ECLI:CZ:NS:2001:30.CDO.3056.2000.1
sp. zn. 30 Cdo 3056/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci nezletilé M. K., narozené 14.3.1989, zastoupené Okresním úřadem v S. jako opatrovníkem, dcery D. K. a M. K., o střídavou výchovu, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 13 P 220/96, o dovolání otce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. července 2000, č.j. 15 Co 449/2000-81, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni k odvolání otce rozsudkem v záhlaví označeným potvrdil rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 27. března 2000, č.j. 13 P 220/96-68, jímž byl zamítnut otcův návrh na střídavou výchovu nezletilé.
Otec v podaném dovolání, jež opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ a §241 odst. 3 písm. a/, c/ o.s.ř., vytýká soudům obou stupňů nesprávný závěr o tom, že nepředložil v průběhu řízení žádné důkazy svědčící o změně výchovných poměrů nezletilé a že střídavou výchovu nelze uplatnit, jestliže k tomu neexistuje shodná vůle obou rodičů. Zásadní změnu poměrů spatřuje dovolatel již v tom, že byla přijata novela zákona o rodině, umožňující střídavou výchovu nezletilých dětí. Protože oba rodiče mají zájem vychovávat nezletilou dceru a mají k tomu vytvořeny příznivé podmínky, avšak nejsou schopni se na konkrétní formě vždy dohodnout, mělo být povinností soudů potřebným dokazováním zjistit předpoklady pro střídavou, popř. společnou péči obou rodičů. Soud prvního stupně ani soud odvolací této povinnosti nedostály. Chybně reprodukovaly provedené důkazy, vycházely z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, neumožnily dovolateli podpořit svá tvrzení dalšími relevantními důkazy a porušily tak v jeho neprospěch zákon v citovaných procesních ustanoveních. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Při posuzování dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů, t.j. podle občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.
Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.) řádně zastoupeným advokátem a splňuje formální i obsahové znaky předepsané ustanovením §241 odst. 2 o.s.ř.
Nejvyšší soud České republiky, který jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal bez jednání (§243a odst. 1, věta první, o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.). Občanský soudní řád tak činí v ustanovení §237, §238, §238a a §239 o.s.ř.
Dovolání v této věci směřuje proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu o výchově nezletilé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Z hlediska přípustnosti dovolání přichází v úvahu ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. či §239 o.s.ř. Podle těchto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, nebo jestliže odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Nic z uvedeného se však nevztahuje na rozsudky ve věcech upravených v zákoně o rodině, s výjimkou rozsudku o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, určení (popření) otcovství nebo mateřství nebo nezrušitelného osvojení (§238 odst. 2 o.s.ř.).
Se zřetelem k této zákonné úpravě přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu potvrzujícího rozsudek soudu prvního stupně ve věcech upravených zákonem o rodině, k nimž patří i rozsudky upravující výchovu nezletilých dětí (§50 zákona o rodině), aniž by posuzovaná věc byla vyjímkou ve smyslu ustanovení §238 odst. 2 písm. b/ či §239 odst. 3 o.s.ř., nelze učinit jiný závěr, než že pro povahu věci, v níž soud prvního stupně i soud odvolací rozhodoval, dovolání ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ a §239 odst. 1, 2 o.s.ř. není přípustné.
Proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, bez zřetele na formu, výsledek rozhodnutí nebo předmět řízení (s vyjímkou rozsudků, jimiž bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo, že zde není) je dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. přípustné, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu trpí některou z vad v tomto ustanovení výslovně uvedených. K takovýmto vadám dovolací soud přihlédne vždy z úřední povinnosti.
Protože jiné vady řízení podle §237 odst. 1 o.s.ř tvrzeny nebyly a z obsahu spisu ani nevyplývají, je pro závěr o přípustnosti (a současné důvodnosti) dovolání rozhodující, zda řízení trpí vadou, na níž poukazuje dovolatel. Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. je dovolání přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.). O vadu ve smyslu cit. ustanovení jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoli také při rozhodování. Nejde-li o případ, kdy účastníku byl ustanoven opatrovník, ačkoliv k tomuto opatření nebyly splněny zákonem stanovené předpoklady, je dovolací důvod podle cit. ustanovení dán zejména tehdy, jestliže soud rozhodl bez nařízení jednání, přestože mělo být ve věci jednáno, nebo jestliže soud věc projednal v rozporu s ustanovením §101 odst. 2 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníka.
V posuzovaném případě se o takovýto případ nejedná. Odvolací soud k projednání věci nařídil jednání, ke kterému účastníky předvolal. Dovolatel se jednání zúčastnil a k věci se vyjádřil tak, že nemá návrh na doplnění dokazování. Poté se k věci závěrem vyjádřil i tehdejší dovolatelův zástupce. Z protokolu o jednání před odvolacím soudem ani z dovolání navrhovatele nevyplývá, že by v možnosti jednat před soudem bylo navrhovateli jakkoli bráněno. Za tohoto stavu nelze přisvědčit dovolateli, že by postup odvolacího soudu byl nesprávný a dovolateli jím byla odňata možnost jednat před soudem.
Podle ustanovení §120 odst. 1 věty druhé o.s.ř. soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Je tudíž výlučně věcí soudu a jeho úvah, zda a které z navrhovaných důkazů provede; neprovede-li účastníkem navrhovaný důkaz, nelze dovodit, že mu tím nesprávným způsobem odňal možnost jednat před soudem, jak to má na mysli ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř., neboť účastníkova možnost jednat před soudem tím není dotčena.
Námitky dovolatele, představující dovolací důvody podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř., tedy že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, by byly zohlednitelné a dovolací soud by se jimi mohl zabývat jen tehdy, jestliže by dovolání bylo přípustné podle ustanovení §238 či §239 o.s.ř., což, jak již bylo vyloženo, v daném případě splněno není.
Protože rozsudek odvolacího soudu není vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. postižen, a protože dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by trpěl jinou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. uvedenou vadou, a protože z hlediska ustanovení §238 a §239 o.s.ř. proti němu není dovolání přípustné, směřuje dovolání proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto otcovo dovolání - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. , odmítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. února 2001
JUDr. Karel Podolka, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Helena Lovíšková