ECLI:CZ:NS:2001:32.CDO.2497.2000.1
sp. zn. 32 Cdo 2497/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl v právní věci žalobce: K.A., proti žalovanému: S., spol. s r. o. - v likvidaci, o zaplacení 1,000.000,- Kč s příslušenstvím, k dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 10. 1999, č. j. 4 Cmo 685/99-64, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. 10. 1999, č. j. 4 Cmo 685/99-64 potvrdil rozsudek Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 14. 11. 1995, č. j. 12 Cm 324/93-31, kterým soud prvního stupně uložil žalovanému zaplatit žalobci částku Kč 1,000.000,- se 17 % úrokem od 19. 4. 1993 do zaplacení, představující sjednanou první splátku provize za zprostředkování příležitosti žalovanému k prodeji pozemku v k. ú. M., podle smlouvy o zprostředkování ze dne 1. 12. 1992. Odvolací soud se po doplněném dokazování ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně a vypořádal se s odvolacími námitkami žalovaného.
Názor žalovaného, že smlouva o zprostředkování ze dne 1. 12. 1992 nadepsaná jako „Smlouva o spolupráci mezi realitními kancelářemi\", je neplatná pro nezpůsobilost subjektu, který tuto smlouvu uzavřel, považoval odvolací soud za nesprávný. I když v označení smluvních stran bylo obchodní jméno žalobce uvedeno ne zcela přesně jako A. R. B., zastoupena K. A., byla smlouva nepochybně podepsána K. A., který v té době podnikal jako fyzická osoba podle živnostenského listu s předmětem podnikání zprostředkování, koupě, prodej a pronájem nemovitostí, a jehož obchodní jméno K. A. bylo ve smlouvě uvedeno, byť s dovětkem, že jde o zástupce firmy A. R. V žádném případě nelze dovodit, že takto označený účastník smlouvy byl neexistujícím subjektem, přičemž mezi samotnými účastníky bylo nesporné, mezi kým byla smlouva uzavřena, což plyne ostatně z doložené korespondence účastníků.
Dovoláním ze dne 8. 12. 1999 napadl žalovaný uvedený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu. Ohledně přípustnosti dovolání žalovaný odkazoval na ust. §239 odst. 2 o. s. ř., za dovolací důvod označil nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem podle ust. §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.
V dovolání žalovaný trval na své odvolací námitce, že účastník smlouvy o spolupráci ze dne 1. 12. 1992 označený jako „A. R. B.\" neexistuje, neboť takový subjekt se nenachází v evidenci žádného podnikatelského rejstříku ČR. Protože neexistující subjekt nemůže mít způsobilost k právním úkonům, je uvedená smlouva absolutně neplatná podle ust. §38 odst. 1 občanského zákoníku. V této souvislosti poukázal dovolatel na právní názor Městského soudu v Brně, vyjádřený v jeho rozsudku ze dne 29. 7. 1997, sp. zn. 45 C 243/94 a vytkl odvolacímu soudu, že k této zásadní judikatuře nepřihlédl. Protože rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení platnosti smlouvy o spolupráci ze dne 1. 12. 1992 z hlediska způsobilosti jejich účastníků, navrhl dovolatel, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud posoudil dovolání žalovaného podle ust. §240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 2 o. s. ř., ve znění platném k 31. 12. 2000 (dále jen o. s. ř.) a konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno. S ohledem na bod 17, hlavu I, část dvanáctou zák. č. 30/2000 Sb. se dovolání projedná a rozhodne podle občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2000 (dále jen „o. s. ř.\").
Podle ust. §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejvyšší soud proto nejprve posuzoval, zda je dovolání v dané věci přípustné.
Proti každému rozhodnutí odvolacího soudu je dovolání přípustné, trpí-li řízení vadami uvedenými v ust. §237 odst. 1 o. s. ř., s vyjímkou případů uvedených v odst. 2 uvedeného ustanovení. Takové vady řízení se však ze spisu nepodávají a ani dovolatel netvrdí, že by řízení těmito vadami trpělo.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné též tehdy, jestliže odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ust. §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], a tehdy, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (ust. §239 odst. 1 o. s. ř.). Žádná taková situace však v dané věci nenastala.
Zbývá posoudit poslední důvod přípustnosti dovolání, který je upraven v ust. §239 odst. 2 o. s. ř. a který dovolatel výslovně uplatnil. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné tehdy, učinil-li účastník nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, odvolací soud však tomuto návrhu nevyhověl a dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Ze spisu vyplývá, že žalovaný podáním ze dne 9. 9. 1999, tj. včas, navrhl vyslovení přípustnosti dovolání. Odvolací soud o tomto návrhu nerozhodl, jak vyplývá z jeho rozsudku, popř. ani v odůvodnění svého rozsudku neuvedl důvody tohoto postupu.
Za této situace se dovolací soud bude zabývat tím, zda rozsudek odvolacího soudu, resp. právní otázky v něm řešené mají po právní stránce zásadní význam.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam se jedná tehdy, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci, nýbrž mající obecný dopad na případy obdobné povahy, a která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudu dosud neustálil nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů. Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.
V dané věci z dovolání, jakož i z napadeného rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že touto otázkou má být posouzení platnosti smlouvy z hlediska způsobilosti fyzické osoby jako účastníka smlouvy, jejíž jméno a příjmení je ve smlouvě uvedeno a jíž je smlouva podepsána, ačkoli za smluvní stranu je ve smlouvě označen subjekt, jehož název se sestává zčásti z obchodního jména (příjmení) fyzické osoby a zčásti z fantazijního dovětku vyjadřujícího předmět jejího podnikání.
Dospěl-li odvolací soud k právnímu závěru, že přes ne zcela přesné označení smluvní strany ve smlouvě nelze dovodit, že účastník smlouvy byl neexistujícím subjektem, když z dalších údajů smlouvy a jejího podpisu nepochybně vyplývá, kdo smlouvu uzavřel, učinil tak v souladu s konstantní judikaturou vyšších soudů. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že v dovolatelem citovaném rozhodnutí Městského soudu v Brně, které nebylo za účelem sjednocení judikatury publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí, byl vyjádřen právní názor opačný.
Nedospěl-li Nejvyšší soud jako soud dovolací k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má pro právní stránce zásadní význam, není dán důvod přípustnosti dovolání ani podle ust. §239 odst. 2 o. s. ř.
99
Nejvyšší soud proto na základě §239 odst. 2 o. s. ř. a podle ust. §243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
Pokud dovolatel napadl též výrok odvolacího soudu, v němž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, je v této části dovolání nepřípustné podle §238a odst. 1 písm. a), věta za středníkem o. s. ř. a i v této části je třeba dovolání odmítnout.
O náhradě dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch a žalovanému podle spisu žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 19. dubna 2001
JUDr. Ing. Jan H u š e k, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Lucie Žouželová