ECLI:CZ:NS:2001:32.CDO.2902.2000.1
sp. zn. 32 Cdo 2902/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Ing. J.K., proti žalovanému S. b. d., d., o určení členství v družstvu, vedené u Krajského obchodního soudu v Praze pod sp. zn. 14 Cm 242/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. května 2000, čj. 7 Cmo 1193/99-60, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.075,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupkyně žalobce JUDr. J.H., advokátky.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze svým rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 5.5.1999, čj. 14 Cm 242/98-23, kterým krajský obchodní soud rozhodl tak, že se určuje, že žalobce je členem žalovaného a má práva a povinnosti člena družstva.
Žalovaný (zastoupený advokátem) podal proti rozsudku odvolacího soudu včas dovolání s tím, že dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a důvodné podle ustanovení §241 odst. 3 písm. a), c) a d) o. s. ř. Konkrétně dovolatel namítá, že řízení bylo vedeno proti subjektu, jehož označení není totožné s označením žalovaného. V petitu žaloby a také ve výroku při vyhlašování rozsudku soudem prvního stupně je jako žalovaný označeno S.b.d.H. V písemném vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně je však ve výroku uvedeno S.b.d. se sídlem H., tedy dovolatel. Dále namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, které nemají oporu v provedeném dokazování, zejména pokud jde o členství žalobce ve S.b.d. S. – H., a následně vychází z nesprávného právního posouzení problematiky současného členství žalobce ve dvou družstvech.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání uvádí, že oba soudy postupovaly v souladu s občanským soudním řádem a rozhodly správně. Vzhledem k tomu, že nejsou dány důvody pro podání dovolání a dovolání není přípustné, navrhuje žalobce, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl.
Podle části dvanácté hlavy první bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 - dále též jen „o. s. ř.\").
Dovolání není přípustné.
Dle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. V případě dovolání směřujícího proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu lze obecně přípustnost dovolání opřít o ustanovení §237, 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nebo o ustanovení §239 o. s. ř.
O případ podřaditelný ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, neboť potvrzený rozsudek krajského obchodního soudu je prvním rozsudkem tohoto soudu ve věci.
Podle §239 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. V tomto případě však odvolací soud přípustnost dovolání nevyslovil. Přípustnost dovolání tak nelze opřít o ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř. a je třeba posoudit, zda ji lze dovodit z ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř.
Podle §239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. V tomto případě však žalovaný návrh, který je podmínkou pro uplatnění přípustnosti dle §239 odst. 2 o. s. ř., nepodal.
Zbývá tedy posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení §237 o. s. ř.
Pokud dovolatel namítá, že řízení je postiženo vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy že účastník řízení neměl procesní způsobilost a nebyl řádně zastoupen, pak mu nelze dát za pravdu. Právnické osoby jako takové mají podle ustanovení §19a obč. zák. a §19 a 20 o. s. ř. procesní způsobilost v plném rozsahu a tuto jejich procesní způsobilost může omezit jen zákon. To se však v posuzovaném případě nestalo. Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel spatřuje vadu řízení v rozporu mezi označením žalovaného v písemném vyhotovení rozsudku a mezi jeho označením v petitu žaloby a výroku soudu prvního stupně při vyhlášení rozsudku. V tomto případě jde sice o pochybení soudu prvního stupně, ne však o vadu řízení ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. Soud prvního stupně pochybil tím, že po podání žaloby nepostupoval v souladu s ustanovením §43 o. s. ř., ač šlo o podání zřejmě nesprávné. Na tomto pochybení nic nemění fakt, že z ostatních listin založených ve spisu je zřejmé, kdo je skutečně žalovaným. Jestliže soud tímto způsobem nepostupoval, nemohl následně v písemném vyhotovení rozsudku označit žalovaného jinak, aniž o tom vydal opravné usnesení. K této vadě však dovolací soud nemůže přihlédnout pokud dovolání není přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatel také nenamítá, že by procesní způsobilost neměla fyzická osoba plnící funkci statutárního orgánu žalovaného. O vadu ve smyslu výše uvedeného ustanovení tedy nejde.
Nejvyšší soud proto, aniž by nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4, 224 odst.1 a §146 odst. 2 věty první o. s. ř. (per analogiam). Jelikož dovolatel z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, vzniklo žalobci právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalobce sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 1.000,- Kč a jednu náhradu paušálních výdajů 75,- Kč, celkem tedy 1.075,- Kč (vše dle vyhlášky č. 177/1996 Sb.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodoval Nejvyšší soud v souladu s ustanovením části dvanácté hlavy první bodu 10. zákona č. 30/2000 Sb. podle vyhlášky 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Jestliže povinný nesplní dobrovolně co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně 4. dubna 2001
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á, v.r.
93
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Naděžda Solařová