ECLI:CZ:NS:2001:30.CDO.80.2001.1
sp. zn. 30 Cdo 80/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Juraje Malika a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobců A) M. S., B) L. S., zastoupeného advokátem, proti žalované H. K., zastoupen advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 4 C 974/93, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. září 2000, č. j. 28 Co 389/2000-167, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni rukou společnou a nerozdílnou zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.000,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na účet jejího právního zástupce.
Odůvodnění:
Okresní soud v Nymburce rozsudkem č. j. 4 C 974/93-113 ze dne 20. 5. 1998 zamítl návrh na vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví bývalých manželů L. S. a H. S., nyní K., a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání žalobců Krajský soud v Praze usnesením č. j. 28 Co 117/99 a 28 Co 128/99-134 ze dne 4. 5. 1999 cit. rozsudek zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dalším rozsudkem ze dne 9. 11. 1999, č. j. 4 C 974/93-145, Okresní soud v Nymburce znovu zamítl návrh na vypořádání společného jmění výše uvedených manželů a rozhodl o nákladech řízení a o povinnosti zaplatit soudní poplatek. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. září 2000, č. j. 28 Co 389/2000-167, cit. rozsudek okresního soudu ve věci samé potvrdil (měnící výrok se týkal jen nákladů řízení mezi účastníky) a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Okresní soud při svém rozhodování vycházel ze skutkových zjištění, s nimiž se odvolací soud ve všem ztotožnil, že manželé L. a H. S. dne 10. 12. 1956 uzavřeli z poplatkových důvodů fingovanou kupní smlouvu, jíž manželé M. (rodiče žalované) převedli na svoji dceru a zetě (původního žalobce L. S. st.) vlastnictví k nemovitostem, sestávajícím z rodinného domku čp. 213 se stavební parcelou č. kat. 239 a zahradou č. kat. 656/4, vše zapsané ve vložce č. 541 pozemkové knihy kat. území K., okr. N., s veškerým příslušenstvím, za dohodnutou cenu 9. 000, - Kčs, když skutečným úmyslem manželů M. bylo tyto nemovitosti dceři darovat. Po právní stránce okresní soud případ uzavřel s tím (a odvolací soud se ztotožnil i s jeho právními závěry), že pokud postupní smlouva byla simulovaným právním úkonem a ve skutečnosti šlo o smlouvu darovací, pak nemůže platit na místo postupní smlouvy, která je v důsledku uvedených skutečností absolutně neplatná, smlouva darovací, neboť postrádá náležitosti písemné formy, jež byla v té době pod sankcí neplatnosti povinná. Předmětné nemovitosti proto nepřešly ani do zákonného majetkového společenství původního žalobce a žalované, ale ani do výlučného vlastnictví žalované.
Proti cit. rozsudku Krajského soudu v Praze podali žalobci (dále též „dovolatelé\") dne 9. 11. 2000 dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a důvodnost o ustanovení §241 odst. 2 [zřejmě míněn odst. 3] písm. b) o. s. ř. Oběma soudům vytýkají, že ohledně vlastnictví sporných nemovitostí, vycházely z nesprávného právního názoru, že nepatřily do zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů (BSM) zemřelého L. S. a žalované, protože postupní smlouva uzavřena dne 10. 12. 1956 mezi prodávajícími manželi M. a kupující žalovanou, byla simulována a tudíž je absolutně neplatná (stejně jako disimulovaná darovací smlouva). Podle názoru dovolatelů správně měla být věc po právní stránce posouzena podle ustanovení §143 obč. zák., s přihlédnutím k ustanovením §854 a §856 obč. zák. v souladu s ustanoveními §22 odst. 1, odst. 2 zák. č. 265/1949 Sb. (zákon o rodině), neboť v dosavadním řízení bylo jednoznačně prokázáno, že předmětná nemovitost byla jedním z manželů nabyta za trvání manželství žalované s právním předchůdcem obou žalobců postupní smlouvou ze dne 10. 12. 