ECLI:CZ:NS:2001:30.CDO.633.2001.1
sp. zn. 30 Cdo 633/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci navrhovatele J. V. proti odpůrkyni České správě sociálního zabezpečení, Praha 5, Křížová 25, o starobní důchod, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 2 Ca 232/2000, o dovolání navrhovatele proti rozsudku Vrchního soud v Praze ze dne 24. ledna 2001, č. j. 1 Cao 238/2000-50, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným k odvolání navrhovatele rozsudek Krajského soudu v českých Budějovicích ze dne 5. října 2000, č.j. 2 Ca 232/2000-28, jímž k opravnému prostředku navrhovatele potvrdil rozhodnutí odpůrkyně ze dne 16. 6. 2000, č. 391 106 094, kterým byl navrhovateli přiznán od 1. 8. 2000 starobní důchod 7.231,- Kč měsíčně, odmítl opravný prostředek navrhovatele proti rozhodnutí odpůrkyně ze dne 30. 1. 1991 č. 391 106 094, kterým byl navrhovateli přiznán od 2. 6. 1989 částečný invalidní důchod úrazový 1.133,- Kč měsíčně, řízení o opravném prostředku navrhovatele proti rozhodnutí tohoto soudu ze dne 28. 4. 1990, č.j. 2 C 38/90-20 ve spojení s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 9. 1990, č.j. 11 Co 161/90 zastavil, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích o potvrzení rozhodnutí odpůrkyně ze dne 16. 6. 2000, č. 391 106 094, a o nákladech řízení potvrdil, účastníkům nepřiznal náhradu odvolacího řízení a vyslovil, že se dovolání nepřipouští s odůvodněním, že nejde o věc zásadního významu po právní stránce; o takovou by šlo v zásadě tehdy, kdyby byla dosud v soudní praxi sporná, resp. nejednotně rozhodovaná a která by proto zasluhovala sjednocení judikatury odvolacím soudem.
V podaném dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §239 odst. 2 o. s. ř. a jež podává z důvodu §241 odst. 3 písm. d/ a c/ o. s. ř. navrhovatel (dále též dovolatel) zpochybňuje provedené důkazy, na jejichž základě soudy obou stupňů dospěly k závěru, že jím vykonávané zaměstnání po roce 1978 nebylo zaměstnáním v II. pracovní kategorii. Požaduje, aby k této otázce byli vyslechnutí jím již dříve navržení svědci a provedeny listinné důkazy v dovolání blíže označené. Za otázku zásadního právního významu pokládá posouzení platnosti, resp. neplatnosti jeho podpisu na evidenčním listu důchodového pojištění namítaje, že tak učinil „ne zcela svobodně, rozhodně ne však vážně a určitě a ne dost srozumitelně (§37 odst. 1 obč. zák.), určitě však v omylu“, o němž tvrdí že „byl dokonce druhou stranou vyvolán úmyslně;“ proto je tento právní úkon neplatný. Jestliže o něj opírá odvolací soud své rozhodnutí jakožto o hlavní důkaz, je jeho právní posouzení nesprávné. Správný není ani odkaz na navrhovatelovo dřívější vyjádření, neboť sám buď dobře neporozuměl položené mu otázce nebo se vyjádřil nepřesně. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu (případně i soudu prvního stupně) zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Při posuzování dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů, t.j. podle občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.
Dovolací soud shledal, že včasné dovolání navrhovatele proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu vykazuje formální i obsahové náležitosti ve smyslu ust. §241 odst. 1, 2 o.s.ř., včetně povinného zastoupení dovolatele advokátem. Zabýval se proto posouzením přípustnosti dovolání (§236 o.s.ř.).
Dovolání směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který byl prvním rozsudkem ve věci. Navrhovatel (dále též dovolatel) nevytýká, že by napadené rozhodnutí bylo postiženo některou z vad taxativně uvedených v ust. §237 odst. 1 o.s.ř. a ani dovolací soud, který k vadám ve smyslu tohoto ustanovení přihlíží z úřední povinnosti, aniž byly výslovně vytknuty, žádnou z vad uvedených v ust. §237 odst. 1 písm. a/ - g/ o.s.ř. neshledal. Nejsou proto naplněny zákonné předpoklady pro závěr o přípustnosti dovolání podle ust. §237 odst. 1, §238 odst. 1 písm. a/, b/ o.s.ř.
Občanský soudní řád umožňuje, aby přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu vyslovil odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí, je-li jeho rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání a účastník (za splnění podmínek v ust. §239 odst. 2 o.s.ř. uvedených) dovolání podá, dovolací soud sám posoudí, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, či nikoli. V případě kladného závěru o této otázce, aniž by sám vydával rozhodnutí, že dovolání je přípustné, přezkoumá rozsudek odvolacího soudu na základě podaného dovolání a v rozsahu jím vymezeného důvodu (§242 odst. 1, §241 odst. 3 o.s.ř.), jímž se zřetelem k oprávněnosti dovolání ve smyslu ust. §239 o.s.ř. může být nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., případně důvod upravený v ust. §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. (řízení je postiženo jinou vadou, než uvedenou §237 o.s.ř.) a o dovolání rozhodne.
Výhrady formulované dovolatelem s odkazem na §241 odst. 3 o. s. ř. mohou být uvažovány z pohledu dovolacích důvodů za předpokladu, že dovolání je přípustné; samy o sobě však přípustnost dovolání nezakládají. To platí i ve vztahu k důvodu uvedenému v §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., založeném na jiné vadě řízení, tj. jiné než v §237 odst. 1 o. s. ř. uvedené, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Protože odvolací soud nevyhověl návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání (§239 odst. 1 o. s. ř.), může být dovolání přípustné jen podle §239 odst. 2 o. s. ř. za předpokladu dovoláním vymezeného důvodu §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. O takové rozhodnutí by přitom šlo tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která má zásadní právní význam nejen pro posuzovanou věc, ale současně i obecně pro rozhodovací činnost soudů. Jde o případy, kdy právní otázka nebyla rozhodnutími vyšších soudů dosud řešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, případně byla odvolacím soudem řešena oproti ustálené judikatuře odchylně.
O takový případ se v souzené věci nejedná. Dovolatel podává dovolání s odkazem na důvody §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., t. j. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a písm. d) cit. ustanovení, tj. že rozhodnutí spočívá ne nesprávném právním posouzení věci. Obsahově však vyjadřuje nesouhlas se skutkovým zjištěním spočívajícím v jeho neúplnosti a s hodnocením dokazování. Z toho pak dovozuje jeho přípustnost podle §239 odst. 2 o. s. ř.
Závěr o přípustnosti dovolání podle §239 odst. 1, 2 o. s. ř. lze přitom učinit jen za předpokladu, že dovolání se vztahuje k řešení právních otázek. Proto je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, jímž nevyhověl návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, jen z důvodu uvedeného v §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Pro řešení závěrů odvolacího soudu ve vztahu ke zjištění skutkového stavu, dokazování, včetně hodnocení důkazů (§122 a násl., §132 o. s. ř.), jak to právě činí dovolatel, dovolání připustit nelze, neboť opačný závěr by byl v rozporu s výslovným zněním §239 odst. 1, 2 o. s. ř. Proto z hlediska §239 odst. 2 o. s. ř. není právně rozhodný odkaz dovolatele na jím tvrzené nedostatky při provádění dokazování skutečností, významných z hlediska hmotněprávní normy, ani jejich hodnocení soudy.
Předpoklady pro závěr o přípustnosti dovolání v posuzované věci ve smyslu §239 odst. 2 o. s. ř. dovolací soud neshledal. Jelikož ani žádný další v úvahu přicházející důvod přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není naplněn, bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto (§238 odst. 1 písm. b/, §239 odst. 1, 2, §243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, věta první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, věta první o. s. ř., neboť dovolatel s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a České správě sociálního zabezpečení v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. listopadu 2001
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu