ECLI:CZ:NS:2001:33.CDO.2552.2000.1
sp. zn. 33 Cdo 2552/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A) J. K. B) Ž. S. a C) MUDr. Ř. M. proti žalovaným 1. M. Š. a 2. V. Š. o zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 7 C 104/95, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. března 2000 č. j. 13 Co 46/2000-165, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Bruntále usnesením ze dne 27. dubna 1995 č. j. 7 C 104/95-7 zastavil řízení v rozsahu, ve kterém se právní předchůdkyně žalobců Ž. M. domáhala po žalovaných zaplacení částky 500 000 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozsudkem ze dne 30. října 1997 č. j. 7 C 104/95-52 žalovaným uložil, aby zaplatili žalobcům částku 500 000 Kč s 3% úrokem z částky 1 000 000 Kč od 14. 2. 1992 do 14. 7.1994, 16% úrokem z částky 1 000 000 Kč od 15. 7. 1994 do 11. 10. 1995 a 16% úrokem z částky 500 000 Kč od 12. 10. 1995 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání prvého žalovaného Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 29. dubna 1999 č. j. 13 Co 232/99-91 připustil ohledně požadavku na přiznání 3% úroku z prodlení z částky 500 000 Kč od 13. 10. 1993 do 14. 7. 1994 a 16% úroku z prodlení z částky 500 000 Kč od 15. 7. 1994 do 11. 10. 1995 zpětvzetí žaloby, v tomto rozsahu rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil, ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 30. září 1999 č. j. 7 C 104/95-128 žalovaným uložil, aby společně a nerozdílně zaplatili společně a nerozdílně oprávněným žalobcům částku 500 000 Kč s 3% úrokem z prodlení z 1 000 000 Kč za dobu od 14. 2. 1992 do 12. 10. 1993 a s 3% úrokem z částky 500 000 Kč od 13. 10. 1993 do 14. 7. 1994 a 16% úrokem z částky 500 000 Kč od 15. 7. 1994 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně dovodil, že mezi zemřelou žalobkyní Ž. M. /žalobci A) až C) jsou jejími procesními nástupci/ a žalovanými došlo k uzavření kupní smlouvy, kterou Ž. M. spolu s dalšími spoluvlastníky převedla do bezpodílového spoluvlastnictví žalovaných nemovitosti zapsané na LV č. 968 v kat. území H. za sjednanou kupní cenu 4 000 000 Kč splatnou do jednoho měsíce od registrace kupní smlouvy státním notářstvím, přičemž z této částky měli žalovaní zaplatit Ž. M. částku 1 000 000 Kč. Nebylo prokázáno, že by ve smyslu §531 odst. 1 občanského zákoníku Ž. M. dala souhlas s převzetím dluhu žalovaných Ing. T.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. března 2000 č. j. 13 Co 46/2000-165 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost spatřují v naplnění podmínek ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a jež odůvodnili tím, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování /dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř./. Dovolatelé uvedli, že skutkové zjištění bylo závislé na posouzení otázky, zda jsou žalovaní ve sporu pasivně legitimováni. Žalovaní se totiž bránili zejména tím, že na základě kupní smlouvy ze dne 6. 3. 1992 uzavřené mezi žalovanými jako prodávajícími a Ing. J.T. jako kupujícím došlo současně k převzetí dluhu Ing. J. T. vůči prodávajícím. Soud prvního stupně i odvolací soud dospěli k závěru, že žalovaní neunesli důkazní břemeno k prokázání tvrzení, že právní předchůdkyně žalobců udělila platně souhlas k převzetí jejich dluhu, a tudíž že neobstojí jejich obrana o nedostatku jejich pasivní legitimace. V dovolání uváděli skutečnosti, které podle jejich názoru svědčí o tom, že z provedeného dokazování vyplývá, že naopak toto důkazní břemeno unesli. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2000 - dále jen "o. s. ř.").
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozhodnutí uvedených v §237 odst. 2 o. s. ř.) je podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání přípustné, trpí-li řízení vadami uvedenými v tomto ustanovení. V daném případě však dovolatel netvrdí, že by řízení těmito vadami trpělo a takové vady se nepodávají ani ze spisu.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné, jestliže odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o. s. ř.). To se však v dané věci nestalo. Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o. s. ř.). V posuzované věci však žalovaní vyslovení přípustnosti dovolání nenavrhli.
Konečně je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tento důvod přípustnosti dovolání též dovolatelé uplatňují. V této věci však tato situace nenastala. Soud prvního stupně v rozsudku ze dne 30. října 1997 č. j. 7 C 104/95-52 i v rozsudku ze dne 30. září 1999 č. j. 7 C 104/95-128 žalobě v plném rozsahu (po jejím částečném zpětvzetí) vyhověl. Podmínky ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. tedy rovněž splněny nejsou.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř. ) proto podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšným žalobcům žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2001
JUDr. Zdeněk D e s, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Naděžda Solařová