ECLI:CZ:NS:2001:30.CDO.2100.2001.1
sp. zn. 30 Cdo 2100/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Juraje Malika a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyně D. D., zastoupené advokátem, proti žalovanému Ing. Z. B., zastoupenému advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 28 C 62/94, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. června 2001, č. j. 20 Co 113/2001-192, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 23. listopadu 1998, č. j. 28 C 62/94-100, z věcí patřících do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků přikázal do vlastnictví žalovaného ideální 1/2 domu čp. 135 v P., P. 4 a ideální 1/2 stavební parcely č. 673 o výměře 137 m2 v kat. území M., zapsaných na LV č. 196 pro katastrální území M. Žalovanému dále uložil zaplatit žalobkyni částku 1.332.875,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V průběhu řízení uzavřeli účastníci ohledně movitých věcí v hodnotě 93.200,- Kč smír a nadále tedy bylo jednáno pouze o vypořádání spoluvlastnictví ke shora označené ideální polovině nemovitostí. V tomto směru dospěl soud k závěru, že předmětné nemovitosti tvoří podle ustanovení §143 obč. zák. součást bezpodílového spoluvlastnictví účastníků, neboť k nabytí vlastnického práva došlo ve smyslu §134 odst. 2 obč. zák. (ve znění zák. č. 131/1982 Sb.) až registrací smlouvy u státního notářství. Obdobně bylo za trvání manželství zřízeno právo osobního užívání pozemku. Protože se žalovaný zasloužil o nabytí nemovitostí a organizoval rozsáhlou rekonstrukci objektu, přikázal soud tyto nemovitosti do jeho výlučného vlastnictví a současně mu uložil zaplatit žalobkyni na vypořádání podílu částku 1.332.875,- Kč jako ideální čtvrtinu ceny nemovitosti, stanovené znaleckým posudkem.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. ledna 2000, č. j. 20 Co 136 a 137/99-130, zrušil výše uvedený rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud přitom vyslovil závazný právní názor, že nemovitosti tvoří součást společného jmění (správně bezpodílového spoluvlastnictví) manželů a je třeba je přikázat do vlastnictví žalovaného. Soudu prvního stupně uložil doplnit řízení revizním znaleckým posudkem, který vezme v úvahu námitky účastníků ke znaleckému posudku Ing. arch. J. B. a poté učiní nové rozhodnutí o výši finančního vyrovnání.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 12. prosince 2000, č. j. 28 C 62/94-178, pak rozhodl v podstatě shodně jako ve svém rozsudku ze dne 23. 11. 1998, když z věcí patřících do společného jmění (správně bezpodílového spoluvlastnictví) účastníků přikázal do vlastnictví žalovaného ideální jednu polovinu domu čp. 135 na stavební parcele č. 637 a ideální jednu polovinu parcely č. 673 o výměře 137 m2, vše zapsané na LV č. 196, katastrálního území M., obec P. Současně žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádání společného jmění manželů (správně bezpodílového spoluvlastnictví manželů) částku 1.311.605,- Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení a povinnosti zaplatit soudní poplatek. Vzhledem k tomu, že o základu uplatněného nároku byl již odvolacím soudem vysloven závazný právní názor, zabýval se soud v dalším řízení hodnocením důkazů pouze ve vztahu k výši vypořádacího podílu, tedy k hodnotě nemovitostí ve spoluvlastnictví účastníků. Z nového znaleckého posudku vzal soud za prokázané, že se jedná o nemovitosti natolik atypické, ve zcela výjimečné lokalitě, že u nich nelze stanovit jejich tržní cenu tzv. srovnávací metodou. Znalec proto vycházel z oceňovací vyhlášky ovlivněné koeficienty prodejnosti, kdy metodiku svého postupu konzultoval se dvěma realitními kancelářemi. Po revizi posudku předchozí znalkyně, místním šetření a přeměření nemovitostí, určil podíl každého z účastníků na částku 1.311.605,- Kč. Tuto částku potom soud uložil zaplatit žalovanému na vypořádání podílu žalobkyni.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. června 2001, č. j. 20 Co 113/2001-192, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích ve věci samé a ve výrocích o nákladech řízení potvrdil, ve výroku o soudním poplatku změnil, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a zamítl návrh žalovaného na připuštění dovolání. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se stanovením výše podílu účastníků na předmětných nemovitostech, kdy námitky žalovaného ohledně závěrů revizního znaleckého posudku nepovažoval za opodstatněné. Výrok o nepřipuštění dovolání odůvodnil tím, že otázky, které žalovaný pro případné dovolací řízení vymezil, nejsou pro rozhodovací činnost soudů zásadního právního významu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný s poukazem na ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. dovolání, neboť se domnívá, že by dovolací soud mohl dospět k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Namítá, že předmětný dům nelze považovat za součást bezpodílového spoluvlastnictví manželů, neboť kupní smlouva o prodeji domu byla uzavřena v době, kdy účastníci řízení nebyli manželé. V této souvislosti poukazoval na rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 8 C 314/91, který ohledně stejné otázky dospěl k opačnému závěru. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla dovolání žalovaného jako nepřípustné zamítnout.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000). V dalším textu použitá zkratka „o. s. ř.“ znamená občanský soudní řád ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě podle §240 odst. 1 o. s. ř., osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle ust. §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že v dané věci směřuje dovolání proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( §236 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravují ustanovení §§237, 238 a 239 o. s. ř.
Vady řízení (tzv. zmatečnosti) uvedené v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. žalovaný ve svém dovolání neuplatnil a ani dovolací soud je nezjistil.
Podle §238 odst. 1 písm.a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé V daném případě byl rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem ve věci samé potvrzen (změna se týkala jen povinnosti zaplatit soudní poplatek).
Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.). Protože v projednávaném případě byl původní rozsudek obvodního soudu odvolacím soudem zrušen, je zde třeba zmínit i další podmínku uvedenou v posledně cit. ustanovení, tj. že soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu. Jak již bylo uvedeno soud prvního stupně v dřívějším rozsudku rozhodl ve věci samé tak, že předmětné nemovitosti jsou součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále jen BSM), že se přikazují do vlastnictví žalovaného a že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů částku 1.332.875,- Kč. Pozdějším rozsudkem rozhodl soud prvního stupně prakticky stejně s tím, že žalovaný má zaplatit žalobkyni o 21.270,- Kč méně. Jednalo se tedy sice o částečně jiné rozhodnutí, avšak ve prospěch žalovaného a navíc nikoli proto, že by v tomto směru byl soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu. Důvod přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. proto rovněž není dán.
Podle §239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud vyslovil ve výroku svého rozsudku, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Ani tento důvod přípustnosti nebyl naplněn, protože odvolací soud svým výrokem dovolání nepřipustil.
Konečně podle §239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Uvažovat o přípustnosti dovolání bylo tudíž možno jen ve smyslu posledně cit. ustanovení o. s. ř., neboť žalovaný podal návrh odvolacímu soudu na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl zamítnut, a proti rozsudku odvolacího soudu podal včas dovolání.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí, popř. některá z právních otázek v něm řešených, jež jsou napadeny dovoláním, má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř. není ovšem založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má, přičemž tuto otázku řeší jako otázku předběžnou před tím, než přistoupí k vlastnímu přezkoumávání napadeného rozhodnutí.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkových zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nejde o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí soudu nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997, pod číslem 101, nebo též usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 23. 8. 1995, sp. zn. III. ÚS 181/95, uveřejněné pod č. 19 ve svazku 4/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
Vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku odvolacího soudu po právní stránce, je také dovolací přezkum otevřen - za splnění předpokladů shora uvedených - jen pro posouzení těch právních otázek, pro něž byl návrh na připuštění dovolání učiněn a pro které je dovolání podáno.
Jak vyplývá z obsahu spisu, navrhl žalovaný v odvolacím řízení připuštění dovolání pro posouzení otázek majících podle jeho názoru zásadní právní význam, a to otázky „zda předmětné nemovitosti patří do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků“ a otázky „vlivu nájmu sousedního pozemku na cenu oceňovaného pozemku“.
Jak je patrno z odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud posuzoval věc (shodně se soudem prvního stupně) v intencích §47 odst. 2 obč. zák. (Jestliže zákon stanoví, že ke smlouvě je třeba její registrace státním notářstvím, je smlouva účinná registrací.) a §134 odst. 2 obč. zák. ve znění zák. č. 131/1982 Sb. (Ke smlouvě o převodu nemovitosti je třeba její registrace státním notářstvím. Vlastnictví přechází registrací smlouvy.). Uvedená ustanovení obč. zák. jsou natolik jednoznačná, že nevzbuzují nijakou pochybnost a v Nejvyššímu soudu známé judikatuře nebyla nikdy vykládána jinak, než jak je vyložil v napadeném rozhodnutí odvolací soud. Z tohoto pohledu napadené rozhodnutí nesplňuje kritéria rozhodnutí zásadního právního významu.
K druhé otázce předestřené žalovaným v dovolání (vliv nájmu sousedního pozemku na cenu oceňovaného pozemku) je nutno uvést, že nebyla v napadeném rozhodnutí řešena, proto ani nemohla mít zásadní právní význam pro rozhodnutí odvolacího soudu.
Ze shora uvedeného vyplývá, že dovolacímu přezkumu předložené právní otázky nezakládají důvod pro závěr, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; podmínky přípustnosti dovolání z hlediska ust. §239 odst. 2 o. s. ř. tak rovněž nejsou splněny.
Dalšími námitkami žalovaného uplatněnými v jeho dovolání by se dovolací soud mohl zabývat, jen kdyby dovolání bylo přípustné, což jak bylo vyloženo v posuzované věci není.
Lze tedy uzavřít, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto odmítl podle §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů právo, a stručné vyjádření žalobkyně k dovolání, odkazující na nesprávná ustanovení o. s. ř. a neobsahující věcné argumenty, jak k otázce přípustnosti dovolání, tak k jeho důvodnosti, nelze považovat za účelně vynaložené náklady k bránění práva.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle o. s. ř.
V Brně dne 20. prosince 2001
JUDr. Juraj Malik , v. r.
předseda senátu