ECLI:CZ:NS:2001:33.CDO.1975.2000.1
sp. zn. 33 Cdo 1975/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce J.B., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1/ J.V., a 2/ Z.V., oběma zastoupeným advokátem, o 32.505,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 34 C 159/97, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. března 2000 č.j. 20 Co 5/99-42, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.650,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet advokáta.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. 10. 1998 č.j. 34 C 159/97-25 zamítl žalobu s návrhem, aby byli žalovaní uznáni povinnými zaplatit žalobci 32.505,- Kč s 19 % úrokem z částky 27.640,- Kč od 18. 6. 1997 do zaplacení a z částky 4.865,- Kč od 24. 4. 1998 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při svém rozhodnutí vycházel ze zjištění, že dne 19. 12. 1994 byla uzavřena kupní smlouva, kterou právní předchůdkyně žalobce M. B. prodala žalovaným lesní pozemek p.č. 2743 o výměře 3.101 m2 v katastrálním území B. za kupní cenu 20.000,- Kč. V této smlouvě si smluvní strany dohodly, že daň z převodu nemovitostí a náklady spojené s vkladem půjdou k tíži kupujících, tj. žalovaných. Tito také zaplatili původně vyměřenou daň z převodu nemovitostí ve výši 3.370,- Kč. Rozhodnutím Finančního úřadu B. ze dne 4.11.1996 byla daň z převodu této nemovitosti nově vyměřena a celkovou částku 32.505,- Kč zaplatil žalobce, který žalované marně vyzýval k úhradě. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že ujednání v čl. VI kupní smlouvy o tom, že daň zaplatí kupující, je absolutně neplatné, neboť svým obsahem i účelem odporuje kogentnímu ustanovení §8 odst. 1 písm. a/ zákona č. 357/1992 Sb. Podle tohoto ustanovení je poplatníkem daně z převodu nemovitostí převodce, a pokud žalobce zaplatil vyměřenou daň, pak pouze splnil svou povinnost.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 3. 2000 č.j. 20 Co 5/99-42 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uznal žalované povinnými zaplatit žalobci 32.505,- Kč s 19 % úrokem z částky 27.640,- Kč od 18. 6. 1997 do zaplacení a s 19 % úrokem z částky 4.865,- Kč od 24. 4. 1998 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud kvalifikoval nárok žalobce jako nárok na plnění ze smlouvy, a na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že ujednání článku VI této smlouvy neporušuje ust. §8 odst. 1 písm. a/ zákona č. 357/1992 Sb., podle něhož je poplatníkem daně převodce a nabyvatel je ručitelem. Toto kogentní ustanovení vymezuje okruh subjektů, které jsou podrobeny daňové povinnosti ve vztahu ke státu, nevylučuje však aby ten, kdo je povinen daň z převodu nemovitosti státu zaplatit (tj.prodávající) smluvně sjednal, že náklady vzniklé zaplacením této daně ponese nabyvatel - kupující; toto ujednání je fakticky i právně dovoleno, a není ani v rozporu s dobrými mravy už vzhledem k tomu, že daňové zatížení je vyšší než kupní cena 20.000,- Kč, za níž byl prodej realizován. K otázce výše vyměřené daně uvedl, že v tomto řízení nelze přezkoumávat pravomocně skončené řízení ve věcech daňových, jehož závěry je soud vázán.
Proti tomuto rozsudku podali žalovaní dovolání. Namítají, že odvolací soud po právní stránce nesprávně posoudil ujednání v kupní smlouvě o přenosu daňové povinnosti z poplatníka na ručitele a otázku závaznosti kogentní normy, když dovodil, že ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 357/1992 Sb. je sice kogentní normou, ale zároveň připustil možnost, aby si smluvní strany upravily svůj právní vztah jinak. Tím vlastně stanovil, že subjekty práva mohou právně relevantním způsobem vyloučit působnost kogentních norem veřejného práva a nahradit je svou vůlí a tak obejít zákonné ustanovení. Podle názoru dovolatelů je ujednání článku VI kupní smlouvy absolutně neplatné. Odvolacímu soudu vytýkají, že se nezabýval „otázkou vyměřovacího řízení, které provedl příslušný orgán finanční správy\", a nesouhlasí s argumenem, že soud je vázán závěry vyměřovacího řízení, neboť ustanovení §135 odst. 2 o.s.ř. o vázanosti soudu takovým rozhodnutím nehovoří. Poukazují na to, že kupující není účastníkem vyměřovacího řízení, a měl by zaplatit daň, jejíž výši nemůže ovlivnit. Navrhli zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření uvedl, že bez ohledu na výši sjednané kupní ceny se výpočet daně z převodu nemovitostí řídí obecně závaznými ustanoveními vyhlášky magistrátu města B. č. 16/1993, vyhlášky ministerstva financí č. 5/1995 a cenového věstníku ministerstva financí a v souladu s nimi byla podle cenové mapy pravomocně vyměřena daň. Co se týče platnosti článku VI kupní smlouvy, uvádí, že zákon č. 357/1992 Sb. sice určuje, kdo je poplatníkem, to však nevylučuje možnost smluvního ujednání, že kupující vedle kupní ceny uhradí i daň. Dohody o tom, že daňovou povinnost ponese místo daňového subjektu zcela nebo zčásti jiná osoba, nejsou sice právně účinné pro daňové řízení (§45 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků), avšak mezi stranami účinné jsou. Dovolání žalovaných proto nepovažuje za důvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., není opodstatněné.
Nesprávnost právního posouzení odvolacího soudu je v dovolání dovozována z toho, že odvolací soud nedovodil absolutní neplatnost článku VI v kupní smlouvě, ačkoliv ujednání v něm obsažené je v rozporu s ust. §8 odst. 1 zákona č. 357/1992 Sb., popř. jej obchází.
Podle ustanovení §8 odst. 1 písm. a/ zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, poplatníkem daně z převodu nemovitostí je převodce (prodávající); nabyvatel je v tomto případě ručitelem.
Je třeba přisvědčit odvolacímu soudu i dovolateli, že ustanovení §8 odst. 1 písm. a/ zákona č. 357/1992 Sb. je ustanovením kogentním. Kogentní (imperativní, donucující) normy jsou takové normy, z jejichž právně závazné povahy vyplývá, že jejich použití na právní vztahy, které upravují, nelze svobodnou vůlí subjektů ani nahradit, ani vyloučit či nějak omezit. Pokud by se subjekty právního vztahu upraveného kogentní normou od ní odchýlily, byly by jejich projevy vůle neplatné.
O takovou situaci se však v dané věci nejedná. Podle ujednání článku VI kupní smlouvy z 19. 12. 1994 se prodávající a kupující dohodli, že daň z převodu nemovitosti a náklady spojené s vkladem do katastru nemovitostí půjdou k tíži kupujících. Tento projev vůle zavazuje pouze smluvní strany dohody a znamená, že žalovaní kromě kupní ceny uhradí také veškeré náklady spojené s daní a s vkladem do katastru nemovitostí. Tímto ujednáním jsou upravena pouze vzájemná práva a povinnosti smluvních stran v jejich právním vztahu založeném smlouvou z 19. 12. 1994 a je tak založen soukromoprávní závazek ve vztahu mezi nimi. Nejde totiž o nějaký závazek kupujících vůči České republice či orgánům finanční správy, podle něhož by se sami kupující na základě dohody se správcem daně měli stát poplatníky předmětné daně vůči státu. Ujednání účastníků v článku VI smlouvy není tedy v rozporu s §8 odst. 1 písm. a/ zákona č. 357/1992 Sb., který stanoví, kdo je poplatníkem daně z převodu nemovitosti vůči státu, a žádným způsobem toto ujednání nezasahuje do kogentních norem veřejného práva. Jestliže smluvní strany v kupní smlouvě sjednaly, že daň z převodu nemovitosti půjde k tíži kupujících (žalovaných), a žalobce, který jako poplatník daně svou povinnost vůči státu splnil, má na základě tohoto ujednání nárok vůči smluvně zavázaným kupujícím na splnění jejich závazku, k čemuž je opakovaně vyzval. Je proto správný právní názor odvolacího soudu, že v daném případě nejde o absolutní neplatnost smluvního ujednání pro rozpor se zákonem nebo pro jeho obcházení (§39 obč. zák.).
Dovolatelé nezpochybňují skutečnost, že žalobce doplatil daň z převodu nemovitostí vyměřenou pravomocným rozhodnutím příslušného finančního úřadu v plné výši, ostatně tato skutečnost byla mezi účastníky řízení nesporná. K námitce dovolatelů, že odvolací soud se nezabýval otázkou vyměřovacího řízení provedeného příslušným orgánem finanční správy, je třeba poukázat na ustanovení §135 odst. 2, věty druhé o. s. ř., podle něhož platí, že bylo-li o otázce, o níž přísluší rozhodnout jinému orgánu než soudu, vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází. O výši daně z převodu nemovitosti bylo vydáno pravomocné rozhodnutí správního orgánu, ostatně mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost pravomocného správního aktu.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný, a proto dovolací soud dovolání žalovaných zamítl (§243b odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1, o. s. ř., neboť s ohledem na výsledek dovolacího řízení má žalobce právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon v částce 1.575,- Kč ( vyjádření k dovolání) a v paušální částce náhrad hotových výdajů ve výši 75.- Kč ( §7, §11 odst. 1 písm. k/ a §l3 odst.3 vyhl. č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30.května 2001
JUDr. Marta Š k á r o v á , v. r.
předsedkyně senátu