1956, za kupní cenu nejméně 9.000,- Kč a patřila do jejich zákonného majetkového společenství. V tomto směru poukazoval na důkazy provedené okresním soudem. Protože napadený rozsudek spočívá na nesprávném posouzení věci a nezabýval se otázkou vydržení vlastnického práva původním žalobcem a otázkou nároků žalobců na majetkové vyrovnání za investice vložené do přestavby, přístavby a rekonstrukce nemovitosti navrhli, aby dovolací soud podle §243b o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná v písemném vyjádření především namítla, že žalobci přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nijak blíže nespecifikovali a v té souvislosti vyslovila názor, že tento důvod nemůže být dán, protože v předmětném řízení vystupovaly před soudem jen fyzické osoby a nelze tedy s úspěchem namítat, že před soudem vystupoval účastník, který neměl procesní způsobilost a současně nebyl řádně zastoupen. V dalším pak odmítla existenci uváděného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. s tím, že ani v tomto směru dovolatelé neuvedli žádnou konkrétní vadu, kterou bylo řízení postiženo, jež by měla za následek nesprávné rozhodnutí věci. Z těchto důvodů navrhla dovolání zamítnout.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel Nejvyšší soud, který je ve smyslu §10a o. s. ř. soudem dovolacím, z ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn a doplněn zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. V dalším textu užitá zkratka „o. s. ř.\" znamená občanský soudní řád ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.
Dovolání bylo podáno včas, osobami oprávněnými - účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), splňujícími podmínky zastoupení a formální i obsahové znaky předepsané ustanovením §241 odst. 2 o. s. ř.
Nejvyšší soud věc projednal bez jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. Dovolání je přípustné též proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.). Zde je namístě poznamenat, že v projednávané věci sice byl zrušen původní rozsudek soudu prvního stupně, avšak ten rozhodl (nejsa vázán právním názorem odvolacího soudu) v meritu věci stejně jako ve svém prvním rozsudku, t.j. žalobu zamítl. Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o. s. ř.).
V posuzovaném případě - jak vyplývá z obsahu výroku a odůvodnění napadeného rozsudku - odvolací soud přípustnost dovolání proti svému potvrzujícímu rozsudku nevyslovil, naopak podaný návrh na připuštění dovolání výslovně zamítl. Protože odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání proti svému rozsudku ve smyslu ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř., mohlo by být dovolání přípustné pokud by přípustnost dovolání založil dovolací soud podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. nebo, jestliže by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř.
Ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí.
Dovolateli tvrzené vadě podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolací soud nemohl přisvědčit. Jak správně uvedla žalovaná ve svém vyjádření k dovolání, v projednávaném případě vystupovali jako účastníci řízení na straně žalobců M. a L. S. (zákonní dědici původního žalobce L. S., nar. 23. 12. 1927) a jako žalovaná H. K., tedy žijící fyzické osoby způsobilé mít ve smyslu §19 o. s. ř. práva a povinnosti, takže tvrzení, že v řízení vystupoval účastník, který neměl způsobilost být účastníkem řízení, neobstojí. Jiné vady uvedené v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. dovolateli nebyly uplatňovány ani z obsahu spisu nevyplývají.
Námitky dovolatelů představují dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. (event. nejsou zákonným dovolacím důvodem vůbec). K uvedenému dovolacímu důvodu může ovšem dovolací soud přihlédnout jen tehdy, jestliže je dovolání přípustné podle ustanovení §238 či §239 o. s. ř. Výše již bylo vysvětleno, že přípustnost dovolání podle ust. §239 odst. 1 o. s. ř. v posuzované věci není dána. Zbývá ještě posoudit, zda dovolání je přípustné podle §239 odst. 2 o. s. ř.
Podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Zde je nutno poukázat na skutečnost, že zákon v citovaném ustanovení svěřuje i dovolacímu soudu oprávnění posoudit přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němu by jinak dovolání nebylo přípustné. Zákonodárce zde zvolil takové řešení, které umožňuje v každé konkrétní věci posoudit, zda význam rozhodnutí vyžaduje jeho přezkoumání v dovolacím řízení. Je nepochybné, že připuštění přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu tímto způsobem má povahu výjimečného opatření, a že je vyhrazeno jen pro řešení závažných právních otázek, přičemž je nezbytné, aby šlo o takové otázky, které se staly vlastním právním podkladem rozhodnutí odvolacího soudu. Musí se současně jednat o takové právní otázky, jejichž právní význam se vztahuje ne toliko úzce k vlastní projednávané věci, ale jejichž právní dopad je třeba posuzovat obecně. K naplnění tohoto předpokladu proto dochází především tehdy, jde - li o řešení právních otázek v právní teorii a praxi dosud sporných a judikaturou neřešených.
Jestliže zákon uděluje toto oprávnění jen jako výjimečné a za výslovného předpokladu, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, pak je zřejmé, že dovolání v těchto případech může být připuštěno jen pro řešení právních otázek. Z této zákonné zásady je proto třeba dovodit, že dovolatel je oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu za podmínek ustanovení §239 odst. 1 a 2 o. s. ř. jen z důvodu uvedeného v §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., t.j. pouze proto, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za nesprávné právní posouzení je pak třeba považovat omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, jestliže soud buď použil při právním posouzení věci jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice správně aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
V posuzovaném případě ovšem z napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by odvolací soud ve věci aplikoval nesprávný právní předpis, resp. nesprávné právní ustanovení.
Pokud jde o to, zda soud zmíněná ustanovení náležitě vyložil, pak dovolací soud má zato, že z napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by se soud druhého stupně při svém rozhodování dostal do interpretačních obtíží. Zásadní úvaha soudů obou stupňů, z níž při svém rozhodování vycházely, se vázala výlučně k závěru, že žalovaná uzavřela v roce 1956 se svými rodiči fingovanou a tudíž absolutně neplatnou postupní smlouvu o převodu nemovitostí (domu čp. 231 s příslušenstvím a pozemkových parcel v k. ú. a obci K.), které jsou předmětem sporu o vypořádání BSM, takže je zcela nerozhodné, zda na zaplacení kupní ceny bylo použito společných prostředků tehdejších manželů Sobotkových. V důsledku neplatnosti zmíněné postupní smlouvy a neplatnosti disimulované darovací smlouvy, se vlastnictví k předmětným nemovitostem nezměnilo (zůstávají nevypořádaným dědictvím po rodičích žalované) a nestaly se předmětem BSM žalované a L. S. st.
Z obecného pohledu tudíž nebylo možno dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu považovat za rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam. Z popsaného důvodu proto nelze mít zato, že by dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Praze naplňoval zákonný předpoklad obsažený v ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř., přičemž ostatní právní otázky zmiňované v dovolání, výše zmíněnou tezi, jež byla základem rozhodnutí soudů obou stupňů, v zásadě nezpochybňují.
To pak odůvodňuje nejen ten závěr, že soud druhého stupně nepochybil, pokud proti tomuto svému rozhodnutí nepřipustil dovolání, ale že nebyly splněny ani předpoklady k tomu, aby možnost dovolání v označené věci založil podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. sám dovolací soud.
Protože rozsudek odvolacího soudu, jak již bylo zmíněno, není vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. postižen a protože z hlediska ustanovení §238 a §239 o. s. ř. proti němu není dovolání přípustné, směřuje dovolání proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobců - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř., odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4, věty první, o. s. ř. ve spojení s ustanovením §224 odst. 1, §142 odst. 1, věty první a §151 odst. 1 o. s. ř., když v dovolacím řízení úspěšné žalované vznikly náklady v souvislosti s jejím právním zastoupením advokátem (§6 a násl. vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb). Sazba mimosmluvní odměny advokáta byla vypočtena za jeden úkon právní služby při tarifní hodnotě určené podle §7 a §8 odst. 4 cit. vyhlášky a bylo přihlédnuto k paušální náhradě hotových výdajů advokáta ve výši 75,- Kč podle §13 odst. 3 cit. vyhlášky, jíž bylo užito se zřetelem k části dvanácté, hlavy I, bodu 10 zákona č. 30/2000 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. dubna 2001
JUDr. Juraj M a l i k , v. r
předseda senátu