posoudil určitou právní otázku odchylně od ustálené judikatury vyšších soudů. Přípustnost dovolání podle ust. §239 odst. 2 o.s.ř. je podmíněna nejen tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je zásadního významu z hlediska obecného dopadu do poměrů obdobných sporů, ale i tím, že dotčené právní posouzení věci je významné pro věc samu (srov. usnesení NS ČR ze dne 27.5.1999, č.j. 2 Cdon 808/97). Kladným závěrem o tom se dovolání stává přípustným. Ze samotného znění ust. §239 o.s.ř. se podává, že závěr o přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení se vztahuje jen k řešení právních otázek, takže jiné otázky, zejména ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nelze podle tohoto ustanovení učinit předmětem dovolacího přezkumu.
Druhý žalovaný předložil dovolacímu soudu uvedenou právní větu k posouzení jako právní otázku ve prospěch závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud by závěr ve smyslu ust. §239 odst. 2 o.s.ř. mohl učinit za předpokladu, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí uvedenou právní problematiku skutečně posuzoval a tato otázka měla pro rozhodnutí zásadní význam ve výše uvedeném smyslu. Závěr, k němuž odvolací soud při rozhodování o odvolání druhého žalovaného dospěl a na jehož podkladě potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku však byl podložen jinými skutečnostmi a jinou právní úvahou, než druhý žalovaný dovozuje. Argumenty odvolacího soudu a jejich sled podle odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyzněly v závěr, podle nějž se žalobce pro případ, že by ve výběrovém řízení o prodeji označených nemovitostí uspěl, smluvně nezavázal hradit druhému žalovanému náklady spojené s odhadem nemovitostí a daň z jejich převodu, a proto nelze v jeho neprospěch hodnotit okolnost, že odmítl uzavřít (podepsat) kupní smlouvu obsahující uvedený závazek. Je tedy zjevné, že odvolací soud posuzoval, zda v otázce náhrady nákladů spojených s odhadem nemovitostí a příslušné daně vůbec došlo ke shodné vůli účastníků, z níž by bylo možno usoudit na převzetí těchto povinností žalobcem jako kupujícím, zejména převzetí povinnosti zaplatit daň z převodu nemovitostí. Otázkou možnosti smluvního převzetí těchto povinností kupujícím z hlediska zákonů ČNR č. 357/1992 Sb. a č. 337/1992 Sb. se nezabýval a to ani jako otázkou předběžnou. Mimo právní úvahu odvolacího soudu zůstalo posouzení povahy daňové povinnosti a možnosti jejího přenosu z druhého žalovaného jako plátce daně - subjektu veřejnoprávního vztahu - na žalobce jako kupujícího. Okolnost, že v odůvodnění rozsudku přičinil v závorce poznámku, že povinnost zaplatit daň z převodu nemovitostí má ze zákona prodávající na tom nic nemění, neboť odvolací soud tím neučinil jiný závěr, než v souladu s ust. §8 zák. ČNR č. 357/1992 Sb. ve znění zákonů pozdějších. V průběhu řízení před soudy obou stupňů druhý žalovaný v rámci obrany proti žalobě opakovaně uplatňoval právní názor posléze formulovaný do podoby právní věty předložené k posouzení dovolacímu soudu podle ust. §239 odst. 2 o.s.ř. Ani to však nemůže vést ke kladnému závěru ve smyslu uvedeného zákonného ustanovení, když tato právní problematika nebyla napadeným rozsudkem řešena, byť z pohledu druhého žalovaného tak mělo být.
Dovolací soud neshledal předpoklady pro závěr, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, podmiňující přípustnost dovolání ve smyslu ust. §239 odst. 2 o.s.ř. Při nedostatku jiných důvodů přípustnosti dovolání (§236 odst. 1 o.s.ř.) dovolací soud podle ust. §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (§243b odst. 4 o.s.ř.) dovolání druhého žalovaného odmítl; posouzením uplatněných dovolacích důvodů se za tohoto stavu nezabýval.
V dovolacím řízení úspěšnému žalobci náklady nevznikly, bylo proto o náhradě nákladů tohoto řízení rozhodnuto ve smyslu ust. §243b odst. 4, věty první, §151 odst. 1, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř. tak, že na náhradu nákladů dovolacího řízení žádný z účastníků nemá právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. května 2001
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu