ECLI:CZ:NS:2001:30.CDO.584.2000.3
sp. zn. 30 Cdo 584/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce Mgr. T. D., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému K. P., o zaplacení částky 29.400,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 32 C 27/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. října 1999, č.j. 3 Co 75/98, 3 Co 29/99-65, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. září 1998, č.j. 32 C 27/98-48, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 29.400,- Kč s příslušenstvím, vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně takto posoudil žalobu, jíž se žalobce proti žalovanému domáhal zaplacení autorského honoráře. Žalobce žalovanou částku žalovanému vyfakturoval na základě smlouvy o vytvoření a užití díla č. 25/95, avšak žalovaný přes upomínky tento autorský honorář nezaplatil. Soud prvního stupně však žalobu zamítl proto, že dospěl k závěru, že tato smlouva nebyla platně uzavřena ve smyslu zák. č. 35/1965 Sb., kdy kromě toho byl též sporný projev vůle ze strany žalovaného. Naproti tomu však vzal soud za prokázáno, že to byl právě žalovaný, jako fyzická osoba, kdo od žalobce dílo převzal. Tak podle ust. §27 odst. 2 autorského zákona vznikl autorovi nárok na sjednanou odměnu odevzdáním díla. Dílo bylo odevzdáno žalovanému dne 24. ledna 1995, a proto soud dospěl k závěru že je žaloba důvodná proti žalovanému jakožto fyzické osobě, když žalovaný neprokázal, že by dílo bylo převzato společností s ručením omezeným G. P.
O odvolání žalovaného proti uvedenému rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. října 1999, č.j. 3 Co 75/98, 3 Co 29/99-65, tak, že tento rozsudek byl změněn a návrh na zaplacení částky 29.400,- Kč s příslušenstvím byl zamítnut s tím, že bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházel při svém rozhodování ze skutečnosti, že se žalobce domáhal zaplacení autorské odměny tak, jak byla uzavřena na základě smlouvy č. 25/95 uzavřené mezi účastníky. Odvolací soud zdůraznil, že ač soud prvního stupně tuto smlouvu shledal neplatnou, přesto žalovaného zavázal podle této smlouvy plnit a zaplatit žalobci dohodnutou autorskou odměnu. Soud druhého stupně se sice ztotožnil se závěrem, že tato smlouva je neplatná, protože nesplňuje předpoklady náležitostí smlouvy o vytvoření díla podle ustanovení §27 odst. 1 tehdy platného zákona č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých - autorského zákona, ve znění změn a doplňků (v rozhodnutí nedopatřením při označení tohoto zákona uvedeno \"o.s.ř.\"). Nesouhlasil však již s tím, pokud soud prvého stupně žalobě vyhověl.
Podle názoru odvolacího soudu nebyl především zcela přesně a jednoznačně uveden ve smlouvě její předmět. I když by ze smlouvy bylo možno dovodit, že účelem smlouvy má být užití díla pro reklamní kampaň, není uveden způsob a rozsah užití tohoto díla. Ze smlouvy nevyplývá jednoznačně ani to, který autor či spoluautor se zavázal dílo podle této smlouvy vytvořit, když se v ní hovoří o spoluautorech, kteří se zavazují vytvořit dílo osobně bez cizí pomoci, kvalitě, atd., ale smlouva byla podepsána pouze žalobcem a nikoli dalším (případným) spoluautorem. Odvolací soud uzavřel, že smlouva již vzhledem k neurčitosti smlouvou vymezeného předmětu díla, stejně tak jako k nedostatečnému vymezení účelu jeho vytvoření, nemohla být platně uzavřena. Ač již soud prvého stupně dospěl ke stejnému závěru, nepostupoval správně, pokud na základě neplatné smlouvy uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci v ní dohodnutou autorskou odměnu. I pokud by totiž žalovaný od žalobce převzal vytvořené barevné diapozitivy, nevzniklo žalobci právo na zaplacení odměny jen na základě této skutečnosti. V řízení žalobce ani netvrdil užití díla žalovaným, přičemž takové užití nebylo v řízení ani ničím prokázáno. Naopak listinné důkazy, kterými byl proveden důkaz, nasvědčují tomu, že dílo užila právnická osoba G. P., s.r.o., jestliže užití díla žalovaným nebylo prokázáno, nemohla by být žalobci přiznána autorská odměna ve smyslu ust. §13 odst. 1 zák. č. 35/1965 Sb. ani v případě, že by byl výlučným autorem díla.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 20. prosince 1999.
Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal žalobce dne 17. ledna 2000 včasné dovolání. Přípustnost tohoto dovolání dovolatel odvozuje z ust. §238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (dále jen\"o.s.ř.\"). V rámci vymezení dovolacích důvodů odvolacímu soudu vytýká, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.), dále že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř.) a konečně, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.).
Za vadu řízení ve smyslu §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. dovolatel pokládá skutečnost, že bylo pominuto, že žalovaný, který dílo převzal, jej zároveň užil tak, že jej soudem nezkoumaným způsobem postoupil společnosti G. P., s.r.o., k dalšímu užití bez souhlasu autora. Nesprávným je závěr soudu spočívající v tom, že smlouvu s žalobcem neuzavřel žalovaný, ale třetí subjekt, to je zmíněná obchodní společnost. Žalobce zejména připomíná, že se obrátil na soud z důvodu ochrany porušeného práva na zaplacení autorské odměny za vytvoření díla, nikoli na odměnu za užití, resp. šíření díla.
Pokud se týče dovolacího důvodu ve smyslu ust. §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř., dovolatel má za to, že závěr, že smlouva o vytvoření a užití díla je neplatná, nemá oporu v provedeném dokazování. Skutková zjištění odvolacího soudu postrádají to, že tento soud vůbec nezkoumal obsah smlouvy o vytvoření díla podle §27 odst. 1 autorského zákona. Dovolatel má za to, že vymezení předmětu smlouvy je uvedeno odbornými výrazy, srozumitelnými jak objednateli, tak autorovi. Nadto ust. §27 odst. 1 autorského zákona nestanoví jako náležitost smlouvy o vytvoření díla způsob a rozsah jeho užití. Stejně tak není správné tvrzení, že smlouva o vytvoření díla vychází z nejasného okruhu účastníků smlouvy. Odvolací soud též vzal v úvahu neprokázanou skutečnost, že žalovaný není pasivně legitimován, tím, že dospěl k závěru, že okruh účastníků smlouvy je nejasný, a že mezi účastníky byla uzavřena pouze smlouva o užití (šíření) díla, ač to z provedených důkazů nevyplynulo a ani jinak v řízení nevyšlo najevo. Úmyslem účastníků bylo uzavřít zejména smlouvu o vytvoření díla. Soud pak pominul skutečnost, že dílo převzala fyzická osoba. V hodnocení důkazů popřípadě poznatků, které vyplynulo z přednesu účastníků, nebo které vyšly najevo jinak z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti event. věrohodnosti je logický rozpor. Ten spočívá v absenci závěru, že žalovaný od autora převzaté dílo jako fyzická osoba užil jeho převedením na jiný právní subjekt (právnickou osobu), jehož byl jediným společníkem, a to bez souhlasu autora. V §13 odst. 1 autorského zákona je stanoveno, že autorovi náleží autorská odměna při každém užití díla s výjimkami uvedenými v §15. Vzhledem k tomu, že v řízení bylo prokázáno, že dílo bylo užito třetí osobou bez souhlasu autora, je podle dovolatele zcela zřejmé, že dílo muselo být nejprve užito žalovaným, který vytvořené dílo převzal jako fyzická osoba.
Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil.
S přihlédnutím k části dvanácté hlavě první, bodu 17, zák. č. 30/2000 Sb., kterým byl novelizován mimo jiné též občanský soudní řád, Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací věc projednal a rozhodl podle dosavadních právních předpisů. Toto rozhodnutí proto vychází ze znění o.s.ř. účinného do 31. prosince 2000. Složení senátu dovolacího soudu se řídí ust. §27 zák. č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích ve znění novely provedené zák. č. 30/2000 Sb., s přihlédnutím k hlavě III. téhož zákona.
Dovolací soud uvážil, že dovolání v této věci bylo podáno oprávněnou osobou, to je účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), řádně zastoupeným advokátem podle ust. §241 odst. 1 o.s.ř. Dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené ust. §240 odst. 1 o.s.ř. a je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ust. §241 odst. 2 o.s.ř. Vychází z předpokladu přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Dovolatel při tom jako dovolací důvod uvádí splnění předpokladů obsažených v ust. §241 odst. 3 písm. b/, c/ a d/ o.s.ř. Za tohoto stavu dovolací soud přezkoumal napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze v souladu z ust. §242 odst. 1-3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že výtkám obsaženým v dovolání není možno přisvědčit, takže z tohoto pohledu je nutno napadené rozhodnutí odvolacího soudu považovat za správné (§243b odst. 1 o.s.ř.).
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází, jak vyplývá z ust. §242 o.s.ř. ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem tohoto návrhu ale i uplatněným dovolacím důvodem. Podle druhého odstavce zmíněného ustanovení dovolací soud též přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. §237 o.s.ř., resp. v případech, kdy je jinak dovolání proti napadenému rozsudku přípustné, též k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, pokud tyto vady nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolatel ve svém dovolání žádný z případů, na něž dopadá ust. §237 odst. 1 o.s.ř. neuvádí, přičemž z obsahu spisu se též žádné takové pochybení nenaznačuje. Dovolatel však zmiňuje, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.). Tato vada, jak bude vyloženo dále, se však v daném řízení neprojevila.
Dovolání lze podat, jestliže řízení bylo postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.), nebo jestliže rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241 odst. 3 písm. c/ os.ř.), resp. jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.).
Jiné vady řízení jsou způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovouto vadou řízení je v první řadě to, že rozhodnutí dovolacího soudu vychází z neúplného nebo nesprávně zjištěného skutkového stavu věci. Neúplnost nebo nesprávnost zjištění skutkového stavu věci však není dovolacím důvodem podle ust. §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. v případě, že odvolací soud dospěl ke skutkovým závěrům, na kterých založil své rozhodnutí. Pokud by se totiž jednalo o nesprávná skutková zjištění, nápravy by bylo možno domáhat se pouze dovolacím důvodem podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. Mezi vady řízení proto nepatří ani např. nesprávné hodnocení provedených důkazů. O vady řízení při zjišťování skutkového stavu věci se jedná zejména tehdy, jestliže při provádění dokazování nebylo postupováno v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, resp. nebylo postupováno v souladu s ust. §120 o.s.ř., příp. v rozporu z ust. §120 o.s.ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci. Dovolacím důvodem podle ust. §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. je dán i tehdy, jestliže odvolací soud vycházel z jiného skutkového základu než soud prvého stupně, aniž by postupoval podle ust. §213 odst. 2 o.s.ř. a zopakoval důkazy, na nichž soud prvního stupně založil svá zjištění, popř. aniž by dokazování doplnil.
Dovolací důvod podle ust. §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. míří na pochybení soudu ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, jak bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po stránce právní, a které nemá oporu v provedeném dokazování. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování tehdy, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ust. §132 o.s.ř. O takový případ jde tehdy, jestliže soud vezme v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesu účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, případně v hodnocení důkazů, popř. poznatky, které vyplynuly z přednesu účastníků, nebo které vyšly najevo jinak z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti je logický rozpor a konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ust. §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného, popř. i procesního práva.
Nesprávným právním posouzením ve smyslu ust. §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správě použít, nebo jestliže soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Jak vyplývá z obsahu spisu včetně dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu, nedošlo k naplnění předpokladu žádného z uvedených dovolacích důvodů.
Již bylo konstatováno, že věc byla soudy obou stupňů posuzována v prvé řadě podle ustanovení §27 odst. 1 tehdy platného autorského zákona, které se týká smlouvy o vytvoření díla, jíž se autor zavazuje vytvořit pro objednatele za odměnu literární, vědecké nebo umělecké dílo, a uděluje svolení, aby objednatel díla užil k účelu smlouvou vymezenému. To odpovídalo obsahu žaloby podané v této věci. Nelze přehlédnout, že jak soud prvního stupně, tak odvolací soud byly vázány podanou žalobou (§153 odst. 2 o.s.ř., resp. §153 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s §211 o.s.ř.). Zde je možno zmínit, že ustanovení §79 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že návrh na zahájení řízení musí obsahovat všechny náležitosti, které jsou nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém základě má soud rozhodnout. Určující je uvedení takových skutečností, které umožňují zcela jednoznačnou individualizaci uplatněného nároku. Návrh na zahájení řízení (žaloba) tak musí obsahovat nejen přesné údaje o tom, čeho se navrhovatel (žalobce) domáhá, ale také na jakém skutkovém základě svůj nárok uplatňuje. Není sice povinen podat právní charakteristiku uplatněného návrhu, ale musí pravdivě a úplně vylíčit skutečnosti, z nichž takový nárok jednoznačně vyplývá. Jestliže by žalobcem požadované plnění mohlo obstát na jiném skutkovém základě, než na tom, který byl vylíčen v návrhu na zahájení řízení, je s ohledem na dispoziční zásadu občanského procesu nezbytné pro jeho posouzení na základě tohoto jiného skutkového základu, aby žaloba byla žalobcem, který jedině může určit předmět řízení, odpovídajícím způsobem účinně změněna (§95 o.s.ř.).
Z vyloženého je pak zřejmé, že se ani soud druhého stupně při svém rozhodování neodchýlil od předmětu sporu, kterým byl nárok na zaplacení autorské odměny podle smlouvy o vytvoření díla podle §27 autorského zákona. Zcela proto neobstojí tvrzení dovolatele obsažené v jeho dovolání, že soud nezkoumal platnost předmětné smlouvy o vytvoření díla, zda splňuje náležitosti podle §27 citovaného zákona, když právě závěr soudů obou stupňů, že tyto náležitosti nesplňuje byl zásadním důvodem, proč soud druhého stupně v rámci změny rozsudku soudu prvního stupně žalobu zamítl.
Jestliže odvolací soud může ve své podstatě (až na již vyložené výjimky) přezkoumat rozhodnutí odvolacího soudu jen v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden, a je tedy vázán obsahem podaného dovolání, pak z dovolání žalobce dále nevyplývá nic, co by svědčilo o naplnění některého z jím uplatněných dovolacích důvodů ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. b/, c/ a d/ o.s.ř. To zejména proto, že dovolatel neuvádí v podstatě nic, co by zpochybnilo základní úvahu odvolacího soudu o tom, že dotčená smlouva o vytvoření díla je neplatná, což pak bylo příčinou zamítnutí žaloby v souzené věci.
Z vyložených důvodů je proto zřejmé, že z hlediska dovolatelem uplatněných důvodů dovolání je nutno dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze pokládat za správný (§243b odst. 1 o.s.ř.). Proto Nejvyšší soud České republiky a aniž nařídil jednání (243a odst. 1 o.s.ř.) podané dovolání žalobce zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §142 odst. 1 věta prvá a §151 odst. 1 o.s.ř., za situace, když dovolatel neměl se svým dovoláním úspěch, zatímco žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. března 2001
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu